ECLI:CZ:US:2005:1.US.315.04
sp. zn. I. ÚS 315/04
Usnesení
I.ÚS 315/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. M. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1472/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 9 To 299/2002, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 39 T 27/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 39 T 27/2001. Tímto rozsudkem byl stěžovatel, pod body 1) - 3) výrokové části, uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ k §247 odst. 1 písm. a), b), e) TrZ v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ. V bodě 2) též v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. Jednalo se o tři skutky, které jsou podrobně popsány ve výrokové části označeného rozsudku soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl hodnocení důkazů tak, jak je provedl soud prvního stupně, neboť se jedná o důkazy, které jej nemohou usvědčit. K tomu, stejně jako v odvolacím řízení, tvrdil, že výpovědi svědků a poškozených jsou nepřesvědčivé, stejně jako provedená fotorekognice. V prvním případě z výpovědi svědka A. Ch. vůbec nevyplývá, že stěžovatel byl tím mužem, kterého potkal ve svém domě. Navíc svědek hovoří o pachateli, který utíkal, což stěžovatel nemohl, neboť byl vážně nemocen. Ve druhém případě mohl krádež spáchat kdokoli, neboť byt měl být otevřen po dobu asi deseti hodin. Ve třetím případě napadl objektivnost výpovědi poškozené I. K., která byla probuzena zvonkem a znovu usnula. Asi po deseti minutách byla opětovně probuzena, když viděla stín a pak muže, který stál v jejím bytě. Křičela a byla v šoku. Je otázkou, jakým způsobem došlo k zapamatování celé situace a jejímu vyvolání. Hlavní námitkou je tvrzení, že s ohledem na svůj zdravotní stav se nemohl trestné činnosti dopustit. Na podporu svého tvrzení předložil k ústavní stížnosti přehled úhrad zdravotní péče ze zdravotní pojišťovny. Z přehledu má vyplývat, že se trestné činnosti dopustit nemohl, neboť dne 7. 11. 2001, kdy se měl vloupat do bytu v Praze 7, prodělal odběr krve a komplexní vyšetření u svého praktického lékaře. Stejný přehled předložil v doplňku k dovolání i Nejvyššímu soudu ČR, který jej ve svém rozhodnutí nezohlednil. Ačkoli od počátku tvrdil, že v době, kdy mělo k vloupáním dojít, byl v pracovní neschopnosti, orgány činné v trestním řízení tuto okolnost neprověřily a tím porušily základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5 TrŘ. Na svých tvrzeních setrval i v doplnění ústavní stížnosti.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že se podrobně zabýval námitkami, které jsou obsaženy také v ústavní stížnosti. V odvolání stěžovatel nepředložil potvrzení o své hospitalizaci ani bližší údaje o ošetření. Tyto doklady předkládá až v ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu se odvolací soud nemohl těmito doklady zabývat.
Obvodní soud pro Prahu 7 uvedl, že při projednávání trestní věci stěžovatele nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 38 Listiny. Jestliže stěžovatel disponuje novými důkazy, je to důvod k podání návrhu na obnovu řízení, ale nikoli k podání ústavní stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatňoval v podaném odvolání (že ho někteří svědci nemohou usvědčit, jak dlouho byl jeden z napadených bytů otevřen, objektivnost výpovědi svědkyně I. K.), a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Ústavní soud zásah do stěžovatelem tvrzených práv napadených rozhodnutí obecných soudů nezjistil.
Namístě je vhodné připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně.
V daném případě obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů neporušily zásadu presumpce neviny a principy řádného a spravedlivého procesu. Jejich právní závěry jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Hodnocení provedených důkazů, stejně jako závěry z nich plynoucí, v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádná pochybení. K námitkám stěžovatele uvedl, že shora uvedení svědci "(...) obžalovaného (stěžovatele) jako pachatele označili při fotorekognici celkem mezi šesti osobami, tito svědci obžalovaného na místě činu viděli, uvedli jeho popis a jako markant uvedli shodně, že pachatel měl zalepené levé oko. Při fotorekognici bylo na fotu obžalovaného i ostatních osob levé oko přelepeno. Svědci obžalovaného poznali i u hlavního líčení (...)". Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat a odkazuje na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že trestnou činnost nespáchal, neboť byl v kritické době v pracovní neschopnosti. Toto své tvrzení doložil přehledem úhrad zdravotní péče, z něhož vyplývá, což tvrdí i stěžovatel, že dne 7. 11. 2001, kdy se měl vloupat do bytu v P., prodělal odběr krve a komplexní vyšetření u svého praktického lékaře. Z tohoto přehledu ale není patrno, že by dne 25. 7. 2001 a dne 13. 11. 2001, kdy byly spáchány další dvě stíhaná vloupání, byl hospitalizován nebo se podrobil lékařským výkonům. Navíc k vloupání dne 7. 11. 2001, kdy se měl podrobit lékařskému vyšetření, došlo v době mezi 08.00 hod. až 20.30 hod.
Stěžovatel již v průběhu trestního řízení tvrdil, že v době činu byl hospitalizován ve zdravotnickém zařízení. Toto své tvrzení však nedoložil, neupřesnil, ani v tomto směru nenavrhl doplnění dokazování. Přehled úhrad zdravotní péče doložil až k ústavní stížnosti, resp. dovolání. Jedná se o zcela nový důkazní návrh, tzv. "novum", který měl stěžovatel uplatnit v řízení před obecnými soudy, a nikoli až v řízení před Ústavním soudem. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového, tj. požadovat navrhování provedení důkazů, namítání případných pochybení apod. To znamená, že stěžovatel měl předmětný přehled úhrad předložit nejpozději v řízení před odvolacím soudem, což však neučinil. Za zvolenou obhajovací taktiku nese odpovědnost sám stěžovatel. Jestliže nenavrhl doplnění dokazování o zmíněný přehled úhrad, a soud na základě provedených důkazů měl v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, nemůže pak v řízení před Ústavním soudem tvrdit, že neprovedením nenavrženého důkazu byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu