ECLI:CZ:US:1997:1.US.291.96
sp. zn. I. ÚS 291/96
Nález
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti N. T. T. a N. B. D., proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v trestní věci sp. zn. 33 T 2/96, takto:
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se z a k a z u j e pokračovat
v porušování práv stěžovatelů, a proto se mu nařizuje věcně
projednat odpor proti trestnímu příkazu, sp. zn. 33 T 2/96, z 5.
1. 1996
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti postupu státního orgánu
- - Obvodního soudu pro Prahu 4, k němuž došlo dne 27. 8. 1996.
Ústavní stížnost byla podána 24. 10. 1996, lhůta k podání ústavní
stížnosti tedy byla zachována.
Ústavní stížnost namítá, že dále uvedeným postupem soudu
došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivé projednání věci
před soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
K objasnění podstaty sporu uvádějí stěžovatelé toto: na
navrhovatelku byla podána obžaloba podle §150 odst. 1 tr. zákona.
Na základě této obžaloby byl vydán trestní příkaz, kterým byla
navrhovatelka uznána vinnou a odsouzena k peněžitému trestu, in
eventum k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí věci. Poté
navrhovatelka změnila adresu bydliště, tuto změnu však řádně
oznámila orgánům cizinecké policie. Na základě tohoto oznámení jí
byl vydán nový průkaz o povolení k pobytu s novou adresou
bydliště. Navzdory tomu, že soud mohl tuto skutečnost zjistit
z evidence policie, vydal, poté co se nezdařil pokus o doručení
trestního příkazu na starou adresu, příkaz k zatčení
navrhovatelky. Navrhovatelka vycestovala do zahraničí a při
zpáteční cestě byla zadržena policií, eskortována do cely
předběžného zadržení a druhého dne, ve špatném psychickém stavu,
neboť jí ani nebyl sdělen důvod zadržení, hladová, nevyspalá,
unavená a rozrušená, byla předvedena k soudu.
Dle jejího tvrzení soudkyně, aniž by navrhovatelce umožnila
záležitost vysvětlit, předala navrhovatelce obžalobu a trestní
příkaz a zároveň jí sdělila, že pokud nechce, aby byla vzata do
vazby, aby se vzdala odporu proti trestnímu příkazu.
Navrhovatelka, v nedobrém psychickém stavu a rozrušení,
s navrhovaným postupem souhlasila, a proto podepsala protokol,
podle něhož se vzdává práva odporu proti trestnímu příkazu za sebe
i za osoby oprávněné. Poté byla propuštěna na svobodu. Vzhledem
k tomu, že navrhovatelka se nevyzná v ustanoveních trestního řádu,
nedovedla si vysvětlit, co znamená vzdát se práva odporu i za
osoby oprávněné.
Na základě této situace podala navrhovatelka i její bratr
později v zákonné lhůtě proti trestnímu příkazu odpor a zároveň
předložili i plnou moc advokáta. Soudkyně Obvodního soudu pro
Prahu 4 však nenařídila hlavní líčení, ale telefonicky se spojila
s advokátem, sdělila, že se navrhovatelka vzdala práva odporu i za
osoby oprávněné a trestní příkaz je tudíž pravomocný.
Nato advokát zaslal soudu písemné vyjádření s upozorněním, že
trestní řád nezná institut vzdání se práva odporu proti trestnímu
příkazu. Soud však písemně sdělil, že trvá na tom, že věc je
pravomocně skončena.
Uvedený postup Obvodního soudu pro Prahu 4 považují
navrhovatelé za protiprávní a porušující základní lidská práva
navrhovatelky, neboť tímto postupem je navrhovatelce upíráno právo
na projednání její věci před soudem na základě včas podaných
opravných prostředků oprávněnými osobami. Navrhovatelé přitom
nemají žádnou jinou možnost, neboť odpor proti trestnímu příkazu
má ze zákona specifické účinky, odlišné od jiných opravných
prostředků. Soud o odporu nijak nerozhoduje, pouze nařídí hlavní
líčení.
Dle stanoviska navrhovatelů podle §314g tr. řádu lze proti
trestnímu příkazu podat odpor, avšak nelze se odporu vzdát ani ho
nelze vzít zpět, neboť trestní řád takovéto úkony nezná a ani
nepřipouští, vzhledem k tomu, že odpor jako specifický druh
opravného prostředku má zcela specifické účinky. Z uvedených
důvodů považují stěžovatelé včas podaný odpor navrhovatelkou
a jejím bratrem za platný a soud je povinen věc projednat
v hlavním líčení, neboť trestní příkaz se zrušil.
Dle navrhovatelů bylo postupem soudu porušeno jejich základní
právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu
podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivé projednání
jejich věci před soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Z tohoto důvodu
navrhovatelé žádají, aby soudu bylo zakázáno pokračovat
v porušování uvedených práv navrhovatelů.
V doplnění ústavní stížnosti navrhovatelé uvedli, že jednání
soudu při výslechu navrhovatelky je judikaturou považováno za
nedovolený nátlak na obviněného, který může způsobit podstatnou
vadu takového výslechu, a poukazují na zřejmý záměr soudu vzít
navrhovatelku do vazby, pokud se nevzdá práva odporu. Tomu
nasvědčuje samo zatčení navrhovatelky na základě příkazu
k zatčení, které je však ze zákona podmíněno existencí vazebních
důvodů ( §69 odst. 1 tr. řádu). K vydání příkazu k zatčení
i k samotnému zatčení však došlo - dle navrhovatelů - protiprávně,
neboť důvody zatčení podmiňuje uvedené ustanovení tr. řádu tím, že
obviněného nelze předvolat ani předvést nebo zadržet, což tento
případ nebyl.
Pokud by soud učinil dotaz na evidenci obyvatelstva Policie
ČR, popř. na sekci cizinecké policie, zjistil by novou adresu
bydliště navrhovatelky a mohl ji obeslat, neboť navrhovatelka se
v místě nového bydliště zdržovala. Z tohoto důvodu omezení osobní
svobody navrhovatelky zatčením a následnou eskortou představuje
nátlak na navrhovatelku a bylo protiústavní, neboť k takovému
postupu vůči navrhovatelce neexistovaly zákonem vyžadované důvody.
Všechny uvedené skutečnosti tvoří podle navrhovatelů ucelený
řetěz na sebe navazujících důkazů o tom, že navrhovatelka právní
úkon, kterým se vzdala práva odporu proti trestnímu příkazu za
sebe i za ostatní oprávněné osoby, neučinila svobodně
a srozumitelně, nýbrž pod nátlakem, kdy soudem použitý termín "za
ostatní osoby" jí nebyl ani přeložen, natož pak vysvětlen, takže
se jedná o právní úkon absolutně neplatný. S neplatnými právními
úkony zákon nespojuje žádné právní účinky, vyjma právních následků
proti tomu, kdo takový úkon vyvolal nebo z něj měl prospěch. Podle
§89 odst. 3 tr. řádu je zakázáno použít v řízení důkaz získaný
nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatelé navrhli považovat odpor, podaný proti
trestnímu příkazu dne 2. 9. 1996, za podaný v zákonné lhůtě
a osobami k tomu oprávněnými. Na základě toho se - dle jejich
názoru - trestní příkaz zrušil a navrhovatelka má právo na
projednání věci v hlavním líčení podle §314g odst. 1, 2 tr. řádu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůvodňují potřebu provést
řadu důkazů, jako je:
- předložení průkazu o povolení k pobytu pro cizince, č. AA
O85916, vydaného 7. 3. 1996
- výslech navrhovatelky
- výslech svědkyně - tlumočnice, ing. B. S.
- posouzení protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 4, ze
dne 27. 8. 1996
- dotaz u Sekce cizinecké policie Správy hl. m. Prahy
Z listinných důkazů, zejména ze spisu Obvodního soudu pro
Prahu 4, sp. zn. 33 T 2/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka
byla obviněna z trestného činu porušování práv k ochranné známce,
obchodnímu jménu a chráněnému označení původu zboží dle §150
odst. 1 tr. zákona. Dne 15. 12. 1995 na ni byla podána obžaloba
pro uvedený trestný čin k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, dne 5. 1.
1996 byl tímto soudem vydán trestní příkaz, jímž byla odsouzena
k peněžitému trestu 40 000 Kč, náhradnímu trestu odnětí svobody
v trvání jednoho měsíce a k trestu propadnutí věci - deseti kusů
džínových kalhot značky Dangerous Jeans. Ve zprávě Policie ČR,
místního odd. Praha-Jižní Město, ze dne 4. 2. 1996, se uvádí, že
policejní hlídka opakovaně nezastihla shora jmenovaného (T. N. T.)
v místě bydliště. Trestní příkaz z 5. 1. 1996 tak nemohl být
stěžovatelce doručen. Nato dne 29. 2. 1996 vydal Obvodní soud pro
Prahu 4 příkaz k zatčení navrhovatelky s odůvodněním, že jí byl
trestní příkaz opakovaně doručován (doloženo dvěma doručenkami),
a to i prostřednictvím Policie ČR, avšak bezvýsledně. Obviněná se
údajně v místě svého trvalého bydliště nezdržovala a byla zde
proto důvodná obava, že se skrývá. Proto z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu vydal soud příkaz k zatčení. Ve zprávě
Policie ČR, Obvodního ředitelství v Praze 4, ze dne 4. 7. 1996, se
uvádí, že po navrhovatelce je vedeno celostátní pátrání a jsou
konána opatření k jejímu zadržení. Z protokolu o zatčení dne 26.
8. 1996, sepsaného na hraničním přechodu v Rozvadově, vyplývá, že
navrhovatelka byla v 19,30 hod. zadržena, přičemž jako trvalé
bydliště je uvedena Š. 216, Praha 4. Podle protokolu sepsaného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 8. 1996 navrhovatelka za
přítomnosti tlumočnice uvedla, že byla poučena podle §33 a 95 tr.
řádu, poučení porozuměla, byla seznámena s předmětem výslechu
a vypovídat chce. Poté převzala obžalobu a trestní příkaz. Těmto
dokladům údajně porozuměla. Nato navrhovatelka uvedla, že se
vzdává práva odporu proti trestnímu příkazu i za osoby oprávněné
a písemnosti žádá zasílat na adresu Š. 216, Praha.
Vzhledem k tomu, že trestní příkaz byl stěžovatelce doručen
až 29. 8. 1996, podali ve stanovené lhůtě 8 dnů od doručení bratr
navrhovatelky a navrhovatelka, oba zastoupeni advokátem JUDr.
B. G., dne 2. 9. 1996 odpor proti trestnímu příkazu. Obhájce
navrhovatelky dále zaslal dne 11. 9. 1996 Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 své vyjádření, podle něhož trestní řád nezná vzdání se
práva odporu ani zpětvzetí odporu, proto se navrhovatelka nemohla
platně vzdát práva k podání odporu. Z uvedených důvodů podaný
odpor považuje za včas a řádně podaný a je třeba ve věci nařídit
hlavní líčení.
Ve vyjádření předsedkyně senátu, JUDr. M. S., k ústavní
stížnosti se uvádí, že vydala příkaz k zatčení navrhovatelky,
neboť se opakovaně nepodařilo doručit jí trestní příkaz do
vlastních rukou. Navrhovatelka byla dne 27. 8. 1996 vyslechnuta
soudkyní, převzala obžalobu i trestní příkaz, uvedla, že jim
porozuměla a že se vzdává odporu proti trestnímu příkazu i za
osoby oprávněné. Na základě toho nabyl trestní příkaz právní moci
dne 27. 8. 1996. Nato byl podán obhájcem navrhovatelky a jejího
bratra odpor proti trestnímu příkazu. Dne 6. 1. 1997 soud obhájci
sdělil, že vzdát se práva odporu proti trestnímu příkazu lze
analogicky dle §250 odst. 1 tr. řádu, a proto tímto soud považuje
věc za vyřízenou.
Z kopie "Průkazu o povolení k pobytu pro cizince" Ústavní
soud zjistil, že průkaz č. AA O85916 byl vydán dne 28. 3. 1996,
adresa pobytu je uvedena v Praze 4, Š. 216, druh pobytu
dlouhodobý. Průkaz vydala Policie ČR, Správa hl. m. Prahy.
II.
Ze zhodnocení uvedených skutečností lze učinit dva závěry.
Předně nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že proti trestnímu
příkazu se nelze práva odporu vzdát, neboť i když trestní řád
přímo právo podat odpor neupravuje, je přípustné v tomto případě
použít analogie s ustanovením §250 tr. řádu o právu obžalovaného
podat odvolání, neboť i v případě práva podat odpor se jedná
o dispoziční právo obžalovaného učinit právní úkon v jeho trestní
věci, která se dotýká jeho osoby. Na druhé straně však je pochybné
vzdání se odporu za výše uvedených okolností spojených se
zatčením, které - jak dále uvedeno - zřejmě nebylo oprávněné.
Proto nebylo namístě pouhé sdělení obvodního soudu obhájci, že věc
lze pokládat za vyřízenou tím, že se obviněná vzdala odporu a že
v důsledku toho ve věci nebude nařízeno hlavní líčení.
Z provedených důkazů kromě toho není možné zjistit, zda tento
právní úkon - vzdání se práva odporu i za osoby blízké - učinila
navrhovatelka skutečně svobodně, že jako cizinka plně pochopila,
co tento právní úkon znamená a jaké vyvolá následky. Naopak na
základě provedených listinných důkazů nelze přesvědčivě vyloučit
námitku stěžovatelky, že tento právní úkon skutečně učinila pod
tlakem okolností a aniž mu plně porozuměla. Z protokolu, sepsaného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 8. 1996 se stěžovatelkou,
vyplývá, že byla poučena o svých právech dle §33 odst.
1 a 2 a §95 odst. 2 trestního řádu. Poučení o institutu odporu
proti trestnímu příkazu dle §314g trestního řádu není v protokole
uvedeno ani z protokolu nevyplývá.
Kromě toho lze důvodně předpokládat, že soud vydal 29. 2.
1996 příkaz k zatčení a tudíž omezení svobody navrhovatelky
neoprávněně, když tato byla řádně přihlášena k novému trvalému
pobytu a byl jí vystaven průkaz povolení k pobytu s touto novou
adresou. A to zejména vzhledem k tomu, že soud neučinil dotaz na
sekci cizinecké policie, ale vycházel pouze ze sdělení místního
oddělení Policie ČR Praha - Jižní Město, kde se navíc
o navrhovatelce hovoří jako o muži. Sekce cizinecké policie
sdělila 13. 6. 1997 Ústavnímu soudu, že: "...výše jmenovaný
cizinec měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt od 15. 01. 1993
do 23. 02. 1997 za úč. podnikání. V té době bydlela na adrese:
Praha 4, H. 851, ze které se však 23. 02. 1996 odhlásila
a přihlásila se dne 23. 02. 1996 na adresu: Praha 4, Š. 216. Nyní
má povolen trvalý pobyt od 24. 10. 1996. PKP má s platností do
24. 10. 2001. Naposledy hlášena na adrese: Praha 5-Radotín, U J.
2/190 u p. I. S." Ze sdělení sekce cizinecké policie vyplývá, že
důvody pro trestní příkaz k zatčení stěžovatelky z 29. 2. 1996
dány nebyly, neboť nebylo její vinou, že nebyla obeslána na
správnou adresu.
Vzhledem k tomu, že tvrzení navrhovatelky o tom, jakým
způsobem a za jakých podmínek byla vyslechnuta soudem a byl s ní
sepsán protokol o převzetí písemností i za jakých podmínek se
vzdala práva odporu, nebylo vyvráceno provedenými listinnými
důkazy a vzhledem k tomu, že obecný soud nevzal dostatečně na
zřetel návrhy stěžovatelů na provedení důkazů, jakož i vzhledem
k tomu, že nevzal na vědomí změnu bydliště stěžovatelky při jejím
obeslání, Ústavní soud usoudil, že je třeba vzít na zřetel návrh
stěžovatelů na provedení důkazů.
S ohledem na všechny uvedené okolnosti a nejasnosti shledal
Ústavní soud, že odmítnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 projednat
odpor podaný stěžovateli proti trestnímu příkazu z 5. 1. 1996
neposkytl obvodní soud navrhovatelům přiměřenou právní ochranu
jejího nároku na spravedlivé projednání věci před soudem dle čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto zakázal Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 4 porušování
těchto práv navrhovatelů a přikázal projednání podaného odporu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 23. září 1997