ECLI:CZ:US:2010:1.US.3227.09.1
sp. zn. I. ÚS 3227/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 7a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2005, čj. 5 Cm 88/2005 - 214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, čj. 4 Cmo 75/2006 - 260, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2009, čj. 29 Cdo 5499/2007 - 293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí proto, že podle jeho názoru obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě. K porušení těchto práv došlo nesprávným právním posouzením námitek stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, čj. 5 Sm 13/2005 - 26. Nesprávnou hmotněprávní kvalifikací předmětu sporu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem v Larnace, Kyperská republika (dále jen žalobce), částku 1,768.921,50 Kč s příslušenstvím, přestože nárok uplatněný žalobcem v době rozhodování neexistoval, neboť již dříve zanikl. Stěžovatel byl tak odsouzen k plnění, které není po právu.
Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud i vrchní soud nesprávně právně posoudily otázku, jaký má důsledek zánik dlužníka, který je právnickou osobou bez právního nástupce, pro další existenci jeho závazků a pro další existenci právních instrumentů, které tyto závazky zajišťují. Stěžovatel se s touto otázkou obrátil na Nejvyšší soud jako s otázkou zásadního právního významu. Ten se první částí otázky nezabýval a s druhou částí se vypořádal s odvoláním na právní závěry obsažené v rozsudku téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 1198/2005. Podle stěžovatele se dovolací soud s jeho argumentací vypořádal jen odkazem na citaci výše citovaného rozhodnutí v jiné věci, aniž by své závěry opřel o ustanovení právních předpisů. Napadené usnesení dovolacího soudu tak nerozhodlo otázku, zda zánik dlužníka - právnické osoby bez právního nástupce - má za následek též zánik závazku, který byla tato právnická osoba povinna splnit. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním závěrem obsaženým v napadeném usnesení a stejně i v rozhodnutí sp. zn 21 Cdo 1198/2005 a v podrobnostech odkázal na svoji argumentaci, kterou uvedl před obecnými soudy.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně svým rozsudkem ponechal vůči stěžovateli v platnosti směnečný platební rozkaz, vydaný týmž soudem dne 31. 3. 2005 pod sp. zn. 5 Sm 13/2005 - 26, v celém rozsahu. Vyšel ze zjištění, že předmětem daného sporu jsou nároky žalobce z nezaplacené směnky. Předložením prvopisu této směnky žalobce dostatečně prokázal, že žalovaná směnka existuje, stejně jako povinnost stěžovatele, jako přímého dlužníka z této směnky, za tuto směnku žalobci zaplatit, jako jejímu legitimnímu majiteli.
Krajský soud se zabýval řadou námitek stěžovatele, z nichž v první se dovolával zániku dluhu směnkou zajištěného z důvodu zániku úvěrového dlužníka. Soud odkázal na čl. I §17 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., v platném znění, a konstatoval, že v dané věci, kdy stěžovatel nebyl přímým účastníkem úvěrového vztahu, nelze meze přípustné kauzální obrany stěžovatele hledat přímo v tomto úvěrovém vztahu. Kauzální vztah stěžovatele k původnímu majiteli směnky lze nalézt jedině v jeho ústní dohodě s ním o zajištění úvěrového dluhu společnosti Zámeček Pardubice, s. r. o., směnkou. Žádná zvláštní pravidla v ústní dohodě o zajištění úvěru směnkou vystavenou stěžovatelem ujednána nebyla. Proto lze o hranicích případné kauzální obrany stěžovatele proti směnce uvažovat jen v rovině, zda dluh směnkou zajištěný existuje či nikoliv a jaká je jeho výše. Stěžovateli tedy nepřísluší námitky, které by směřovaly do vlastního obsahu ujednání v úvěrové smlouvě, jejímž účastníkem nebyl.
Námitka stěžovatele o zániku směnkou zajištěného dluhu se dotýká samé podstaty účelu poskytnutého zajištění. Důvod, o který stěžovatel tvrzený zánik dluhu opírá, však neobstojí. Žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu. Zánik dluhu je obecně upraven v §570 až §589 ObčZ a pro obchodní vztahy je doplněn ustanoveními §344 až §364 ObchZ. Mezi okruh skutečností, s nimiž je zánik závazku spojen, zánik právnické osoby nepatří. Je proto namístě vyjít z analogického použití §579 ObčZ, podle jehož výslovné úpravy smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Neobstojí ani argumentace stěžovatele ustanovením §311 odst. 2 ObchZ, naopak toto ustanovení podporuje názor, že i po zániku právnické osoby závazek nezaniká.
Ani další námitka stěžovatele, jíž se dovolával toho, že směnka je uplatněna v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy stěžovatel již nemá možnost hojit se vůči skutečnému dlužníkovi z poskytnutých úvěrů, nemá podle názoru soudu opodstatnění.
Rovněž námitce ohledně nesprávného doplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem soud nepřisvědčil. V dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 5. 9. 1996 není uvedeno pravidlo, že směnka může být doplněna jen na dlužnou jistinu. Jediné omezení je dáno do částky 2,000.000,- Kč. Věřitel tedy mohl do blankosměnky doplnit jakýkoliv dlužný nárok do této výše. Soud neakceptoval ani námitku stěžovatele ohledně výše sumy doplněné na blankosměnku, ani ohledně výpočtu výše úroků z úvěru a výše úroků z prodlení, jejichž výpočet zcela srozumitelně v rozsudku popsal. Zbylé námitky stěžovatele, uvedené v jeho písemných podáních, nebyly skutkově řádně vymezeny. Podle §175 odst. 1 OSŘ musí stěžovatel ve svých námitkách uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, k námitkám vzneseným později již nelze přihlížet (§175 odst. 4 OSŘ).
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil s jeho skutkovými zjištěními i s právními závěry, které učinil ohledně jednotlivých námitek stěžovatele. Odvolací argumenty stěžovatele (tj. že žalobce ho uvedl, při uzavírání dohody o vyplnění blankosměnky, v omyl a tato dohoda je proto neplatná podle §49a ObčZ, že ujednání o tom, že věřitel může z úvěrových smluv vedle sebe požadovat smluvní úrok i úrok z prodlení je nemravné, a je tudíž absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy) odvolací soud označil jako nové námitky, které byly uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace směnečného řízení podle §175 odst. 1 OSŘ. Z toho důvodu k těmto opožděným námitkám nebylo možno přihlédnout.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť neshledal, že by v dané věci odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. Stěžovatel za otázku zásadního právního významu označil posouzení, jaký má zánik dlužníka, jako právnické osoby bez právního nástupce, důsledek pro další existenci právních instrumentů, které zajišťují jeho závazky. Dovolací soud k tomu uvedl, že na první z označených otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, ale založil je na tom, že "skutečnost, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být splněn právnickou osobou jako dlužníkem, která zanikla bez právního nástupce, neznamená zánik důvodu zajištění poskytnutého formou zajišťovací směnky". Druhou z předestřených právních otázek již Nejvyšší soud, shodně se závěry odvolacího soudu, vyřešil v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1198/2005.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména soud prvního stupně se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry obecných soudů za zcela ústavně konformní a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu