ECLI:CZ:US:2019:1.US.2731.19.1
sp. zn. I. ÚS 2731/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Praha, Bartolomějská 11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2015 č. j. 42 C 120/2013-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 344/2016-311 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 č. j. 26 Cdo 4920/2017-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Zároveň rozhodl, že soudkyně Mgr. Martina Weissová, která ve věci rozhodovala u soudu prvního stupně, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této právní věci a zamítl návrh na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 126/2015.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §243f odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, neboť neobsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že jí vymezená otázka v dovolání se nevztahuje k otázce, na níž bylo založeno napadené rozhodnutí. Namítá, že přípustnost dovolání v dané věci byla dána a že důvody jeho přípustnosti řádně vymezila.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje pouze zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, avšak v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že se na svých základních právech cítí dotčena i předcházejícími rozsudky civilních soudů a také je přiložila k ústavní stížnosti. Tedy postupovala způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08, IV. ÚS 406/04, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti, i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Stěžovatelka v dovolání vztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze k posouzení otázky koncentrace řízení, na jejímž řešení však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se otázkou, zda řízení bylo koncentrováno, vůbec nezabýval. Stěžovatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu "v celém rozsahu" avšak proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, o zamítnutí návrhu na přerušení řízení a o nákladech řízení, dovolání zjevně nesměřuje, neboť neobsahuje žádné zdůvodnění ani údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, který je obligatorní náležitostí dovolání.
Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu