ECLI:CZ:US:2016:1.US.2735.15.1
sp. zn. I. ÚS 2735/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti Bohumíry Šmatlánkové, právně zastoupené JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou se sídlem Na Krčské stráni 68, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015 č. j. 19 Co 7/2015-142 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 11. 2014 č. j. 34 EXE 716/2014-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015 č. j. 19 Co 7/2015- 142 jako soudu odvolacího bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 o zamítnutí návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce z důvodů dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
3. Stěžovatelka uvedla, že podává ústavní stížnost z opatrnosti. Odvolacím soudem byla totiž poučena, že mimořádný prostředek ve formě dovolání v jejím případě není přípustný, a to nikoliv z důvodů, které by ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") závisely na uvážení dovolacího soudu, ale přímo ze zákona. Odvolací soud zřejmě vycházel z toho, že bylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Tento názor stěžovatelka považuje za nesprávný a poučení v důsledku toho za vadné. Dovolání podává stěžovatelka, rovněž z opatrnosti, vedle ústavní stížnosti paralelně.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, tedy zejména zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Stěžovatelka navzdory poučení odvolacího soudu podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Je přesvědčena, že poučení soudu bylo nesprávné a že dovolání je posledním prostředkem k ochraně jejího práva. Úkolem Ústavního soudu však není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje (současně podanou) ústavní stížností.
6. Jinými slovy, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je nutno pokládat za této situace za "předčasnou" (srov. §72 odst. 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že k přerušení řízení o podané ústavní stížnosti není důvod, protože by se tím řízení zbytečně komplikovalo.
7. Otázku (ne)přípustnosti dovolání ve smyslu §238 o. s. ř. náleží posuzovat výlučně dovolacímu soudu (§237 o. s. ř.), a to bez ohledu na poučení soudu dovolacího, a jeho rozhodnutí tak nelze předjímat. Nynějším odmítnutím ústavní stížnosti však stěžovatelka poškozena být nemůže. Pokud by se totiž ukázalo, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladu Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj