ECLI:CZ:US:2013:1.US.2982.10.2
sp. zn. I. ÚS 2982/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Regnera, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti postupu policejního orgánu Útvaru odhalováni korupce a finanční kriminality SKPV, Policie ČR, Expozitura České Budějovice ve věci ČTS: OKFK-145-1030/TČ-2008-24 a proti postupu dozorujícího státního zástupce v této věci a Vrchního státního zastupitelství v Praze při vyřizování podnětu stěžovatele ze dne 27. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem policejního orgánu Útvaru odhalováni korupce a finanční kriminality SKPV, Policie ČR, Expozitura České Budějovice ve věci ČTS: OKFK-145-1030/TČ-2008-24 a postupem ve věci dozorujícího státního zástupce a Vrchního státního zastupitelství v Praze při vyřizování podnětu stěžovatele ze dne 27. 8. 2010, které bylo završeno vydáním přípisu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 1 VZT 498/2007-782, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud by měl dále - podle návrhu stěžovatele - uvedenému policejnímu orgánu přikázat, aby z citovaného spisu odstranil a neprodleně zničil věci uvedené v Seznamu věcí Policie ČR zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a pozemků v dané věci.
Stěžovatel v podstatě uvedl, že je stíhán pro podezření k pomoci spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, pomoci k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 trestního zákona, pomoci k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odst. 1 trestního zákona a ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona. V rámci trestního řízení, a to v době před zahájením trestního stíhání, byla provedena celá řada prohlídek jiných prostor a pozemků dle §83a trestního řádu v tehdy platném znění. Tyto prohlídky byly provedeny na základě nařízení státního zástupce, resp. policejního orgánu po předchozím souhlasu státního zástupce. Věci zajištěné při těchto prohlídkách jiných prostor a pozemků jsou součástí trestního spisu. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce přípisem ze dne 15. 7. 2010 požádal policejní orgán o odstranění listin a souvisejících věcí zajištěných při zmiňovaných prohlídkách z trestního spisu. Stěžovatel tyto listiny a věci označil - s odvoláním na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 - za procesně nepoužitelné důkazy. Policejní orgán přípisem ze dne 22. 7. 2010 sdělil obhájci stěžovatele, že listiny a věci ze spisu neodstraní a že je považuje za procesně použitelné. Obviněný požádal dozorujícího státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu. Sdělením dozorujícího státního zástupce ze dne 24. 8. 2010, č. j. KZV48/2007-2133, bylo obhájci obviněného - stěžovatele sděleno, že státní zástupce neshledal postup policejního orgánu nezákonným. Stěžovatel následně učinil podnět k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, v němž se domáhal provedení dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a zjednání nápravy. Přípisem vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 9. 2010, č. j. 1 VZT 498/2007-782, bylo stěžovateli sděleno, že jeho podnět není důvodný a že je odkládán.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch svého názoru, že jestliže byly prohlídky provedeny na základě ústavně nekonformního ustanovení trestního řádu - i když aplikovaného v době před tím, než Ústavní soud tuto nekonformitu vyslovil - pak je nutno věci zajištěné při těchto prohlídkách považovat vždy za procesně nepoužitelné důkazy. Tomu se dá podle stěžovatele zabránit v petitu ústavní stížnosti navrženým postupem, tedy příkazem, aby věci zajištěné při prohlídkách jiných prostor a pozemků byly odstraněny z policejního spisu a zničeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či další instancí v systému orgánů veřejné moci; pokud to platí pro jurisdikční činnost obecných soudů, tím spíše uvedené platí pro činnost policejních orgánů a státního zastupitelství ve fázi přípravného řízení trestního. Do této oblasti je Ústavní soud povinen zasáhnout, jen pokud hrozí takové porušení základních práv stěžovatelů, které je neodstranitelné a není nijak napravitelné v dalších fázích trestního řízení. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Konkrétně, k věci stěžovatele lze uvést, že se Ústavní soud otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků zabýval již mnohokrát. Stěžovateli, resp. jeho advokátovi, je tato judikatura, jak vyplývá z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti, dobře známa; z některých vyslovených názorů Ústavního soudu však činí - bez dalšího - závěry, které jsou pochopitelně v jeho zájmu, leč které není možné s přihlédnutím k okolnostem dané věci přijmout. Nálezem ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 bylo skutečně zrušeno ustanovení §83a v odst. 1 část věty první a věta druhá zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které zní: "v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce." I v tomto nálezu však Ústavní soud zopakoval, že "jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci....Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by totiž tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení".
Jak již Ústavní soud opakovaně vyložil, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Tu je nutno poznamenat, že prohlídka tzv. jiných prostor je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, stejně jako i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů.
Ústavní soud se za tohoto stavu zaměřil na posouzení, zda má postup orgánů veřejné moci zákonný podklad a zda není projevem extrémní svévole; to vše bylo posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení procesními prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal. Ústavní soud proto ani rigorózně nehodnotil, zda stěžovatel nepřekročil v petitu své ústavní stížnosti to, co může po Ústavním soudu v rámci jeho pravomocí vůbec žádat, jestliže je jinak z obsahu této stížnosti zřejmé, že se domáhal přezkumu postupu příslušných orgánů v dané věci. Lze však pro úplnost znovu poznamenat, že Ústavní soud nemůže orgánům činným v trestním řízení přikazovat, jaké důkazy mohou použít, resp. jaké se mají z vyšetřovacího spisu zcela odstranit nebo dokonce zničit. Takovou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním přípravném řízení by bylo možno považovat - snad s výjimkou naprosto mimořádné situace - za zcela nepřípustnou.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu