ECLI:CZ:US:2003:1.US.301.03
sp. zn. I. ÚS 301/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. F. A., L. G., a D. G., zastoupených JUDr. J. S., Ph. D., advokátem, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2000, č. j. 18 Cm 33/97-62, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2003, č. j. 7 Cmo 249/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 30. 5. 2003, stěžovatelé napadají shora uvedená rozhodnutí. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (K. a. s.), kterou se tento vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužné částky po jiném vedlejším účastníku řízení o ústavní stížnosti (K. s. r. o.) coby dlužníkovi a po stěžovatelích coby zástavcích. Soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatelé namítají, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, a to podle ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 2 odst. 1, 4 Ústavy.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti samotné, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním z atributů ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, vyjádřená v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
V případě ústavní stížnosti stěžovatelů je Ústavní soud nucen konstatovat, že tito nevyčerpali dostupné procesní prostředky, konkrétně dovolání ve smyslu ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu (o. s. ř.). Odvolací soud sice v poučení rozsudku uvedl, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání, zároveň však uvádí, že dovolání přípustné je, pokud "dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Ustanovení §237 odst. 3 stanoví, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam mimo jiné tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že dle názoru stěžovatelů právě k takové situaci došlo. Stěžovatelé se domnívají - na rozdíl od obecných soudů - že zástavnímu dlužníkovi, který zároveň není dlužníkem ze závazkového vztahu, nemůže být rozhodnutím uložena povinnost plnit zástavnímu věřiteli, tj. že zástavní věřitel nemá za zástavním dlužníkem žádnou pohledávku. Pokud tedy soudy rozhodly o povinnosti zástavních dlužníků plnit zástavnímu věřiteli, rozhodly dle stěžovatelů v rozporu s hmotným právem, čímž by byl dán důvod přípustnosti dovolání. Výklad jednoduchého práva, jak se ho dožadují stěžovatelé, však není úkolem Ústavního soudu.
Nicméně v případě, že by dovolací soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání, byla by přesto stěžovatelům zachována lhůta k podání ústavní stížnosti, ve smyslu sdělení Ústavního soudu ČR č. 32/2003 Sb. (uveřejněno v č. 10/2003 Sbírky zákonů), a to i ve vztahu k předchozím pravomocným rozhodnutím.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání návrh odmítl jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1) písm. e) ve spojení s §75 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj