ECLI:CZ:US:2006:1.US.296.06
sp. zn. I. ÚS 296/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 1020/2004-167 ze dne 8. 3. 2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 Cmo 141/2003-124 ze dne 19. 4. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 20 Cm 4/2001-82 ze dne 18. 7. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1020/2004-167 ze dne 8. 3. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 Cmo 141/2003-124 ze dne 19. 4. 2004 o nákladech řízení a zamítnuto jeho dovolání proti potvrzujícímu výroku téhož rozsudku ve věci samé. Rozsudkem odvolacího (vrchního) soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 20 Cm 4/2001-82 ze dne 18. 7. 2003 ve výroku ve věci samé a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení, že má právo, aby jeho pohledávka ve výši 6.607.396,40 Kč byla uspokojena ze zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí. Těmito napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Obecné soudy prý porušily výše uvedená ustanovení tím, že přijaly výklad, že návrh stěžovatele na zřízení soudcovského zástavního práva, doručený soudu dne 24. 11. 1998, zanikl prohlášením konkurzu dne 9. 8. 2000, protože soudcovské zástavní právo vzniká až právní mocí usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva. Stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že ustanovení §151c občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 neřeší - podle mínění obecných soudů - jednoznačně otázku vzniku soudcovského zástavního práva, je neústavním stavem, protože neexistovala hmotněprávní norma, která by předmětnou otázku jasně vymezila. Jedná se tedy - podle jeho názoru - o tzv. zákonodárné opomenutí, resp. o tzv. mlčení zákonodárce. Obecné soudy vycházely z ustanovení §338a odst. 1 věta první občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož se soudcovské zástavní právo zřizuje nařízením výkonu rozhodnutí, nemůže tedy být zřízeno dříve, než je vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí tímto způsobem. Neústavnost uvedeného hodnocení a názoru je prý dána i tím, že si soudy vypomáhaly aplikací ustanovení §160 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 2001, které se nemůže zpětně vztahovat na situaci stěžovatele. Vytýká také obecným soudům, že pokud neexistuje přesná právní úprava, neaplikovaly ve věci "obdobnou situaci zpětně působícího vzniku vlastnického práva na základě podaného návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem". Dále stěžovatel poukazuje na závěr, který lze podle jeho názoru vyvodit z novely §160 občanského zákoníku, jež otázku vzniku soudcovského zástavního práva určila dnem právní moci rozhodnutí. Z této novely pak stěžovatel vyvozuje, že podle dřívější právní úpravy soudcovské zástavní právo vznikalo dnem podáním návrhu na jeho zřízení u soudu.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výkladem pojmu "získali" v ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání, jak ho provedl Nejvyšší soud. Nejvyšší soud vyložil obsah tohoto slova tak, že se jím rozumí vydání rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva (samozřejmě za předpokladu, že rozhodnutí se stane pravomocným). Stěžovatel se s tímto závěrem neztotožňuje, protože tak se jeho právní postavení stává závislým na řadě náhodných skutečností ovlivňujících rychlost daného soudního řízení. Je přesvědčen, že tento výklad představuje ve svých důsledcích uplatňování státní moci v rozporu s demokratickými hodnotami a způsobem překračujícím meze stanovené zákonem. Ústavně konformní výklad uvedeného termínu spočívá - podle jeho názoru - ve "ztotožnění příslušného okamžiku "získání" s okamžikem vzniku soudcovského zástavního práva, a to ve smyslu účinků ke dni podání návrhu na jeho zřízení".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 20 Cm 4/2001 vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že má právo, aby jeho pohledávka ve výši 6.607.396,40 Kč byla uspokojena ze zpeněžení nemovitostí úpadce zapsaných u Katastrálního úřadu v Přerově na LV 516 pro obec a katastrální území Hranice. K odůvodnění své žaloby tvrdil, že do konkurzního řízení přihlásil i pohledávku v uvedené výši, pro kterou uplatnil právo na oddělené uspokojení z titulu soudcovského zástavního práva, které bylo k nemovitostem na LV 516 zřízeno usnesením Okresního soudu v Přerově sp. zn. 20 E 1545/98 ze dne 8. 2. 1999, jež nabylo právní moci dnem 19. 3. 1999, přičemž návrh na výkon rozhodnutí byl exekučnímu soudu doručen dne 24. 11. 1998. Výkon rozhodnutí byl nařízen k uspokojení jeho pohledávek s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 1 Ro 1263/98. Prohlásil, že právo na oddělené uspokojení mu svědčí ode dne 24. 11. 1998, kdy byl exekučnímu soudu doručen jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Skutečnost, že usnesení, kterým bylo soudcovské zástavní právo zřízeno, bylo vydáno a nabylo právní moci až poté, kdy byl u konkurzního soudu podán návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce, je podle jeho názoru bez významu, protože pro vznik soudcovského zástavního práva a jeho pořadí jsou rozhodné okolnosti, které existovaly v den, kdy exekučnímu soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Protože tímto dnem je 24. 11. 1998 a návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce byl u soudu podán až 4. 2. 1999, nemohlo dojít k zániku práva na oddělené uspokojení na základě ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 20 Cm 4/2001-82 ze dne 18. 7. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudcovské zástavní právo vzniká právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; v daném případě vzniklo dnem 19. 3. 1999, tedy po podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Teprve tímto dnem získal stěžovatel právo na oddělené uspokojení, jehož pořadí se mělo řídit dnem 24. 11. 1998, kdy exekučnímu soudu došel jeho návrh na výkon rozhodnutí. Protože získal právo na oddělené uspokojení po podání návrhu na prohlášení konkurzu, zaniklo toto jeho právo v důsledku ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání, a proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o nemovitost - pozemek p.č. 906/1 byla žaloba zamítnuta proto, že dne 16. 6. 1999 nabylo právní moci usnesení exekučního soudu, kterým byl ohledně této nemovitosti zastaven výkon rozhodnutí, takže ohledně ní soudcovské zástavní právo zaniklo dnem 16. 6. 1999.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 3 Cmo 141/2003-124 ze dne 19. 4. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé a změnil tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle ustanovení §338a odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 1999 (tj. v době, kdy stěžovatel podal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva a kdy bylo o tomto návrhu rozhodnuto) platí, že soudcovské zástavní právo na nemovitosti se zřizuje nařízením výkonu rozhodnutí a vzniká právní mocí usnesení exekučního soudu o jeho zřízení. Doba, kdy došel exekučnímu soudu návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti, je rozhodná pouze pro pořadí soudcovského zástavního práva a pro posouzení podmínek pro jeho zřízení. Odvolací soud prohlásil, že plně akceptuje právní závěr soudu I. stupně, který je v souladu i s právními závěry uvedenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 29 Odo 1020/2004-167 ze dne 8. 3. 2006 dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval právní otázkou vzniku soudcovského zástavního práva podle úpravy účinné před 1.1. 2001. Zdůraznil, že soudcovské zástavní právo je zástavním právem vznikajícím na základě soudního rozhodnutí. Tento závěr plynul přímo z ustanovení §338a odst. 1 věta první o.s.ř., podle kterého se toto právo zřizuje "nařízením výkonu rozhodnutí". Soudcovské zástavní právo tedy nemůže být "zřízeno" dříve, než je vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí tímto způsobem. Před vydáním rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva tedy oprávněný toto právo neměl a "získat" [§14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání] je tudíž mohl nejdříve vydáním takového usnesení. Nejvyšší soud dále uvedl, že den, kdy byl návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva doručen soudu, je určující pro pořadí soudcovského zástavního práva pro účely jeho případného střetu s jinými zástavními právy váznoucími na téže zástavě. Proto dospěl k závěru, že oba obecné soudy rozhodly správně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Stěžovatel těmto závěrům v podstatě vytýká, že jsou porušením čl. 2 odst. 3 Listiny, protože obecné soudy aplikovaly vzdor tzv. zákonodárnému opomenutí, které existovalo v právní úpravě do 31. 12. 2000, právní úpravu platnou od 1.1. 2001 (znění §160 odst. 1 občanského zákoníku), tedy aplikovaly toto ustanovení zpětně na případ, který nastal před jeho účinností. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčuje. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (s. 6, 7) totiž zcela jednoznačně vyplývá, že uvedený soud zkoumal právní úpravu účinnou před 1. 1. 2001, dospěl k vysloveným právním závěrům a upozornil na to, že i dikce §160 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném po 1. 1. 2001 i - byť následně - potvrzuje, že soudcovské zástavní právo je právem vznikajícím (až) na základě soudního rozhodnutí; to v rozhodné době plyne přímo z ust. §338a odst. 1, 1. věty o.s.ř. Dovolacímu soudu proto nelze vytýkat aplikaci podústavního práva způsobem, který by byl ústavně nekonformní.
Další námitka stěžovatele souvisí rovněž s právními závěry, k nimž všechny obecné soudy dospěly v souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o konkurzu a vyrovnání. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil, protože i zde obecné soudy přijaté závěry přesvědčivým způsobem vyložily a dostatečně je odůvodnily. Jejich argumenty jsou jasné, logické, nemají charakter ani svévole ani extrémního rozporu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto Ústavní soud v právním závěru obecných soudů, pokud jde o výklad pojmu "získal" (srov. výše), nespatřuje ani porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává. Jde o interpretaci podústavního práva způsobem ústavně konformním, který je i pro Ústavní soud plně přijatelný.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu