ECLI:CZ:US:2014:1.US.3135.14.1
sp. zn. I. ÚS 3135/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ilony Dočkalové a 2) Libora Němečka, obou zastoupených Mgr. Milanem Kučeříkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Elišky Krásnohorské 3634, Kroměříž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014 č. j. 58 Co 136/2014-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces [(čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Ústavní stížnost opřeli o tvrzení, že soud postupoval při rozhodování zcela mechanicky, bez zohlednění konkrétních okolností. Zhodnocení oprávněnosti žádosti stěžovatelů a tedy i naplnění zákonných předpokladů je sice na obecných soudech, kterým je ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. Tato úvaha však nesmí být bezbřehá a musí mít oporu v konkrétních okolnostech případu a poměrech účastníka, přičemž soud svůj závěr musí velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodnit. Současně druhý stěžovatel, jemuž byl napadeným rozhodnutím ustanoven zástupce z řad advokátů, uvedl, že situace, kdy ustanovená advokátka krátce po pověření podala soudu žádost o zproštění funkce, narušuje zásadně důvěru klienta v činnost takové zástupkyně. Podle něj se jedná o tak závažné porušení jeho ústavně zaručených práv, že je lze zhojit pouze zásahem Ústavního soudu.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žádost stěžovatelů o ustanovení zástupce z řad advokátů, spojená s odvoláním proti usnesení o odmítnutí žaloby pro nedostatek zákonných náležitostí.
3. Obecný soud o návrhu první stěžovatelky rozhodl zamítavě, návrhu druhého stěžovatele vyhověl a zástupcem pro příslušné řízení ustanovil JUDr. Alžbětu Machurovou. Ve vztahu k první stěžovatelce konstatoval, že u ní není dán ani jeden z předpokladů pro ustanovení zástupce. Při posuzování majetkových poměrů první stěžovatelky soud vycházel z předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (č. l. 52) a zjistil, že je výdělečně činná (průměrný měsíční výdělek 8 536 Kč), na její jméno je uzavřena smlouva o půjčce (161 000 Kč), aniž by byl znám její účel, má hypoteční úvěr neuvedené výše a účelu a je vlastníkem domu, jež však neslouží k uspokojování jejích bytových potřeb. První stěžovatelka též hradí zákonné pojištění na zničené auto zn. Chrysler namísto toho, aby ho nechala zlikvidovat, případně vyřadit z evidence motorových vozidel. Nepříznivý zdravotní stav doložila pouze zprávou o pracovní neschopnosti v délce šesti měsíců, z níž však není zřejmá závažnost onemocnění. Na straně druhého stěžovatele soud podmínky pro ustanovení zástupce shledal, když zjistil, že pobírá pouze invalidní důchod druhého stupně ve výši 5 844 Kč, není zaměstnán a nebyl na jeho straně zjištěn žádný majetek.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh první stěžovatelky není důvodný a v případě návrhu druhého stěžovatele jde o podání osoby k tomu zjevně neoprávněné.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. První stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu soudu, který podle jejího tvrzení nesprávně posoudil její žádost o ustanovení zástupce, resp. neshledal splnění podmínek pro jeho ustanovení. Ústavní soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů. Předmětné rozhodnutí obecného soudu je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Problematika ustanovení zástupce účastníkovi (s předpoklady osvobození od soudního poplatku podle §138 o. s. ř.) je upravena v ustanovení §30 o. s. ř. Při ustanovení zástupce účastníkovi soud zvažuje, zda to odůvodňují jeho (majetkové) poměry (není-li účastník sociálně potřebný, má majetek dostačující k tomu, aby si zvolil zmocněnce případně i z řad advokátů a platil jeho odměnu, resp. zálohu na ni), jakož i to, zda je poskytnutí zástupce pro účastníka v konkrétní věci účelné. Ustanovení zástupce není vázáno na předchozí pozitivní rozhodnutí soudu o přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud, který o ustanovení rozhoduje, samostatně zkoumá, zda dotčený účastník splňuje tyto předpoklady.
9. Obecný soud v nyní posuzované věci po zhodnocení předložených listin dospěl k závěru, že u první stěžovatelky nejsou dány předpoklady pro ustanovení zástupce, který by ji v řízení ve věci samé zastupoval. Zhodnotil přitom majetkové i výdělečné poměry první stěžovatelky a nelze přitom dospět k závěru, že by tak učinil na základě pouze jednoho údaje poskytnutého stěžovatelkou tak, jak to ve stížnosti uvádí v bodě 26.
10. Ústavní soud dále posoudil ústavní stížnost podanou druhým stěžovatelem jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným. K tomuto závěru dospěl proto, že rozhodnutím, proti němuž brojí, mu byl ustanoven zástupce pro příslušné soudní řízení - bylo mu tedy vyhověno a se svou žádostí byl úspěšný. Pokud brojí přímo proti postupu a přístupu ustanovené advokátky, nejde o relevantní námitky, kterými by se Ústavní soud mohl v nyní posuzované věci zabývat.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve vztahu k první stěžovatelce odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k druhému stěžovateli návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu