ECLI:CZ:US:2011:1.US.2752.11.1
sp. zn. I. ÚS 2752/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. N., zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Husova 1285/2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, čj. 6 Co 967/2008 - 490, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jako porušujícího její základní práva zakotvená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Jako právní zástupkyně žalobce UNIMEX-INVEST, s. r. o. (dále "žalobce"), v řízení proti MANHATTAN Development, s. r. o., a CREDITEX HOLDING, a. s. (dále "druhá žalovaná"), podala žalobu na určení neexistence věcného břemene, neplatnosti nájemní smlouvy a vyklizení nemovitosti. Před jednáním, nařízeným Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako soudem odvolacím (dále "odvolací soud"), na 12. května 2011, navrhla vstup společnosti SMART MONEY a. s., do řízení na straně žalobce. Z důvodu opožděně podaného návrhu došlo ke zmaření jednání. Proto odvolací soud rozhodl o separaci nákladů řízení podle §147 odst. 1 a §151 odst. 3 OSŘ. Odměnu za právní zastoupení odvodil od hodnoty práv vyplývajících z nájemní smlouvy, tj. částky 16,000.000,- Kč a sazbu mimosmluvní odměny určil částkou 50.700,- Kč za každý úkon právní služby.
Stěžovatelka nesouhlasí s výpočtem odměny z výše uvedené tarifní hodnoty, neboť předmětem řízení vůči druhé žalované bylo určení neplatnosti nájemní smlouvy na nebytové prostory, což není penězi ocenitelné. Výše náhrady nákladů řízení takto určená byla pro ni značně překvapivá. Odvolací soud postupoval nesprávně, pokud vycházel z tarifní hodnoty představující nájemné za 99 let trvání nájemní smlouvy. Podle §9 odst. 3 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále "advokátní tarif") měl vycházet z tarifní hodnoty 25.000,- Kč, výše mimosmluvní odměny by pak nečinila 25.350,- Kč, ale 1.050,--Kč. I pokud by se jednalo o plnění penězi ocenitelné, měl redukovat tarifní hodnotu podle §8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť jde o opětující se plnění. Tarifní hodnota by tak činila 808.081,- Kč a výše mimosmluvní odměny 5.770,- Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2011, čj. 6 Co 967/2008 - 490, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit druhé žalované náklady řízení, které jí vznikly za neuskutečněné jednání dne 12. 5. 2011, ve výši 33.720,- Kč.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod ( §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k porušení základních práv nebo svobod jeho účastníka, chráněných předpisy ústavního pořádku, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces ve skutečnosti, že odvolací soud v rámci rozhodování o separaci nákladů řízení odvodil tarifní hodnotu sporu od částky, s níž se neztotožňuje. Ústavní soud však její úvahy nesdílí.
Podle §147 odst. 1 OSŘ může soud účastníku nebo jeho zástupci uložit, aby uhradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže vznikly náhodou, která se jim přihodila. Stěžovatelka zavinila, že jednání odvolacího soudu nařízené na 12. května 2011 muselo být odročeno. Podle sankční zásady, zakotvené citovaným ustanovením, tak odvolací soud rozhodl usnesením o náhradě nákladů zmařeného jednání již v průběhu řízení.
Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu, vztahující se k určení "tarifní hodnoty" sporu s tím, že se v její věci nejednalo o plnění penězi ocenitelné a že měl postupovat podle §9 odst. 3 písm. e) advokátního tarifu. Zároveň však uvádí, že kdyby se jednalo o plnění penězi ocenitelné, pochybil by v tom, že neaplikoval §8 odst. 2 advokátního tarifu, tedy, že tarifní hodnotu odpovídajícím způsobem neredukoval.
Ústavní soud předesílá, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Zdůraznil, že takovou otázku, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02 dostupná na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, pokud by se s jeho výkladem a aplikací v konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 23) a věc stěžovatelky jím zjevně není.
Odvolací soud své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) odůvodnil a vyložil, jak použitá ustanovení nutno vykládat nejen v obecné rovině, ale i se zřetelem k projednávané věci. Přitom označil skutečnosti, které považoval za rozhodující a důvody, které jej k jeho závěrům vedly. Pokud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 odvodil tarifní hodnotu z částky 16,000.000,- Kč, postupoval v souladu se zákonem, neboť jak Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, z ustanovení §9 odst. 3 advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 25.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud je jeho předmětem věc nebo plnění penězi neocenitelné. Pokud jde o věc nebo plnění penězi ocenitelné, pak se tato částka za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možno vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze jej penězi ocenit a je třeba v konkrétním případě zkoumat, zda jej ocenit lze.
Pokud stěžovatelka dále tvrdí, že v případě plnění penězi ocenitelného měl odvolací soud "redukovat" celkovou výši tarifní hodnoty podle §8 odst. 2 advokátního tarifu, nelze jí ani v této námitce dát za pravdu. Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se týká. Za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se v případě, kdy je předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění. Jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Jak sama stěžovatelka uvedla, bylo předmětem řízení vůči druhé žalované určení neplatnosti nájemní smlouvy, tedy nikoliv jednotlivá opětující se plnění ve smyslu citovaného ustanovení, ale cena práva nájmu v době započetí úkonu právní služby podle jeho odstavce prvního.
Oproti očekáváním stěžovatelky tak podle přesvědčení Ústavního soudu právní názory, jež byly odvolacím soudem v její věci uplatněny, za protiústavní mít nelze. Ústavní soud v nich neshledal vykročení z pravidel upravujících rozhodování o náhradě nákladů řízení, ani svévolnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona, jak stěžovatelka tvrdí. Napadené usnesení bylo detailním a srozumitelným způsobem odůvodněno, respektuje příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Ústavního soudu. Zásah do jejích základních práv v něm tedy shledat nelze.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu