Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.09.1997, sp. zn. I. ÚS 301/96 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 106/9 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.301.96

sp. zn. I. ÚS 301/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. Š. a R. Š., obou zastoupených JUDr. J. J., o ústavní stížnosti ze dne 31. 10. 1996 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, se ruší. Odůvodnění: Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR dne 31. 10. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena tomuto soudu dne 1. 11. 1996, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, který nabyl právní moci dne 22. 10. 1996. Krajský soud jako soud odvolací k jejich odvolání potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. 6 C 191/95, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, II. kategorie, v prvním patře domu čp. 39 ve Š. ulici v K. Přivolení vydal na návrh vedlejších účastníků manželů B. A. a I. A. z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. g), h) občanského zákoníku s tím, že nájemní poměr obou stěžovatelů skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku. Uložil jim současně povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat manželům A. do 15 dnů ode dne, kdy jim bude poskytnuto přístřeší, a stanovil náklady řízení, které jsou povinni uhradit. Stěžovatelé nesouhlasili s rozhodnutími obou soudů z důvodů právních i faktických a vyjádřili přesvědčení, že jimi byla porušena jejich ústavní práva, zejména čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 31 věta prvá, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelé svou ústavní stížnost doplnili návrhem ze dne 12. 3. 1997, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni do rozhodnutí o ústavní stížnosti, když vedlejší účastníci, manželé A., podali návrh na výkon tohoto rozhodnutí vyklizením předmětného bytu. Ústavní soud po seznámení se s podklady, které měl k dispozici, návrhu stěžovatelů vyhověl a svým usnesením ze dne 25. 3. 1997 vykonatelnost rozsudku odložil, jak bylo navrženo. Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v podstatě uvedl, že stěžovatelé mají dva byty a předmětný byt v K. užívají bez vážných důvodů jen občas, a proto přivolil k výpovědi podle §711 odst. 1, písm. g) a h) občanského zákoníku. V průběhu řízení zjistil, že stěžovatelé již několik let bydlí ve V. čp. 52, okres D., v domě, který je vlastnictvím stěžovatelky; dále vyšlo najevo, že stěžovatelka ve V. podniká a podle živnostenského listu provozuje obchod smíšeným zbožím. Dospěl k závěru, že se stěžovatelka zabývá činností, která je zaměřena na trvalé bydlení v této obci a vypovídaný byt stěžovatelé v podstatě neužívají, jak vyplývá z nízké spotřeby elektrické energie a svítiplynu. Okresní soud prováděl obsáhlé šetření, zejména výslechem svědků ohledně pobytu stěžovatelů, a dospěl k závěru, že žalobci, manželé A., unesli důkazní břemeno a prokázali tvrzení v jejich podání uvedená. Pokud jde o znalecký posudek o stavebně technickém stavu nemovitosti ve V. čp. 52, nesouhlasil soud s tvrzením, že nelze tuto nemovitost trvale užívat, protože toto tvrzení je podle něj v rozporu se skutečností, která je prokázána bydlením odpůrců ve V. a podnikáním odpůrkyně v této obci. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací doplnil řízení dalšími důkazy, pokud jde o užívání bytu stěžovateli, o zdravotní stav stěžovatelky a konstatoval obsah znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem V. Ř. dne 30. 4. 1996. Znalec v něm doporučuje tento objekt užívat pouze přechodně pro rekreační účely až do jeho úplného dožití, ne však pro možnost trvalého užívání bytu. Stavba je vytápěna tak, že v zimním období je možné řádně vytápět pouze kuchyni, částečně pokoj č. 3 a nelze přímo vytápět dvě obytné místnosti, tj. pokoj č. 2 a malý pokoj č. 4. Není rovněž zanedbatelná vzlínající vlhkost, opadávání omítek při vnikání vody do objektu a vznikající plísně vlivem vlhkosti. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání odpůrců není důvodné. Ústavní soud si vyžádal k předložené ústavní stížnosti stanoviska účastníků a vedlejších účastníků ve smyslu §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 1997 odmítl tvrzení stěžovatelů, že uvedeným rozsudkem bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených jejich práv a svobod. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, jejich věc byla řádně projednána v řízení před soudy obou stupňů v souladu se zákonem. Nebylo porušeno ani jejich právo vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud jde o jiné námitky, byly již uplatňovány v řízení před oběma obecnými soudy. Odvolací soud se jimi nejen důsledně zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní soud v Klatovech vyjádření k ústavní stížnosti nepředložil. Vedlejší účastníci B. A. a I. A. předložili své vyjádření k ústavní stížnosti podáním svého právního zástupce JUDr. P. K. ze dne 15. 4. 1997. Ústavní stížnost stěžovatelů pokládají za bezdůvodnou, protože nebyla zkrácena jejich ústavní ani jiná práva a zaujímají stanovisko k jednotlivým článkům Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, která byla údajně podle ústavní stížnosti porušena. K čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé namítají, že jim je upíráno jejich právo svobody pobytu a pohybu. Vedlejší účastníci popírají, že by tomu tak bylo, protože stěžovatelé dali svým chováním v posledních mnoha letech najevo, kde se chtějí zdržovat, tj. právě v nemovitosti patřící stěžovatelce; o jejich pobyt se nikdo nezajímal, nikdo jej nekontroloval a oni zcela o své vůli žili tam, kde žili. Podotýkají však, že s tímto chováním stěžovatelů občanský zákoník spojuje určité právní následky v §711 odst. 1 písm. h), o nichž soudy rozhodly. K čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelka namítá, že je jí upíráno právo podnikat v místě, které si sama zvolí. Podle vedlejších účastníků však soudy neurčovaly stěžovatelce, kde může a kde nemůže podnikat. Pokud v řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka ve V. provozuje podnikatelskou činnost, bylo by chybou soudu, pokud by toto zjištění nepoužil pro svůj závěr o tom, kde se stěžovatelé v uplynulých letech zdržovali více či méně. Zjištění, že stěžovatelka je častěji přítomna ve V. než v K., kam jen dojíždí, stěžovatelce v podnikání nijak nebrání a není omezením jejího ústavního práva svobodně podnikat. K čl. 31 věta první Listiny základních práv a svobod stěžovatelé namítají, že je jim upíráno právo na ochranu jejich zdraví. Tato tvrzení považují vedlejší účastníci za účelově použitá. Nemovitost ve V. obývali stěžovatelé v uplynulých letech prakticky stále spolu s bratrem stěžovatelky, zdravotní stav nebrání stěžovatelce, aby podnikala a stěžovateli údajně prospívá po jeho srdeční příhodě zdejší pobyt. Průkaz zdravotních problémů v jejich věku není pro stěžovatele problémem. K čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé namítají, že se marně domáhali svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Vytýkají soudu, že neprovedl jimi navrhované důkazy, např. místní ohledání. Vedlejší účastníci se odvolávají na ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož rozhoduje sám soud, které z navrhovaných důkazů provede. V tomto případě pokládají sami takový důkaz za zbytečný a nehospodárný, když mělo být prokázáno, že nelze bydlet v domě, kde po léta oni sami a další osoba trvale bydlí. K čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy ČR stěžovatelé namítají, že celá věc byla posuzována v rozporu s ustanovením 711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku, jakož i s ustanovením §2 odst. 1 obchodního zákoníku a s ustanovením §132 občanského soudního řádu. K tomu vedlejší účastníci konstatují, že aplikace použitých zákonných ustanovení je zcela v souladu se skutkovými závěry soudu a zjištěným skutkovým stavem (§153 odst. 1 o. s. ř.). Byly naplněny oba výpovědní důvody, přičemž každý z nich mohl mít za následek přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu. Vedlejší účastníci v závěru navrhli odmítnutí návrhu ústavní stížnosti. Ústavní soud České republiky je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci, došlo-li k porušení práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud není běžnou další instancí pro řešení opravných prostředků v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů vlastním hodnocením, neposuzuje stanoviska a výklady jednotlivých stupňů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud vychází ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) z toho, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Toto právo na spravedlivý proces však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním pramenům. Skutečnost, že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatel, neznamená automaticky, že došlo k porušení práv. Ústavní soud se podrobně seznámil s ústavní stížností, kterou předložili stěžovatelé, jakož i se stanovisky obou soudů a vedlejších účastníků, a vyžádal si i soudní spisy, týkající se dosavadního soudního řízení. Po zvážení všech okolností případu, který je předmětem ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, i když mnohdy z jiných důvodů než těch, o které se stížnost opírá. Přivolení k výpovědi nájmu bytu vydal Okresní soud v Klatovech podle §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku, přičemž každý z nich může být samostatně důvodem k výpovědi. Písm. g) se týká případu, kdy nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt; písm. h) se týká případu, kdy nájemce neužívá byt bez vážných důvodů nebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas. Ústavní soud ze spisů zjistil, že soudy obou stupňů se přiklonily k závěru, že v tomto případě byly splněny uvedené podmínky v §711 odst. 1 občanského zákoníku a přivolily k výpovědi nájmu stěžovatelů. Ústavní soud však dospěl k odlišnému stanovisku a přijal závěr, že soudy porušily především čl. 90 Ústavy ČR, protože neposkytly ochranu právům stěžovatelů, tj. jejich právům jako nájemců, která vyplývají z nájemní smlouvy a z ustanovení občanského zákoníku o nájmech bytů, kde mají nájemce i pronajímatel rovnoprávné postavení před zákonem. Oba soudy, i když během řízení věnovaly velkou péči důkaznímu řízení a prokazovaly zejména výslechem svědků či spotřebou elektrického proudu a plynu v bytě, že stěžovatelé užívali byt v K. jen občas, a lze na ně vztáhnout ustanovení citovaného §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, pominuly však podmínku, zda stěžovatelé tak činí bez vážných důvodů. Vážným důvodem byla bezesporu skutečnost, že stěžovatelka je nebo byla podnikatelkou ve V., že podnikala na základě živnostenského oprávnění a rozhodnutí, kde bude podnikat, je plně v její kompetenci, stejně jako rozhodnutí, zda a jak se bude vracet do místa svého trvalého bydliště a jak bude ve V. či okolí bydlet, zda v ubytovacím zařízení, v podnájmu či u známých apod. Jiný postoj ke skutečnosti, kdy nájemce podniká v jiném místě, než např. bydlí jeho rodina, než ve svém trvalém bydlišti, a je vyloučeno každodenní dojíždění mezi oběma místy do práce a z práce, nebo je vyloučeno přestěhování do místa jeho pracoviště, např. protože tzv. druhý byt nevyhovuje svou velikostí a vybavením, by bylo možno chápat jako omezování jeho práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud však soud dospěl k závěru, že podnikatelka tím, že si zvolila místo pro své podnikání, dala spolu se svým manželem najevo, kde se oba chtějí zdržovat, je tento závěr toliko hypotetický. Pokud tím má dojít k odůvodnění, že občan neužívá byt bez vážných důvodů, jde o porušení čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje občanovi svobodu pobytu. Pokud jde o ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, soudy konstatovaly, že z objektivně zjištěných skutečností vyplývá, že stěžovatelé mají dva byty, a o to opřely své rozhodnutí. I když krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se námitkami stěžovatelů důsledně zabýval a v odůvodnění rozsudku se s nimi vypořádal, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že unikla pozornosti krajského soudu podmínka citovaného paragrafu, že k posouzení otázky, zda nájemce má dva nebo více bytů, je třeba posoudit, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, čemuž napovídala již výše zmíněná skutečnost, že místo podnikání stěžovatelky bylo odlišné od bydliště obou manželů. K tomu lze ještě dodat, že pokud je byt ve společném nájmu manželů, může být výpovědní důvod s úspěchem uplatněn, je-li dán u obou manželů. Ještě závažnější však byla skutečnost, že se soud v této souvislosti nevypořádal s údajem soudního znalce V. Ř., který nejen doporučil objekt ve V. č. 52 užívat jen přechodně pro rekreační účely až do jeho úplného dožití, ale výslovně nedoporučil jeho trvalé užívání jako bytu. Vedl ho k tomu technický stav a vybavení objektu, vytápění stavby v zimním období a nikoliv zanedbatelná vzlínající vlhkost objektu. Nepovšiml si ani posudku znalce J. J. ze dne 29. 4. 1975, který již tehdy v závěru uvedl, že jde o objekt ve špatném a neobyvatelném stavu. Soud považoval byt ve V. zřejmě za rovnocenný a stejně vybavený jako byt v K., když k výpovědi přivolil. Soud se však vyjádřil k "neutěšenému stavu nemovitosti" jen v tom smyslu, že je přesvědčen o tom, že předložený důkaz je v přímém rozporu se skutečností, neboť stěžovatelé nemovitost ve V. soustavně užívají po dobu několika let. Aniž se tedy seznámil se skutečným stavem věcí, vyvodil závěr o stavu nemovitosti a její použitelnosti na základě své subjektivní představy a tím neposkytl ochranu právům stěžovatelů zákonem stanoveným způsobem. Občanský zákoník neobsahuje sice výslovnou definici náležitostí bytu, ale za byt nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, jak lze analogicky odvodit z ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu. Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice garancí základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno a upraveno zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V postupu soudů spatřuje Ústavní soud porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Soudy svým rozhodnutím zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelů a jejich rozsudky nelze pokládat ani za spravedlivé ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil, aby krajský soud ve svém novém rozhodnutí mohl případ nově posoudit a přihlédnout, resp. se řídit důvody, které vedly ke zrušení jeho rozsudku ze dne 6. 5. 1996, ať již bude ve věci rozhodovat sám, nebo vrátí věc soudu první instance. V této souvislosti obecný soud může přihlédnout k tvrzení stěžovatelů při ústním jednání a jimi předloženým dokladům, podle nichž stěžovatelka přestala provozovat svou živnost ve V. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 23. září 1997