ECLI:CZ:US:2007:1.US.324.06.1
sp. zn. I. ÚS 324/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. E., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Pavlovická 27, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2005, č. j. 21 C 221/2005-37 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 4. 2006, č. j. 40 Co 319/2006-48, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2006, která po připojení plné moci právního zástupce stěžovatele a doplnění ústavní stížnosti po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 21 C 221/2005-37, rozhodl, že z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 Nc 4060/2001, se vylučují v cit. rozsudku jmenované movité věci. Stěžovateli tak bylo vyhověno, resp. jeho excindační žalobě proti Zdravotní pojišťovně METAL - ALLIANCE (dále jen vedlejší účastník) mimo část, v níž se domáhal vyloučení osobní digitální váhy, v této části byla žaloba zamítnuta. Soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení se stěžovatel odvolal s tím, že okresní soud pochybil, když při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §143 o. s. ř. za použití ustanovení §150 o. s. ř. Dle stěžovatele pro takový postup nebyl důvod, mohl-li vedlejší účastník jako oprávněný v exekuci již při návrhu exekuce či výkonu samotném přesně označit jen ty věci, o kterých věděl, že jsou ve vlastnictví povinného; pokud tak neučinil a pouze se obecně domáhal exekuce prodejem movitých věcí, musí pak nést následky, tedy i případný neúspěch v excindační žalobě. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 4. 2006, č. j. 40 Co 319/2006-48, byl rozsudek v odvoláním napadeném výroku potvrzen, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud správně postupoval ve smyslu ustanovení §143 o. s. ř., které umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení žalovanému, ačkoli neměl ve věci úspěch, ale svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, neboť způsob provedení exekuce byl rozhodnutím exekutora v mezích zákonem mu svěřené pravomoci (§47 odst. 1 exekučního řádu). Okresní soud pak dle soudu odvolacího ve prospěch stěžovatele dále správně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., jeví-li se povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení vzhledem k okolnostem, za kterých k podání žaloby došlo, jako nepřiměřeně tvrdé opatření, neboť stěžovatel jako vlastník sepsaných věcí mohl pouze žalobou podanou podle §267 odst. 1 o. s. ř. dosáhnout jejich vyloučení z exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že již při soupisu věcí soudnímu exekutorovi sdělil, že sepisované věci nejsou ve vlastnictví povinného; k tomu předložil soudnímu exekutorovi rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2000, č. j. 22 C 105/2000-18, a č. j. 22 C 106/2000-13, kterými bylo rozhodnuto v jiné právní věci o vyloučení těchto věcí z výkonu rozhodnutí, dále předložil exekutorovi doklady o vlastnictví k věcem, které nebyly předmětem těchto rozhodnutí, soudní exekutor je však odmítl studovat a odkázal stěžovatele na soud. Dle stěžovatele by nemuselo k podání excindační žaloby dojít, pokud by soudní exekutor předložené doklady prostudoval a neodkazoval stěžovatele na soud. Tímto jednáním soudní exekutor také porušil ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel má za to, že postupem Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, které mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení v řízení o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a k porušení ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, že v daném případě vedlejší účastník svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, proto je na místě aplikovat §143 o. s. ř., z důvodu odstranění tvrdosti zákona pak bylo přistoupeno ve prospěch stěžovatele k aplikaci §150 o. s. ř. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou Krajského soudu v Ostravě (8 Co), připomíná Ústavní soud, že rozhodnutí soudu je závazným toliko ve vztahu k rozsouzené věci. Stěžovatelem napadená rozhodnutí tak považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu obecných soudů prvky libovůle či svévole.
K námitce stěžovatele, že to byl vedlejší účastník, kdo svých chováním, tedy tím, že neoznačil v návrhu na zahájení exekuce konkrétní věci ve vlastnictví povinného, zavdal příčinu k podání žaloby, nelze přisvědčit. Dle §44 odst. 2 exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Podle §47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Způsob provedení exekuce pak dle §48 písm. f) exekučního řádu exekutor uvede v písemném vyhotovení exekučního příkazu. Je sice pravdou, že exekutor může vyzvat oprávněného, aby navrhl, jakým způsobem má provést exekuci (§50 odst. 1 exekučního řádu), je však povinen dle §66 odst. 1 exekučního řádu při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistit movité věci, které sepsal a zajištěné věci převzít do své úschovy nebo je uložit u vhodného schovatele. Je tedy zřejmé, že na straně vedlejšího účastníka nelze shledat žádné pochybení, které by mělo spočívat v tom, že neoznačil v návrhu na zahájení exekuce přesně věci, které byly ve vlastnictví povinného. Takový postup zákon oprávněnému v exekuci neukládá, naopak je zcela na exekutorovi, aby rozhodl, jakým způsobem bude exekuce provedena.
Pokud má stěžovatel zato, že soudní exekutor pochybil, když sepsal věci, o nichž ho stěžovatel uvědomil, že jsou jeho vlastnictvím, poukazuje Ústavní soud nad rámec věci (když ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů a nikoli proti zásahu exekutora jako orgánu veřejné moci) na skutečnost, že činnost soudního exekutora se dle §4 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považuje za úřední postup, přičemž za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem, odpovídá dle §5 písm. b) tohoto zákona za podmínek stanovených tímto zákonem stát. Domnívá-li se tedy stěžovatel, byl výše uvedený postup soudního exekutora nezákonný, může se domáhat svých práv touto soudní cestou a nikoli v rámci žaloby podané dle §267 odst. 1 o. s. ř. Nelze však nepoukázat na skutečnost, že je smyslem právě této žaloby (§267 o. s. ř.), aby o právu k majetku, které dle třetí osoby nepřipouští výkon rozhodnutí, rozhodl soud jako nezávislý orgán, soudní exekutor není ze zákona k rozhodování o tom, zda věc je či není ve vlastnictví poviného, oprávněn; na tom nic nemění ani skutečnost, že o vyloučení věci z exekuce či o vlastnickém právu k věci bylo již dříve soudem rozhodnuto, došlo-li v mezidobí ke změně vlastníka věci.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a aby svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu