ECLI:CZ:US:2021:1.US.2757.19.1
sp. zn. I. ÚS 2757/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tomáše Skotnici, zastoupeného Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 7, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, č. j. 125 EXE 1322/2019-25 ze dne 29. července 2019 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 181/2019-37 ze dne 30. května 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově a usnesení Krajského soudu v Ostravě. Z obsahu stížnosti plyne, že měly obecné soudy dle stěžovatele porušit jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je povinným v exekučním řízení. Svůj původní návrh učinil bez právního zastoupení, avšak dne 29. 10. 2020 obdržel Ústavní soud společně s plnou mocí oznámení o převzetí zastoupení advokátem Mgr. Faridem Alizey, čímž byla vada chybějícího zastoupení stěžovatele ve smyslu §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zhojena.
3. Stěžovatel ve svém původním návrhu, jakož i jeho doplnění výslovně napadá zaprvé rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 116 C 20/2019-29, jímž bylo odmítnuto pro opožděnost stěžovatelovo odvolání v řízení o exekučním titulu. Za druhé, stěžovatel napadá rovněž rozhodnutí exekučního soudu č. j. 125 EXE 1322/2019-25, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále jen "PUNE") tak, že se zamítají.
4. Předmětem řízení o ústavní stížnosti, v jehož rámci Ústavní soud posuzuje zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je tak otázka včasnosti stěžovatelova odvolání v nalézacím řízení, jehož výsledkem byl pravomocný exekuční titul, a zamítnutí stěžovatelových námitek proti PUNE vydanému v exekučním řízení na základě jmenovaného titulu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozporuje posouzení včasnosti odvolání ze strany Krajského soudu v Ostravě a v této souvislosti vylíčil skutkový stav, který obecné soudy dle jeho názoru chybně interpretovaly. Stěžovateli bylo prvostupňové rozhodnutí ze dne 27. 2.2019 č. j. 116 C 20/2019-20 doručeno k jeho rukám až dne 15. 3. 2019. Odvolání stěžovatele, které podal k poštovní přepravě dne 1. 4. 2019, bylo posléze nezákonně odmítnuto pro opožděnost s argumentem, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli ve skutečnosti doručeno již o den dříve, a lhůtu k podání odvolání tudíž zmeškal. Proti výslednému rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost (usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 116 C 20/2019-29) podal stěžovatel rovněž odvolání, kterému však krajský soud v záhlaví citovaným usnesením nevyhověl a prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel po celou dobu řízení nebyl právně zastoupen. Rozhodnutí soudů trpí nedostatkem odůvodnění, jelikož není jasné, jak dospěly k závěru, že bylo stěžovateli prvostupňové rozhodnutí doručeno již dne 14. 3. 2019. Podstatným datem z pohledu procesního je pak právě předání jeho podání (odvolání) k přepravě, nikoliv skutečné doručení soudu. Stěžovateli bylo soudní rozhodnutí nezákonně doručeno, bylo porušeno jeho právo být slyšen a rovněž byla porušena zásada předvídatelnosti řízení. Stěžovatel ve svém původním návrhu (podaném bez právního zastoupení) nad rámec výše uvedeného konstatoval, že je s podivem, jakého postupu se dopustila rozhodující soudkyně prvostupňového soudu v jeho věci, a zdůrazňoval skutečnost, že nebyl o procesních lhůtách dostatečně poučen.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesením krajského soudu a okresního soudu, proti kterým není přípustný opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. K posouzení Ústavní stížnosti, resp. namítané včasnosti dovolání, si Ústavní soud vyžádal rozhodné části soudního spisu včetně dokladů doručení. Stěžovatel napadá posouzení včasnosti odvolání krajským soudem, ve svých úvahách o rozhodném datu pro počátek běhu procesní lhůty k podání odvolání však nesprávně opomíjí, že mu předmětné rozhodnutí bylo doručeno fikcí, a to skutečně již dne 14. 3. 2019. Patnáctidenní lhůta k odvolání podle §204 odst. 1 o.s.ř. tudíž uplynula skutečně v pátek dne 29. 3. 2019, a podání odvolání k přepravě až dne 1. 4. 2019 je tak opožděným úkonem. Ve zbytku je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a své právní závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů stran přezkumu exekučního titulu neshledal namítané pochybnosti.
9. Stěžovatel blíže nerozvíjel své úvahy o nesprávném posouzení námitek proti PUNE, v mezích obecnosti vznesené námitky tak Ústavní soud toliko konstatuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a rovněž s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Obecně formulovaná námitka nezákonnosti PUNE není s to aktivovat ústavně právní přezkum tímto soudem.
10. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
11. Současně platí, že samotný rozsah a podrobnosti odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009) a z pohledu Ústavního soudu je naprosto dostačující.
12. Zmíněné pochybnosti stěžovatele o nezaujatosti rozhodujících soudců nedosahují intenzity zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. I kdyby stěžovatel touto obecně formulovanou námitkou zamýšlel argumentovat podjatostí (což z podání výslovně nevyplývá), taková námitka podjatosti by nemohla být úspěšná, neb ve svém obsahu spočívá ve způsobu vedení řízení obecným soudem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 50/20 ze dne 27. 1. 2020). Podle §14 odst. 4 o. s. ř. totiž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
13. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 ani čl. 36 odst. 1 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu