ECLI:CZ:US:2014:1.US.2747.13.1
sp. zn. I. ÚS 2747/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adama Horáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 1320/2014-46, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2013, č. j. 57 Co 525/2013-15, a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 5. 2013, č. j. EPR 82404/2013-5, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a Dopravního podniku města Brna, a.s., se sídlem Hlinky 151, Brno, zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem, se sídlem Kopečná 11, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti tomu, že rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení zákazu libovůle, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud a předtím okresní soud podle něj učinily nesprávný závěr ohledně výše náhrady nákladů řízení, neboť nerespektovaly názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). Stěžovatel aplikuje právní názor vyjádřený v tomto nálezu na svou situaci tak, že bylo v jeho případě namístě rozhodnout o výši odměny za zastupování vedlejšího účastníka advokátem maximálně do výše jednonásobku vymáhané částky, tedy do částky 1 025 Kč. Obecné soudy ovšem nepostupovaly podle závazného právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu, ba přímo jej ignorovaly.
3. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byly napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a výrok III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě zrušeny.
4. V doplnění ústavní stížnosti pak rozšiřuje petit ústavní stížnosti i na shora označené usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo vydáno teprve poté, co podal ústavní stížnost, s níž souběžně podal z důvodu procesní opatrnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu.
5. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že rozhodoval již v době, kdy byla v důsledku rozhodovací činnosti Ústavního soudu zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Jediným předpisem upravujícím odměňování advokátů tak v dané době byla vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), která přiměřenějším způsobem upravovala odměny za zastoupení v bagatelních věcech. Její aplikaci okresním soudem shledal odvolací soud jako správnou.
6. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti připomněl, že již prvoinstanční soud fakticky moderoval náhradu nákladů řízení, když namísto náhrady za tři úkony právní služby přiznal vedlejšímu účastníkovi coby úspěšnému žalobci náhradu pouze za dva úkony podle advokátního tarifu. Stěžovateli vedlejší účastník vytýká, že svou argumentaci zakládá na jediném nálezu Ústavního soudu, bez ohledu na celkový vývoj judikatury v otázce tzv. bagatelních sporů, přičemž poukazuje na čtyři další rozhodnutí Ústavního soudu k dané problematice. Připomíná ovšem, že stěžovatelem zmiňovaný nález, stejně jako část další judikatury v otázce bagatelních sporů, se věnovala především náhradě nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která však již byla nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (č. 116/2013 Sb.) zrušena. Navíc předmětný spor nesplňuje kritéria pro bagatelní spory, která Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, neboť právo na peněžní plnění zde vymáhal sám žalobce, nyní v postavení vedlejšího účastníka, nikoli třetí osoba, na niž by své pohledávky převedl. Nelze pak klást vedlejšímu účastníkovi k tíži, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu činil jednoduchým podáním dle vzorové žaloby, neboť jde o postup, pro který sám zákonodárce vytvořil legislativní rámec. Vedlejší účastník konečně zdůrazňuje, že tím, kdo v daném případě zavinil vznik nákladů souvisejících s vedením sporu, je sám stěžovatel, tedy dlužník, který měl k dispozici širokou paletu nástrojů, kterými mohl vzniku pohledávky zabránit či snížit její výši, zejména zakoupením jízdního dokladu či včasnou úhradou pokuty. Stejně tak nelze klást vedlejšímu účastníkovi k tíži, že se nechal zastoupit advokátem, neboť to je jeho ústavní právo garantované čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, ostatně i sám stěžovatel byl na všech stupních řízení zastoupen advokátem a požadoval v případě úspěchu náhradu nákladů řízení. Ze všech těchto důvodů by měl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost zamítnout.
7. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, vedlejší účastník podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterému Okresní soud v Opavě shora označeným rozhodnutím vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 025 Kč se zákonným úrokem a výrokem III. mu také uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3 546 Kč. Stěžovatel podal proti výroku III. elektronického platebního rozkazu odvolání. Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením elektronický platební rozkaz v napadeném výroku III. potvrdil, neboť okresní soud nepochybil, když vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení v částce odpovídající podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. dvěma provedeným úkonům (převzetí zastoupení a podání návrhu) a dvěma paušálním náhradám hotových výdajů, s navýšením o daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek. Stěžovatel posléze podal souběžně s ústavní stížností dovolání, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením odmítl, neboť šlo o nepřípustné dovolání směřující proti výroku usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, přičemž nebyla splněna žádná z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní stížnost se zaměřuje toliko na jeden aspekt rozhodování obecných soudů, totiž na to, zda výše náhrady nákladů, která byla stěžovateli uložena elektronickým platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Opavě, nebyla nepřiměřená, konkrétně zda nebyla rozporná s právním názorem, který Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11.
10. V bodu 24 tohoto nálezu Ústavní soud nejprve připomněl: "V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije."
11. Následně v bodě 27 konstatoval, že v daném případě byly dány takové specifické okolnosti, pro něž by s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů bylo spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny: "Specifikum spočívá v tom, že zaprvé jde o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva."
12. K právnímu názoru vyjádřenému v citovaném nálezu se Ústavní soud opakovaně přihlásil, a to i v případech, kdy na rozdíl od onoho nálezu nešlo o (neúspěšnou) ústavní stížnost žalobce nespokojeného s přiznanou výší náhrady nákladů řízení, ale naopak o žalované nespokojené s tím, že jim obecné soudy uložily uhradit nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů řízení, tedy o osoby v obdobné situaci jako stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti.
13. Jedním z takových rozhodnutí byl v nedávné době nález sp. zn. I. ÚS 1956/12 ze dne 13. 3. 2014. Jím Ústavní soud vyhověl stěžovateli, kterému bylo elektronickým platebním rozkazem uloženo, aby zaplatil společnosti, na kterou byla převedena pohledávka za nesplacené jízdné a přirážku, částku ve výši 968 Kč (přepravné a přirážka) a aby žalobkyni zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 6 920 Kč. Stěžovatel brojil jednak proti výši náhrady nákladů řízení, jednak proti tomu, že mu bylo žalující společností úmyslně zabráněno pohledávku včas a bez soudního jednání zaplatit. Krátce po vzniku pohledávky se stěžovatel dostal do dlouhodobé pracovní neschopnosti, proto ji nemohl včas uhradit osobně u původního věřitele. Číslo účtu věřitele mu nebylo poskytnuto. Když po skončení pracovní neschopnosti pohledávku uhradit chtěl, bylo mu sděleno, že již byla postoupena. Ústavní soud onomu stěžovateli vyhověl, neboť shledal podmínky vymezené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 splněnými. Návrh na zahájení řízení o vydání elektronického platebního rozkazu byl podán v podobě formulářové žaloby a jednalo se o pohledávku ze smlouvy o přepravě, tedy spotřebitelské smlouvy. O náhradě nákladů řízení, jejíž výše převyšovala vymáhanou částku více než sedmkrát, pak bylo rozhodnuto pouze na základě skutečnosti, že žalobce měl úspěch ve věci, aniž by bylo přihlédnuto ke kontextu jednání žalobce a žalovaného, tedy ke skutečně vynaloženým nákladům řízení. Soudy tak při rozhodování nepřihlédly k výše zmíněným principům a v důsledku toho porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. V nyní posuzované věci je ovšem situace zjevně odlišná. Shoduje se v zásadě pouze to, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy a že žalovaná částka, která byla poměrně nízká, tzv. bagatelní, byla okresním soudem přiznána ve formě elektronického platebního rozkazu, tedy ve formě rozhodnutí vydávaného na základě návrhu podávaného na standardizovaném formuláři.
15. Výše částky náhrady nákladů řízení zde ovšem přesahuje žalovanou částku toliko třiapůlkrát, nikoli sedmkrát jako v právě citovaném rozhodnutí. Přitom ono pravidlo, že výše odměny za zastupování žalobce advokátem zpravidla nemá přesáhnout jednonásobek vymáhané jistiny, je zmírněno oním "zpravidla", které apeluje na zohlednění všech okolností.
16. Ty zde nemají takovou povahu, z níž by plynula nepřiměřenost výše náhrady nákladů. Stěžovatel neuváděl nic, proč by z průběhu řízení či z postupu vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy vyplynula nepřiměřenost této náhrady nákladů řízení. Nijak nerozporoval tvrzení vedlejšího účastníka, že mu - na rozdíl od právě citovaného rozhodnutí - nic nebránilo zaplatit žalovanou částku včas bez soudního vymáhání. Nelze také přehlédnout, že po stěžovateli požadoval žalovanou částku přímo vedlejší účastník, tedy dopravní podnik, jemuž nárok na žalovanou částku přímo vznikl.
17. Jinak řečeno, Ústavní soud nevidí v daném případě žádné okolnosti, které by naznačovaly nepřiměřenost částky náhrady nákladů řízení, která byla vedlejšímu účastníkovi přiznána. Ze samotné výše přisouzené částky není zřejmé, že by se vymykala pravidlům závazně stanoveným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11. V pouhé skutečnosti, že částka náhrady nákladů byla vyšší, nikoli však excesivně vyšší, než výše žalované částky přiznané elektronickým platebním rozkazem, bez dalšího nevyplývá, že by šlo o zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Není zde tedy důvod pro intervenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.
18. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu