ECLI:CZ:US:2021:1.US.2897.20.1
sp. zn. I. ÚS 2897/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem,sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. července 2020 č. j. 36 Co 241/2019-338 a usnesení téhož soudu ze dne 27. července 2020 č. j. 36 Co 59/2020-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva.
2. Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery, jejíž poměry byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") č. j. 11 Nc 50041/2017-58 ze dne 15. 11. 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 29 Co 36/2018-92 ze dne 12. 4. 2018, tak, že byla pro dobu před a po rozvodu manželství svěřena do výlučné péče stěžovatelky. Otci byl s nezletilou upraven styk a stanoveno výživné. Otec nezletilé je zapsán jako matrikový otec na základě souhlasného prohlášení rodičů učiněného v květnu 2016.
3. Stěžovatelka podala v březnu 2019 návrh na popření otcovství spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k návrhu na popření otcovství. Okresní soud o návrhu stěžovatelky rozhodl usnesením č. j. 0 P 329/2018-192 ze dne 16. 7. 2019 tak, že "zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství se zamítá".
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") bylo dané rozhodnutí potvrzeno ve správném znění tak, že se "zamítá návrh matky na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství".
5. Druhým ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu č. j. 0 P 329/2018-268 ze dne 27. 1. 2020, kterým byl nařízen výkon shora zmíněného rozhodnutí o úpravě styku z důvodu, že stěžovatelka opakovaně a bez vážného důvodu odmítala předat nezletilou ke styku otci. Konkrétně byl nařízen výkon rozhodnutím odnětím nezletilé z péče matky a předání nezletilé do péče otce, a to na den 8. 2. 2020 v 9:00 hodin na vymezené adrese.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zaručená v čl. 3, 7, 8, 9, 12 a 19 Úmluvy o právech dítěte.
7. Stěžovatelka rozsáhle rekapituluje řízení před obecnými soudy, k ústavní stížnosti dokládá své procesní návrhy činěné v průběhu řízení před obecnými soudy, jakož i rozhodnutí obecných soudů předcházející vydání ústavní stížností napadených usnesení krajského soudu.
8. Tvrdí, že obecným soudům uváděla závažné okolnosti, pro které opakovaně odmítá předávat nezletilou ke styku otci a kvůli kterým též podala návrh na popření otcovství. V ústavní stížnosti opakuje nařčení otce ze sexuální deviace, má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s její argumentací a dostatečně nepřihlédly k jejím tvrzením.
9. Stěžovatelka zpochybňuje důkazy jako nedostatečné, neaktuální či diskutabilní. Žádný soud podle ní neprovedl regulérní a podrobné znalecké vyšetření otce, přičemž znalecký posudek MUDr. Tržického zpochybňuje. Podle stěžovatelky je otec "až nekriticky označován za milujícího otce, s upřímným zájmem o nezletilou, kterému nelze nic vytknout", což stěžovatelka popírá a tvrdí opak. Stěžovatelka nepovažuje za relevantní ani zprávy OSPOD, má za to, že straní otci. Podrobně pak opakuje výhrady vůči otci, které předkládala obecným soudům.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že nebyl zjišťován názor nezletilé, přesto je argumentováno jejím zájmem.
11. Podle stěžovatelky jsou selektivně využívány důkazy svědčící ve prospěch jen jedné ze stran (otce), jsou brány v potaz neaktuální důkazy, a soudy neučinily nic pro to, aby byly zjištěny aktuální poměry na straně nezletilé. Některé důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadami hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Nebyl tak náležitě zjištěn skutkový stav a nebyly hodnoceny ani časové souvislosti, resp. jednání matrikového otce v době vzniku jeho formálního otcovství, ani hodnoceno, že jako manžel a potažmo otec selhal, když svým jednáním zapříčinil během několika málo měsíců rozpad nově vytvořené rodiny. Názor odvolacího soudu, že nezletilá matrikového otce vnímá skutečně jako otce, je podle stěžovatelky nepodložený a "s ohledem na věk nezletilé do značné míry opět jen uměle a bez podkladu vytvořený". Soudy nemohou upřednostňovat potřeby dospělé osoby nad potřebami dítěte, což se dle stěžovatelky stalo.
12. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí vytýká soudům, že vycházely jen z formálního znění exekučního titulu, který upravoval styk otce s nezletilou, a nebyly zohledněny výhrady stěžovatelky vůči otci a zjištěny aktuální důvody, pro které odmítá nezletilou ke styku předávat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Podstata ústavní stížnosti spočívá z velké části v negaci prakticky všech skutkových zjištění provedených obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2046/17 ze dne 5. 9. 2017, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Pokud jde o námitky vůči zjišťování skutkového stavu, připomíná Ústavní soud, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
16. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání popěrné lhůty, připomíná Ústavní soud, že podle §792 občanského zákoníku "je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek". Ústavní soud též konstantně opakuje, že zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů, které jsou v přímém kontaktu s účastníky řízení. Ústavní soud naopak nemůže odlišně hodnotit důkazy, které sám neprovedl.
17. Ústavní soud primárně vychází z toho, že možnost prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství dle §792 občanského zákoníku představuje výjimku z jinak stanoveného pravidla, a obecné soudy jsou proto povinny přistupovat k její aplikaci restriktivně (srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18). V citovaném nálezu též Ústavní soud zdůraznil nejen biologickou, ale též sociální a citovou vazbu mezi dítětem a otcem a vyjádřil přesvědčení, že důvody k prominutí lhůty budou existovat spíše u dětí již zletilých, kterou nejsou na osobě otce natolik závislé (z pohledu výživy, otcovské role či výchovného prostředí), než u dětí nezletilých. Tento aspekt obecné soudy v nyní posuzované věci vyhodnotily souladně s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
18. K tomu je nutno též dodat, že institut popření otcovství směřuje ke změně osobního stavu (statusová otázka) jednotlivce a jeho dopad je tak z povahy věci závažnější, než rozhodování o samotném styku rodiče (ať již biologického, či matrikového) s dítětem, resp. o rozsahu výkonu rodičovských práv. Ústavní soud obecně k ústavním stížnostem napadajícím neprominutí tzv. popěrné lhůty ze strany obecných soudů přistupuje značně zdrženlivě (srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 179/15 či usnesení ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18) mj. též z důvodu, že posouzení naplnění podmínek §792 občanského zákoníku je primárně odvislé od zjištění skutkového stavu, které je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů primární rolí obecných soudů.
19. Soudy se v nyní posuzovaném případě s tvrzeními a obviněními stěžovatelky směřujícími vůči otci zabývaly opakovaně, ať již v řízení o úpravě péče o nezletilou či při zamítnutí návrhu stěžovatelky na zákaz styku s otcem. Opakovaně též dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatelky nejsou podložena, nebyla jakkoli prokázána, jakož i k tomu, že odmítání soudem stanoveného styku nezletilé s otcem je nedůvodné.
20. V napadeném rozhodnutí krajského soudu č. j. 36 Co 241/2019-338 (body 15-22) je přehledně vysvětleno, proč soud nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatelky. Soudy vyšly z toho, že matrikový otec uznal otcovství v době, kdy stěžovatelka tvrdila, že biologický otec zemřel, jakož i z toho, že matrikový otec pečuje o nezletilou od jejího útlého věku, plní řádně vyživovací povinnost, má zájem o ni pečovat a podílet se na jejím vývoji. Zároveň soudy po provedeném dokazování neshledaly nic, co by potvrdilo obvinění stěžovatelky směřující vůči otci. Trestní oznámení stěžovatelky na otce bylo odloženo, ani výpovědi stěžovatelkou navržených svědků nepotvrzují její obvinění vůči otci. Před rozhodnutím odvolacího soudu (v lednu 2020) byl vypracován znalecký posudek, který neshledal duševní poruchu či sexuální deviaci na straně otce. V situaci, kdy nebylo prokázáno nic, co by svědčilo v neprospěch otce, není dán jakýkoli prostor pro kasační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť uvedené závěry nelze považovat za jsoucí v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, ke kterým navíc soudy dospěly opakovaně v různých řízeních. Soudy tedy dospěly k závěru, že je nutno upřednostnit zájmy nezletilé na styku s oběma rodiči, před zájmy matky.
21. Argumentací stěžovatelky spočívající v tom, že soudy dlouhodobě straní otci, resp. vycházejí z neaktuálních důkazů či přehlížejí relevantní důkazy, se ostatně zabývaly soudy též v rámci námitky podjatosti, kterou vznesla stěžovatelka jak vůči samosoudkyni okresního soudu, tak vůči všem členům odvolacího senátu 36 Co krajského soudu, jakož i všem zastupujících členům senátu, u kterých připadá v úvahu rozhodování ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatelky. Jakýkoli důvod podjatosti spočívající v zaujatosti vůči stěžovatelce, či naopak stranění otci, však nadřízené soudy neshledaly (usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 46/2020-333 ze dne 29. 6. 2020, resp. usnesení krajského soudu č. j. 36 Nc 2803/2020-412 ze dne 27. 7. 2020).
22. Ve vztahu k tvrzenému porušení práv nezletilé tím, že nebyla soudem vyslechnuta, je nutno uvést, že v době rozhodnutí prvostupňového soudu byly nezletilé 4 roky, v době rozhodnutí odvolacího soudu 5 let. V takto útlém věku není nezbytné a často ani vhodné podrobovat nezletilé dítě výslechu soudem a postačí, vyjde-li soud z jiných důkazů (zprávy OSPOD, zprávy z mateřské školy, vyšetření nezletilé klinickou psycholožkou).
23. Ústavní soud navíc připomíná, že rozhodnutí o neprominutí popěrné lhůty nezakládá překážku věci rozhodnuté a v případě zásadní změny poměrů či situace týkající se nejlepšího zájmu dítěte je možno tuto otázku optikou §792 občanského zákoníku nově posoudit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2208/20 ze dne 1. 9. 2020).
24. Pokud jde o druhé napadené rozhodnutí krajského soudu č. j. 36 Co 59/2020-403 týkající se výkonu rozhodnutí, opět platí, že argumenty směřující vůči němu stojí na zcela odlišném hodnocení skutkového stavu, než ke kterému dlouhodobě v daném opatrovnickém řízení dospívají obecné soudy. Samo napadené rozhodnutí nařizovalo předat nezletilou dne 8. 2. 2020 v 9:00 hod. otci s tím, že dle původního pravomocného rozhodnutí je otec povinen nezletilou předat zpět stěžovatelce druhý den v 18:00 hod. Případný zásah do práv stěžovatelky tak spočíval v tom, že byla povinna předat na víkend dceru otci dle pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že výkon rozhodnutí spočívající v odnětí dítěte z péče jednoho z rodičů a svěření druhému na dobu soudem stanoveného styku je až nejzazším řešením. Nelze jej však a priori vyloučit, pokud jiná možnost realizace pravomocného rozhodnutí není reálná a naopak jeho nerespektováním může dojít k poručení práv druhého rodiče, resp. práva dítěte na styk s druhým rodičem. Soud si byl v posuzované věci vědom toho, že jde o mimořádné opatření, ale s ohledem na dlouhodobé bránění stěžovatelky ve styku s otcem bez vážného důvodu dospěl k závěru, že další otálení by vedlo k syndromu zavrženého rodiče. Zároveň je z napadeného rozhodnutí, jakož i z dalších rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti, zřejmé, že stěžovatelka nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu o styku nezletilé s otcem dlouhodobě a opakovaně. Ústavní soud vzal v potaz, že soud přistoupil k této nejzazší možnosti až poté, co byly vyčerpány jiné mírnější prostředky, jak pravomocné rozhodnutí soudu vykonat. Z doložených listin je zřejmé, že soud podal Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci podnět ke zjištění, zda se stěžovatelka nedopustila maření výkonu úředního rozhodnutí a již uložil stěžovatelce pokuty za nerespektování pravomocného rozhodnutí v měsících červenec a srpen v roce 2019 (usnesení okresního soudu č. j. 0 P 329/2018-226 ze dne 29. 10. 2019 potvrzené usnesením krajského soudu č. j. 36 Co 392/2019-239 ze dne 28. 11. 2019), přičemž i poté byl otec nucen podat další návrhy na výkon rozhodnutí pro neuskutečněné styky s nezletilou v měsících září, říjnu, listopadu a prosinci 2019. V uvedeném kontextu nelze považovat nařízení výkonu rozhodnutí jako nepřiměřené.
25. Z věcného hlediska soudy vyšly z toho, že nezletilá má jak k otci, tak k prostředí u něj pozitivní vazbu, a styku brání pouze stěžovatelka, nikoli objektivní okolnosti. Za uvedeného skutkového stavu nemůže Ústavní soud považovat napadené exekuční rozhodnutí za porušení ústavních práv stěžovatelky či nezletilé, neboť pro tento závěr nic nesvědčí, kromě tvrzení samotné stěžovatelky. Její argumenty však nebyly opakovaně a po celou dobu opatrovnického řízení shledány jako relevantní a podložené.
Ústavní soud tedy shrnuje, že v případě obou napadených rozhodnutí nemohl stěžovatelce přisvědčit, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu