ECLI:CZ:US:2011:1.US.3019.11.1
sp. zn. I. ÚS 3019/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bc. L. R. a 2) T. R., bez právního zastoupení, proti blíže neoznačenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 23 C 232/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, stěžovatelé vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že jim nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a navrhli, aby Ústavní soud "spravedlivě posoudil jejich práva".
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé nerespektovali ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Jejich návrh nesplňoval ani další náležitosti stanovené tímto zákonem, nebyl sepsán advokátem ani nebyla přiložena rozhodnutí, kterých se jejich návrh týká.
Z evidence Ústavního soudu bylo přitom zjištěno, že oba stěžovatelé podali od roku 2007 již dvě desítky ústavních stížností, přičemž v osmi z nich byli vyzýváni k odstranění jejich vad s vyrozuměním o nezbytnosti právního zastoupení a o dalších náležitostech ústavní stížnosti.
Stěžovatelé tak byli Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámeni s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti. Stěžovatelům je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích. To znamená, že setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud tak v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu