ECLI:CZ:US:2016:1.US.2793.15.1
sp. zn. I. ÚS 2793/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nguyen Thi Nhung, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 4 Azs 120/2015-42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015 č. j. 3 A 31/2015-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v soudním řízení správním, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí jako žalovaného (dále též "ministerstvo"), jímž tento nevyhověl stěžovatelčině žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin, dne 23. 12. 2014 stěžovatelka požádala o udělení krátkodobého víza za účelem účasti na jednání nařízeném v řízení před Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím, v němž stěžovatelka vystupuje jako žalobkyně. Ke své žádosti stěžovatelka doložila rovněž předvolánku jmenovaného soudu k předmětnému jednání, které se mělo konat dne 14. 1. 2015. Stěžovatelčina žádost o udělení víza však byla dne 2. 1. 2015 zamítnuta z důvodů, že stěžovatelka neprokázala dostatečné finanční prostředky na obživu pro dobu trvání předpokládaného pobytu nebo na návrat do země původu, že informace předložené za účelem prokázání účelu a podmínek předpokládaného pobytu nebyly spolehlivé a že nebylo možné prokázat stěžovatelčin úmysl opustit území členských států před skončením platnosti víza. Dne 15. 1. 2015 proto stěžovatelka požádala ministerstvo o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza v souladu s §180e odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., kteréžto žádosti ministerstvo rozhodnutím ze dne 11. 2. 2015 nevyhovělo s tím, že Velvyslanectví ČR v Hanoji postupovalo správně, když rozhodlo o neudělení víza.
3. Stěžovatelka posléze uvedené rozhodnutí ministerstva napadla žalobou, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze odmítnuta s odkazem na §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., podle nějž jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí neudělení víza. Tato výluka přitom již byla přezkoumána z hlediska ústavnosti i Ústavním soudem, který ji neshledal rozpornou s čl. 36 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012). Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatelka bránila kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o výluce ze soudního přezkumu u rozhodnutí o neudělení víza s tím, že tato výluka není v rozporu ani s Listinou základních práv a svobod, ani s mezinárodním právem.
4. Rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka považuje za protiústavní. Připomíná, že v řízení před správními soudu nenamítala generální protiústavnost §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., ale pouze protiústavnost užití tohoto ustanovení v jejím případě. Rozhodnutí o neudělení víza jí totiž fakticky znemožnilo realizaci jejího ústavně zaručeného práva na osobní přítomnost u soudu a vyjádření se k důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny; danou situaci tudíž bylo třeba posuzovat pohledem čl. 36 odst. 2 Listiny. Obecné soudy měly provést ústavně konformní výklad §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., podle něhož sice ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení víza, ovšem vyjma případů, kdy je takovým rozhodnutím rozhodováno o základních právech a svobodách a případně je do nich zasaženo. Obecné soudy však konkrétní situaci stěžovatelky vůbec nezohlednily, nereagovaly na její argumentaci ohledně přípustnosti žaloby ad hoc a odmítly ji toliko s všeobecným odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/11. Dále stěžovatelka poukazuje na rozpornost rozhodování orgánů veřejné moci ve věci neudělování krátkodobých víz s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 (vízový kodex), podle jehož čl. 32 odst. 3 má žadatel, kterému byla zamítnuta žádost o udělení víza, právo na odvolání. Toto právo ovšem stěžovatelce bylo ze strany Ministerstva zahraničních věcí upřeno a naopak jí fakticky bylo umožněno jen podat žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza dle §180e zákona č. 326/1999 Sb., což však není totéž jako odvolání.
5. Za účelem posouzení ústavní stížnosti se Ústavní soud seznámil rovněž se spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 2/2010, který je veden v řízení, v němž stěžovatelka vystupuje jako žalobkyně a v němž byla předvolána k jednání, z kteréhož důvodu žádala o udělení víza. Z uvedeného spisu vyplynulo, že stěžovatelka, zastoupena advokátem, dne 31. 12. 2009 podala žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované, jíž se domáhala poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 50.000.000 Kč a náhrady škody ve výši 240.000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku řetězce nezákonných úředních postupů (nesprávného úředního postupu) policejního orgánu došlo k úmrtí jejího syna. Ten byl dne 4. 1. 2009 v 19:35 zadržen policií a umístěn do cely, čemuž údajně předcházelo ponižující, útrapné a násilné jednání policejního orgánu vůči němu, ba i mučení. Podle pitevního protokolu mělo ke smrti stěžovatelčina syna dojít z příčin nepřirozených a násilných, a to v souvislosti se závažným poraněním sleziny se zakrvácením dutiny břišní (poranění sleziny by přitom nebylo smrtelné, pokud by byla včas poskytnuta první pomoc); mimoto měl mít rovněž zlomená dvě tzv. slezinová žebra. Jak dále vyplývá ze spisu městského soudu, stěžovatelka se opakovaně omlouvala z účasti na nařízených jednáních soudu a zároveň žádala o jejich odročení, neboť se chtěla jednání osobně účastnit (sdělení stěžovatelky ze dne 15. 1. 2013, ze dne 22. 2. 2013, ze dne 12. 4. 2013). Stěžovatelka dokonce navrhla, aby městský soud předběžným opatřením uložil zastupitelskému úřadu České republiky v Hanoji udělit jí vstupní vízum s omezenou územní platností na území České republiky (tento návrh byl usnesením městského soudu ze dne 12. 4. 2013 zamítnut). Rozsudkem městského soudu ze dne 12. 4. 2013 č. j. 34 C 2/2010-146 bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce částku 1.000.000 Kč; ve zbytku, tj. co do zaplacení částky 49.240.000 Kč, byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelka bránila odvoláním ke Krajskému soudu v Brně. Při jednání před krajským soudem dne 14. 1. 2015 stěžovatelka (prostřednictvím svého právního zástupce) znovu namítala, že bylo porušeno její právo na osobní účast u soudu. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. 44 Co 412/2013-170 byl předcházející rozsudek městského soudu v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena městského soudu k dalšímu řízení. Dne 4. 8. 2015 proběhlo před městským soudem jednání, jehož se stěžovatelka osobně účastnila a rovněž byl proveden její výslech.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 2/2010 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Stěžovatelka svou ústavní stížností v zásadě brojí proti tomu, že jí k její žádosti nebylo uděleno krátkodobé vízum, a tím jí bylo znemožněno osobně se účastnit jednání před soudem v řízení, v němž se po smrti svého syna během jeho zadržení domáhá vůči státu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatelčina tvrzení a stížností argumentaci považuje za velmi závažné a hodné důkladného posouzení. Podanou ústavní stížnost naopak nelze bez dalšího odmítnout se stručným odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.), kterým byla shledána ústavní konformita soudní výluky v §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. s tím, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky, a ti tedy nemají ani nárok na udělení pobytového víza; předmětná soudní výluka tedy sama není v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, podle jehož věty druhé z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. V posuzovaném případě stěžovatelky je však třeba mít na paměti, že pro ni udělení víza, o nějž žádala, bylo toliko cestou k realizaci jejího práva na osobní účast na řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Nelze přitom mít bez dalšího za to, že v daném řízení mohla být stěžovatelka bez zásadního rozdílu a bez újmy na svých právech toliko zastoupena advokátem, bez nutnosti své osobní přítomnosti u soudu. Toto řízení totiž bylo vedeno o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody v souvislosti se smrtí syna stěžovatelky, k níž došlo během jeho zadržení policejním orgánem a v důsledku předchozího zákroku policistů vůči němu, za což ostatně dotčení policisté byli pravomocně odsouzeni rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 98/2010. Stěžovatelčinu účast v řízení před městským soudem, respektive krajským soudem jako soudem odvolacím, tudíž nelze nahlížet toliko pohledem práva na spravedlivý proces, ale rovněž pohledem práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). S tímto právem jsou přitom s ohledem na jeho zásadnost spojeny rovněž určité pozitivní povinnosti státu, včetně povinností procesního charakteru, vztahujících se k nejen k účinnému vyšetřování, ale rovněž k poskytnutí zadostiučinění za smrt, k níž došlo v důsledku úmyslného špatného zacházení ze strany zástupců státu.
9. Nehledě na právě uvedené úvahy je však v nyní posuzovaném případě nutné konstatovat, že stěžovatelka nakonec v předmětném řízení své právo na osobní účast při jednání soudu naplnila a rovněž byla i soudem vyslechnuta. Její výtky proti rozhodování Ministerstva zahraničních věcí ohledně její žádosti o udělení krátkodobého víza a následnému rozhodování správních soudů se tak nyní z ústavněprávního pohledu jeví již irelevantní, neboť stěžovatelce nakonec nebyla způsobena žádná újma na jejích procesních právech. K její osobní účasti na jednání před soudem sice došlo až dodatečně, poté, co stěžovatelčině další žádosti o udělení víza bylo vyhověno, nicméně to je z pohledu spravedlivého procesu, a to i spravedlivého procesu ve spojení s právem na život dle čl. 2 Úmluvy, dostačující. Vzhledem k uvedenému závěru pak Ústavní soud nepovažuje za nutné zabývat se ani dalšími stěžovatelčinými námitkami uvedenými v ústavní stížnosti (k otázce práva na odvolání proti rozhodnutí o neudělení víza).
10. Ústavní soud tedy shledal, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podanou ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu