ECLI:CZ:US:2009:1.US.2853.08.1
sp. zn. I. ÚS 2853/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 8 To 120/2008, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 18/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. 11. 2008, F. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Shora označeným rozsudkem odvolací soud zrušil ve výroku II. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, čj. 8 T 18/2008 - 200. Tímto rozsudkem byl ve výroku I. uznán, podle §451 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Mnichově ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 1 Ks 122 Js 4237/95, ve spojení s usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. StR 497/98, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, spáchaného ve spolupachatelství podle §211, §22, §23, §25 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že po předchozí dohodě společně s D. P. vstoupili do klenotnictví klenotníka D. T., v úmyslu usmrtit ho a bez odporu se zmocnit zboží a finanční hotovosti. Podle domluvy předal stěžovatel spolupachateli nabitou zbraň a ten střelil klenotníka do hlavy. Smrti klenotníka zabránila jen včasná lékařská pomoc. Podle právního řádu České republiky byl tento čin kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění účinném do 31. 8. 1995, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Ve výroku II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že podle §451 odst. 1 TrŘ se trest odnětí svobody na doživotí, uložený stěžovateli citovaným cizozemským rozhodnutím, přizpůsobuje podle zásad českého trestního zákona a trestní sazby §219 odst. 2 TrZ na trest odnětí svobody v trvání patnácti let nepodmíněně. Po zrušení výroku II. citovaného rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle §451 odst. 3 TrŘ se bude ve výkonu trestu uloženého stěžovateli na doživotí označeným cizozemským rozhodnutím pokračovat bez jeho přeměny.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodoval v neveřejném zasedání. Jeho rozhodnutí považuje za tzv. překvapivé rozhodnutí, které je nedostatečně odůvodněné, neboť odvolací soud se nevypořádal s nesouhlasem stěžovatele s jeho předáním do České republiky, stejně jako se nevypořádal s jeho názorem, že pokračováním ve výkonu trestu bez jeho přeměny dojde k nepřípustnému zhoršení jeho trestněprávního postavení. Zhoršení svého postavení vidí ve vyhlídkách na podmíněné propuštění a v diametrálně odlišných podmínkách výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ve Spolkové republice Německo a v České republice. Ve vztahu k pojmu "slučitelnost" uvedl, že k výroku o pokračování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody na doživotí je nutno zkoumat i podmínky podle §29 odst. 3 TrZ.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost se žádostí o vyjádření vrchnímu soudu. Ten vysvětlil důvody vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, které pokládá za zákonné s tím, že aplikací §451 a §452 TrŘ k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. K námitce o neveřejnosti poukázal na ustanovení §452 odst. 4 TrŘ. Jedná se o speciální ustanovení o rozhodování, které není v rozporu s §240 TrŘ a vylučuje užití ustanovení §263 odst. 1 TrŘ. S ohledem na charakter rozhodnutí nepokládá neveřejnost řízení za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Forma rozhodnutí, tj. rozsudkem, je stanovena v §452 odst. 3 TrŘ, přičemž pokud odvolací soud takový rozsudek mění, musí mít jeho rozhodnutí rovněž formu rozsudku, a nikoliv pouze usnesení. Protože se rozhoduje v neveřejném zasedání, nelze aplikovat §128 TrŘ o veřejném vyhlášení rozsudku, protože není komu veřejně vyhlašovat. Nejednalo se tedy o překvapivé rozhodnutí.
K otázce spočívající v tvrzení stěžovatele, že tímto rozhodnutím dochází ke zhoršení jeho postavení, vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Doplnil, že se nejedná o nové ukládání trestu, ale pouze o rozhodnutí, zda je uložený trest slučitelný s právním řádem České republiky. Nemůže být přihlíženo k polehčujícím či přitěžujícím okolnostem, ani k okolnostem podmiňujícím užití vyšší trestní sazby ani k tomu, zda byly či nebyly splněny materiální znaky ať už trestného činu nebo použití ustanovení o uložení výjimečného trestu. Proto uložený trest odnětí svobody na doživotí za trestný čin, který odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy, podle §219 odst. 1, 2 písm. f) TrZ není v rozporu s právním řádem České republiky. Argument, že jiný pachatel byl za stejný skutek v České republice odsouzen podstatně mírněji, je naprosto irelevantní.
Zhoršení postavení stěžovatele nelze spatřovat ani v tom, že podmínky výkonu trestu odnětí jsou rozdílné v České republice a ve Spolkové republice Německo. Samozřejmě, mohou být mezi nimi rozdíly, ale tento stav rozhodně nemůže být důvodem pro závěr, že došlo k porušení ústavně zaručených práv odsouzeného.
Otázka rozdílných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu je pouze otázkou hypotetickou, která může a nemusí v budoucnosti nastat a nemá s výměrou trestu přímou souvislost.
Na uvedené vyjádření právní zástupce stěžovatele reagoval odkazem na argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Pokud jde o uložený trest doživotí, který vrchní soud akceptoval, měly být zkoumány všechny tři zákonné podmínky pro jeho uložení, kdy mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu jen pouze jednou z nich. K podmínkám věznění zdůraznil, že nejde jen o technickou otázku. Rozdíl ve výkonu doživotního trestu v České republice a ve Spolkové republice Německo nevyplývá jen z rozdílné úpravy v předpisech o výkonu trestu odnětí svobody, ale má své kořeny v hmotném trestním právu, z nějž je patrné rozdílné pojetí a rozdílné cíle doživotního trestu. Ve Spolkové republice Německo je ukládán paušálně za každý trestný čin kvalifikované vraždy a tím zůstává zachován jeho resocializační cíl. Naproti tomu v České republice je ukládán jako trest výjimečný s předpokladem, že resocializace odsouzeného je vyloučena a jeho cílem je izolace odsouzeného od společnosti. Je-li trest takto odlišně chápán trestním zákonem a jsou-li jeho cíle natolik odlišné, nejde již jen o odlišný výkon téhož trestu, ale o trest jiného charakteru, jehož uložení není přípustné (čl. 10, resp. čl. 11 Úmluvy). Závěrem pak popsal výkon trestu ve věznici ve Straubingu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, resp. některých jeho výroků, novým rozhodnutím, neboť cizozemským rozhodnutím bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Proto se neprovádí důkazy ke skutkovým okolnostem trestní věci. V řízení se provedou pouze důkazy dosvědčující splnění či nesplnění podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí, s vyslovením o pokračování ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím bez jeho přeměny či s přeměnou trestu (§451 odst. 1, 3 TrŘ). Za slučitelný s naším právním řádem je považován druh trestu odnětí svobody a délka jeho trvání, uložený rozhodnutím cizího státu v případě, že posuzovaný skutek, podle českého trestního zákona platného v době jeho spáchání, naplňuje znaky konkrétního trestného činu, za který lze takový druh trestu odnětí svobody ve stanovené výměře uložit i podle našeho právního řádu. V opačném případě musí být trest přeměněn na trest, který by soud mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval. Jen pro úplnost, o faktickém výkonu trestu již uznaného rozsudku cizího státu je rozhodováno v dalším samostatném řízení (§455 odst. 2 TrŘ).
O uznání rozhodují v prvním stupni krajské soudy ve veřejném zasedání, o podaném odvolání rozhodují soudy vrchní v neveřejném zasedání (§452 odst. 1, 4 TrŘ) a soudy obou stupňů rozhodují rozsudkem. Ustanovení §452 odst. 4 TrŘ nedovoluje odvolacímu soudu napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ale toliko rozhodnout, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli. Ačkoli se rozhodnutím o uznání rozumí, jak již bylo shora řečeno, uznání cizozemského rozsudku s pokračováním či přeměnou v něm uloženého trestu, není pochybením odvolacího soudu, jestliže na základě odvolání, po zjištění vad pouze ve výroku o pokračování ve výkonu či přeměně trestu, zruší rozsudek soudu prvního stupně právě pouze v tomto výroku a navazující rozhodnutí o odvolání obsahuje jen výrok o trestu, aniž by bylo nutno, aby odvolací soud opětovně deklaroval, že se rozhodnutí cizího státu uznává, neboť výrok o uznání existuje a rozhodnutím o odvolání zůstal nezměněn. V tomto případě odvolací soud při rozhodování o odvolání ponechal výrok o uznání nedotčen a ve výroku o trestu rozhodl o jeho pokračování bez přeměny. Řízení před odvolacím soudem správně proběhlo v neveřejném zasedání (srov. ustanovení §452 odst. 4 TrŘ).
Ani námitka o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněná. Předvídatelnost práva znamená předvídatelnost důsledků právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost, což se však neomezuje pouze na samotný text právního předpisu. K jeho dalšímu dotváření dochází následnou interpretací při soudním rozhodování. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo.
V tomto případě rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo ani k podstatné změně skutkového stavu ani právní kvalifikace. Odvolací soud výrokem o pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého označenými rozhodnutími německých soudů, pouze akceptoval návrh Státního ministerstva spravedlnosti Bavorska, Ministerstva spravedlnosti České republiky a odvolání Krajského státního zastupitelství v Praze, požadující pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí podle čl. 9 odst. 1 písm. a) a čl. 10 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), bez změny jeho výše. S tímto návrhem byl stěžovatel i jeho právní zástupce seznámen. Z uvedeného je zřejmé, že výsledek odvolacího řízení, s ohledem na uvedené návrhy, byl pro stěžovatele předvídatelný. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu subsumovat pod pojem "překvapivé rozhodnutí", porušující princip právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Proto ani tato námitka nemůže, s ohledem na shora uvedené, obstát.
Z důvodů níže rozvedených nelze považovat za důvodnou výtku stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho nesouhlasem s vydáním do České republiky. Podle čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy může být odsouzená osoba předána mj. souhlasí-li s předáním. Tento článek byl doplněn čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s., ve znění Sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále jen "Dodatkový protokol"). Z něho kromě jiného vyplývá, že na žádost odsuzujícího státu může vykonávající stát, v souladu s ustanoveními tohoto článku, souhlasit s předáním odsouzené osoby bez jejího souhlasu, pokud rozhodnutí, kterým byla odsouzena, nebo správní rozhodnutí, vydané v důsledku tohoto odsouzení, zahrnuje příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v jehož důsledku tato osoba nebude moci dále setrvávat na území odsuzujícího státu poté, co byla propuštěna. Vykonávající stát nedá svůj souhlas pro účely odstavce 1, aniž by vzal v úvahu stanovisko odsouzené osoby. Podle čl. 7 Dodatkového protokolu platí, že protokol bude užíván pro výkon trestů uložených jak před, tak po jeho vstupu v platnost.
Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že jednou z podmínek pro předání odsouzené osoby podle Úmluvy je i souhlas takové osoby. Pokud odsouzená osoba souhlasí se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody, postupují odsuzující a vykonávající stát toliko podle Úmluvy. V opačném případě může k předání dojít pouze za splnění shora uvedených podmínek obsažených Úmluvě a v Dodatkovém protokolu k ní. Pakliže postupem podle těchto mezinárodních smluv dojde k předání odsouzené osoby bez jejího souhlasu, je tato chráněna zásadou speciality (srov. čl. 3 odst. 4 Úmluvy), která znamená, že předaná osoba nesmí být ve vykonávajícím státě stíhána, odsouzena anebo zadržena, pokud jde o výkon trestu nebo příkaz k zadržení v souvislosti s jakýmkoli jiným trestným činem spáchaným před předáním, než je ten, za který byl vykonávaný trest uložen, a ani nebude z jiného důvodu omezována její osobní svoboda, s výjimkou, kdy s takovým postupem souhlasí odsuzující stát, popř. pokud odsouzená osoba, která měla možnost opustit území vykonávajícího státu, tak v průběhu 45 dnů od svého propuštění neučinila, anebo se na jeho území opět vrátila poté, co je opustila.
S ohledem na uvedené lze uzavřít, že otázka existence souhlasu odsouzené osoby s jejím předáním, ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy, představuje i v případě postupu podle Úmluvy a Dodatkového protokolu právní podmínku uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky. Krajský soud, příslušný pro rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí, je proto povinen, postupuje-li podle Úmluvy a Dodatkového protokolu, se touto otázkou v uznávacím rozhodnutí zabývat. Musí přitom zvážit, zda tu existuje souhlasné stanovisko odsouzené osoby či stanovisko nesouhlasné. V druhém případě musí zkoumat nejen to, zda jsou dány podmínky pro postup podle Úmluvy, ale zda jsou dány i další podmínky, uvedené v čl. 3 jejího Dodatkového protokolu, tedy zejména zda existuje příkaz k vyhoštění, vypovězení nebo jiné opatření, v jehož důsledku předávaná osoba nebude moci dále setrvávat na území odsuzujícího státu poté, co bude propuštěna z výkonu trestu, zda odsuzující stát o předání požádal a též, co je obsahem vyjádření odsouzené osoby ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dodatkového protokolu. V návaznosti na toto vyjádření musí krajský soud rovněž zvážit, zda tu není dána další překážka předání odsouzeného, záležející v tom, že by předáním odsouzené osoby došlo k zásahu do jejích lidských práv a základních svobod, garantovaných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána.
V projednávané věci se touto skutečností soud prvního stupně zabýval. Poukázal na fakt, že ač stěžovatel s předáním do České republiky nesouhlasil, rozhodnutím Cizineckého úřadu hlavního města spolkové země Bavorsko Mnichova ze dne 4. 12. 1998, č.j. HA II/3 13-S, má být stěžovatel vyhoštěn ze Spolkové republiky Německo a opětovný vstup do země je mu trvale zakázán. To znamená, že existuje správní rozhodnutí, vydané v důsledku odsouzení stěžovatele, zahrnující příkaz k vyhoštění stěžovatele ze Spolkové republiky Německo s trvalým zákazem vstupu do země (čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu).
Stěžovatel v této souvislosti spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v postupu a rozsudku odvolacího soudu, který se jeho nesouhlasem s předáním do České republiky nezabýval a zcela pominul předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Ten se touto skutečností, stejně jako dalšími podmínkami, podle čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu, při veřejném zasedání zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího je nutno považovat za jeden, na sebe navazující a vzájemně se doplňující proces. Řízení v jednotlivých stupních nelze vytrhávat a tvrdit, že soud určitého stupně, nevypořádáním se s nějakou námitkou, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, ačkoli se s totožnou námitkou vypořádal soud stupně předcházejícího či navazujícího. Pokud se v dané věci nesouhlasem stěžovatele s jeho předáním vypořádal soud prvního stupně, nelze pak v tomto směru vytýkat odvolacímu soudu, jak to činí stěžovatel, že se stejnou námitkou znovu nezabýval.
Neobstojí ani námitka, že uznáním shora označených cizozemských rozhodnutí, bez přeměny jimi uloženého trestu na doživotí, došlo ke zhoršení trestněprávního postavení stěžovatele, odkazem na možnosti podmíněného propuštění a popis výkonu tohoto trestu ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel směšuje dvě různá řízení a z nich vyplývající rozhodnutí. Jednak rozhodování o uznání německých rozhodnutí podle §451 TrŘ, jednak rozhodování o výkonu již uznaných německých rozhodnutí (§455 odst. 2 TrŘ).
Napadeným rozsudkem o uznání uvedených cizozemských rozhodnutí, s výrokem o pokračování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody na doživotí bez jeho přeměny, nedošlo ke zhoršení trestně právního postavení stěžovatele. Trest doživotí, uložený německými soudy, je druhem i "délkou" slučitelný s právním řádem České republiky. Rozhodnutím o jeho pokračování nedošlo ani k jeho zpřísnění. Za skutek, který stěžovatel spáchal a který je podle českého právního řádu kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) TrZ, ve znění účinném do 31. 8. 1995, lze trest odnětí svobody na doživotí uložit. Nelze ani přehlédnout žádost Státního ministerstva spravedlnosti Bavorska, aby Česká republika pokračovala ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody na doživotí bez jeho přeměny a shora uvedenou zásadu o pokračování ve výkonu uloženého trestu bez jeho přeměny, pakliže je svým druhem a délkou slučitelný s právním řádem České republiky, jako tomu bylo v projednávané věci.
Pouze výrok, resp. rozhodnutí o zařazení stěžovatele do konkrétního typu věznice pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, které je součástí rozhodnutí o "výkonu" uznaného cizozemského rozhodnutí, nikoli vlastní rozhodnutí o "uznání" cizozemského rozhodnutí, může mít za následek zhoršení trestně právního postavení stěžovatele. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu uznaného trestního rozsudku cizího státu je taková změna podmínek výkonu trestu, která nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Až v rámci tohoto řízení (§455 odst. 2 TrŘ) si soud musí vyžádat podrobnosti o výkonu trestu, zejména popis způsobu výkonu trestu, včetně rozsahu omezení stěžovatele a s touto skutečností se následně vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí [čl. 6 odst. 2 písm. b) Úmluvy, srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 7 Tpjn 303/2007]. Fakt, že stěžovatel již část uloženého trestu na doživotí vykonal, může mít rovněž vliv na typ věznice, v níž bude stěžovatel nadále vykonávat uložený trest na doživotí (§39b odst. 4 TrZ), a možnosti případného podmíněného propuštění (§62 odst. 2 TrZ). Doživotní trest bez jakékoliv naděje na eventuální propuštění by se rovnal "sociální popravě" odsouzeného a byl by téměř stejně nehumánní jako trest smrti (viz důvodová zpráva k novele trestního zákona č. 175/1990 Sb.). Jak však správně uvedl odvolací soud, podmíněné propuštění je skutečnost, která může, ale nemusí nastat a její zohledňování při rozhodování o uznání rozsudku cizího státu a trestu není možné. S ohledem na shora uvedené lze dospět k závěru, že i podle českého právního řádu je při ukládání výjimečných trestů respektována osobnost odsouzeného jako nezbytný předpoklad jeho úspěšné převýchovy a resocializace. Smyslem trestu a jeho výkonu je nejen ochrana společnosti, ale i snaha pomoci odsouzeným k návratu do společnosti a umožnit jim vést po propuštění normální život v souladu se zákonem. Tato zásada výkonu trestu je aplikována i na odsouzené, jimž byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, neboť jak již bylo uvedeno, ani u tohoto výjimečného trestu není vyloučeno podmíněné propuštění z výkonu trestu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno ho podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu