ECLI:CZ:US:2006:1.US.282.05
sp. zn. I. ÚS 282/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem se sídlem v Praze, Botičská 4, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti prezidenta republika při rozhodování podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, za účasti Prezidenta České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2005 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud prezidentovi republiky zakázal pokračovat v porušování práv stěžovatele zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 21 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že nerozhodl o jmenování či nejmenování stěžovatele do funkce soudce podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, popřípadě že prezident republiky svým rozhodnutím podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky o nejmenování stěžovatele soudcem na základě návrhu obsaženého v usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005 č. 246 porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podal proti výše namítanému zásahu veřejné moci také žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla usnesením tohoto soudu ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 Ca 148/2005-9, odmítnuta. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35, tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 5 Ca 148/2005-9, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Za dané situace je tedy zřejmé, že ústavní stížnost je podána do rozhodnutí, které je stále přezkoumáváno obecnými soudy, bude-li správní žalobu stěžovatele věcně projednávat Městský soud v Praze. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona.
V dané věci stěžovatel sice možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím žaloby ve správním soudnictvím soudnictví využil, toto řízení však dosud nebylo ukončeno, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou, když rozsudek Nejvyššího správního soudu odstranil pochybnosti o tom, zda má být věc stěžovatele přezkoumána v rámci správního soudnictví, které vedly Ústavní soud k přerušení věci usnesením ze dne 24. 11. 2005.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj