ECLI:CZ:US:2004:1.US.295.03
sp. zn. I. ÚS 295/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného J. S., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. Nt 123/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 7 To 46/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2003 a doplněnou dne 28. 7. 2003 na základě výzvy Ústavního soudu, domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že městský soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 45 T 15/97, v níž byl rozsudkem ze dne 13. 11. 1997 odsouzen pro pokus trestného činu vraždy. Městský soud se, podle mínění stěžovatele, nezabýval řádně důvody, které stěžovatele vedly k podání návrhu na obnovu řízení a zejména tím, že stěžovatel jednal v krajní nouzi. Předsedkyně senátu městského soudu rozhodovala již jednou o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení usnesením ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. Nt 116/2000. Podle stěžovatele je tak dán důvod pro její vyloučení podle §30 odst. 1 trestního řádu. Z usnesení městského soudu není zřejmé, že ve věci rozhodoval senát, což platí i o usnesení vrchního soudu. Předseda senátu vrchního soudu, který jednal a rozhodoval o odvolání proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 45 T 15/97, rozhodoval o stížnosti proti návrhu na povolení obnovy řízení. Tím, že o návrhu na obnovu řízení rozhodovali soudci, kteří v trestní věci rozhodovali v předchozích řízeních, bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisového materiálu obecného soudu bylo zjištěno, že městský soud dne 13. 3. 2003, usnesením sp. zn. Nt 123/2002, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Usnesením ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 7 To 46/03, vrchní soud stěžovatelovu stížnost proti uvedenému usnesení zamítl. K námitce stěžovatele, spočívající v tom, že o předchozím návrhu na povolení obnovy rozhodovala stejná soudkyně, uvedl vrchní soud, že nerozhodovala soudkyně, ale senát. Trestní řád také nevylučuje, aby ve více věcech určitého obviněného byl činný stejný předseda senátu. Tvrzení stěžovatele nemá, podle vrchního soudu, oporu v zákoně. Podáním ze dne 15. 5. 2003, označeným jako odvolání, napadl stěžovatel shora označené usnesení vrchního soudu. Nejvyšší soud posoudil podání jako stížnost a odmítl ji usnesením ze dne 31. 7. 2003, pod sp. zn. 11 Tvo 20/2003.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Vrchní soud ve svém rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč je nedůvodná námitka podjatosti soudkyně městského soudu, vznesená stěžovatelem. Ústavní soud doplňuje, že samotná skutečnost, že předsedkyně senátu městského soudu již jednou rozhodovala o návrhu na povolení obnovy řízení, případně skutečnost, že předseda senátu vrchního soudu rozhodoval o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z rozhodování. Tato námitka stěžovatele je neopodstatněná jak v rovině obecného práva, tak i v rovině práva ústavního. Do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nebylo nijak zasaženo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu