ECLI:CZ:US:2008:1.US.3254.07.2
sp. zn. I. ÚS 3254/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ž., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 1. 2004, č. j. 11 C 574/94-288, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Cdo 2142/2005-335, za účasti Okresního soudu Plzeň- město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud z obsahu stěžovatelkou předložených napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Cdo 2142/2005-335, který rozhodoval v řadě stěžovatelkou napadených rozhodnutí v poslední instanci, byly stěžovatelkou napadené rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 1. 2004, č. j. 11 C 574/94-288, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 25. 214, - Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě řízení zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu Plzeň- město k dalšímu řízení, ve zbytku bylo dovolání odmítnuto.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR tak nebyla v době podání ústavní stížnosti dosud věc stěžovatelky v části, kdy bylo rozhodováno o žalobě na zaplacení částky 25. 214, - Kč s příslušenstvím, pravomocně ukončena, neboť soudní řízení v tomto rozsahu dále pokračuje pod zn. 11 C 574/94 před Okresním soudem Plzeň- město, kterému byla věc citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní soud tedy nemohl věcně projednat napadené rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 1. 2004, č. j. 11 C 574/94-288, v rozsahu, ve kterém bylo dovolání proti nim odmítnuto, a ve kterém tudíž tyto rozsudky již nebudou předmětem řízení vedeného pod zn. 11 C 574/94 před Okresním soudem Plzeň- město, neboť v této části je ústavní stížnost s ohledem na výše cit. znění ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána opožděně, když lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti počala běžet nikoli od doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nýbrž od doručení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, jakožto posledního procesního prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, protože stěžovatelkou podané dovolání v této části nebylo přípustné z důvodů, které nazávisely na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Nevyčerpání zákonných opravných prostředků a podání návrhu po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti, ústavní stížnost tedy není v této části přípustná.
V části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Cdo 2142/2005-335, v rozsahu, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl, je ústavní stížnost přípustná, proto Ústavní soud přistoupil k jejímu projednání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že v této části bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné z důvodů podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., neboť podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. V projednávané věci stěžovatelka napadla dovoláním mimo jiné výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na náhradu bolestného ve výši 4.237,50 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 16.500,- Kč a nákladů vynaložených na lékařský posudek ve výši 259,- Kč s příslušenstvím. Protože se jedná o plnění nepřevyšující 20.000,- Kč, když jednotlivé složky práva na náhradu škody, jak bylo stěžovatelce vyloženo, se posuzují jako samostatné dílčí nároky, je přípustnost dovolání vyloučena bez ohledu na skutečnost, že jejich součet tuto částku převyšuje, a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem. Ústavní soud v tomto závěru Nejvyššího soudu ČR nespatřuje nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout, ústavní stížnost je tedy v této části zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 1. 2004, č. j. 11 C 574/94-288, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Cdo 2142/2005-335, v rozsahu, kdy byly rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2005, č. j. 56 Co 240/2004-316, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 1. 2004, č. j. 11 C 574/94-288, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 25. 214, - Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu Plzeň- město k dalšímu řízení, odmítnuta jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a v části, kterou Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Cdo 2142/2005-335, odmítnul ve zbytku dovolání stěžovatelky, odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu