ECLI:CZ:US:2017:1.US.3267.16.1
sp. zn. I. ÚS 3267/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele, D. G., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, Náměstí Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Lindou Havránkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 101/13, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 11 Tdo 1510/2015-140 ze dne 25. 8. 2016, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 92/2014-7786 ze dne 9. 3. 2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 3/2014-7010 ze dne 25. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2014, č. j. 37 T 3/2014-7010, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby, nejméně však od měsíce června 2012 do 19. 2. 2013 se ve spojení s dalšími spolupachateli, kteří se zdržovali mimo území České republiky, opakovaně vědomě zapojil do činnosti organizace zabývající se dovozem omamné látky heroin do České republiky, a to na území Moravskoslezského kraje, dále vývozem dovezeného heroinu z České republiky do Švýcarské konfederace, přičemž heroin předával i na území České republiky dalším odběratelům. Za popsanou trestnou činnost soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem č. j. 1 To 92/2014-7786 ze dne 9. 3. 2015 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž označil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to napadeným usnesením č. j. 11 Tdo 1510/2015-140 ze dne 25. 8. 2016.
4. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v nedodržení totožnosti skutku, jak byl na jedné straně vyjádřen ve sdělení obvinění a na straně druhé popsán v rozsudku soudu prvního stupně jakož i odvolacího soudu. Stěžovatel uvedl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání pod č. j. ČTS: MPC-962/TČ-2012-222600 ze dne 8. 4. 2013 nebyl v rámci dílčích útoků uveden ten, který se měl odehrát ve dnech 22. 6. 2012 až 23. 6. 2012 ve Švýcarské konfederaci. Prvostupňový soud však toto jednání zahrnul do rozsudku, následnou námitku stěžovatele, že k tomuto jednání nemělo být přihlíženo, nevyslyšel ani soud odvolací, ani Nejvyšší soud. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, který obdobně jako soud odvolací, uvedl, že se stěžovatel mýlí, pokud každý jednotlivý akt chápe jako samostatný skutek v rámci pokračování, jenž je nutné explicitně popsat v usnesení o zahájení trestního řízení a sdělení obvinění. Manipulace s drogou po vymezené časové období je dle Nejvyššího soudu chápána jako jediný skutek. Nejde tedy o pokračování. Proto také jednotlivé akty spáchané mezi červnem 2012 a 19. únorem 2013 jsou součástí jediného skutku. Stěžovatel porušení svých ústavních práv dále spatřuje v absenci pravomoci státních orgánů České republiky ve vztahu k výše uvedenému jednání, ke kterému došlo ve dnech 22. 6. 2012 až 23. 6. 2012, a dále k jednání, k němuž došlo dne 18. 2. 2013 ve Švýcarské konfederaci, kde ve městě Fribourg došlo k předání zde již dříve uloženého heroinu. Nejvyšší soud uvedl, že námitka nesměřuje k nápravě vad spočívajících v hmotněprávním posouzení skutku, což je v případě stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nezbytné, jedná se tedy o námitku procesního charakteru. Obdobně jako odvolací soud však Nejvyšší soud, toliko obiter dictum, toto jednání podřadil pod §4 odst. 2 trestního zákoníku zakládající místní působnost trestního zákoníku, a z něj plynoucí pravomoc orgánů činných v trestním řízení, u tzv. distančních deliktů. Dle stěžovatele však působnost trestního zákoníku dána není, neboť na území České republiky nedošlo k žádnému jednání ani následku. Stěžovatel má dále za to, že byl na svých ústavně garantovaných právech dotčen i závěrem obecných soudů, dle kterého se dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny. K tomuto stěžovatel uvádí, že v případě trestného jednání jeho osoby a ostatních odsouzených v dané věci zcela absentuje znak plánovitosti, stejně jako dělba úkolů v rámci skupiny. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezjistily, kdo a v jaké míře se na dělbě úkolů podílel, co konkrétně dělal, jak byla skupina organizována a jak bylo vše naplánováno. Dle hodnocení stěžovatele z popisu jednání a provedených důkazů rovněž nevyplývá jeho zavinění - stěžovatel si dle svého tvrzení nebyl vědom, že se dopouští trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel porušení svých ústavních práv konečně spatřuje rovněž ve způsobu výkladu znaku "velkého rozsahu" v rámci právní kvalifikace skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a zpětném použití sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014, jež bylo vydáno až rok poté, co je datováno poslední jednání, které obecné soudy stěžovateli přičítají.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Podmínka obligatorního zastoupení advokátem byla na základě poučení ze strany Ústavního soudu splněna dodatečně, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
9. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, oproti mínění stěžovatele, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
10. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést následující. Nakládání s drogou dle §283 trestního zákoníku po delší časové období je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu chápáno jako jediný skutek zahrnující všechny útoky, k nimž v daném období dojde [srov. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 ze dne 10. 1. 2007, usnesení č. j. 6 Tdo 894/2012-30 ze dne 19. 9. 2012]. Proto také jednotlivé akty spáchané mezi březnem 2012 a 19. únorem 2013, tj. v období vymezeném v usnesení o zahájení trestního stíhání, byly součástí jediného skutku.
11. S uvedeným souvisí rovněž posouzení námitky nedostatku pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k jednání, ke kterému došlo na území Švýcarské konfederace právě ve dnech 22. 6. 2012 až 23. 6. 2012 a dále dne 18. 2. 2013. Zmíněné jednání, jak vyplývá z předchozího odstavce, je součástí skutku vymezeného již v usnesení o zahájení trestního stíhání a jako takové nemůže být posuzováno izolovaně, ale jen v souvislosti s ostatním jednáním, které bylo ve své podstatné části realizováno na území ČR. Závěr Nejvyšší soudu odkazující na §4 odst. 2 trestního zákoníku je tak zcela relevantní. Ústavní soud dále uvádí, že místní působnost vnitrostátních trestních předpisů v daném případě plyne rovněž ze subsidiární zásady univerzality. Stěžovatel se dopustil činu oboustranně trestného, byl dopaden na území České republiky, nebyl vydán a Švýcarská konfederace požádala o převzetí trestního stíhání, k němuž rozhodnutím státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě skutečně došlo (viz s. 38 rozsudku odvolacího soudu).
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele stran údajně nesprávné právní kvalifikace podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Domáhal-li se stěžovatel mírnějšího posouzení věci, založil svou argumentaci pouze na skutkových námitkách, tedy na vytvoření vlastní skutkové verze, podle níž si nebyl vědom toho, že jedná v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Tato verze však byla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena, přičemž Ústavní soud nemíní skutkové závěry obecných soudů v tomto ohledu jakkoliv přehodnocovat. Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž postup Nejvyššího soudu, který uvedl, že stěžovatel v tomto argumentu prezentuje pouze skutkové námitky, které však patří do odvolacího a nikoliv dovolacího řízení. Nejvyšší soud přesto posoudil provedené dokazování a dospěl k závěru, že z něj jednoznačně vyplynula opakovaná účast stěžovatele na činnosti organizace, která se zabývala jednak dovozem omamných látek do České republiky, jednak jejich vývozem z ČR do Švýcarska, a také jejich prodejem zákazníkům na území ČR (v podrobnostech stran vědomosti stěžovatele o páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a dělbě úkolů v této organizaci s. 14 usnesení Nejvyššího soudu, s. 37 rozsudku odvolacího soudu, s. 50 rozsudku nalézacího soudu).
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se způsobu výkladu znaku "velkého rozsahu" v rámci právní kvalifikace skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. K argumentu stěžovatele, že obecné soudy protiústavním způsobem aplikovaly na posouzení právní kvalifikace stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014, ač nebylo dle stěžovatele prokázáno, že by cena drogy, se kterou nakládal, převýšila částku ve výši 5.000.000 Kč, Ústavní soud předně podotýká, že uvedené stanovisko nikterak nespojuje uplatnění kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku s cenou omamné a psychotropní látky, ale s násobky pojmu "množství větší než malé", které je u jednotlivých typů omamných a psychotropních látek stanoveno v příloze uvedeného stanoviska. Je tak uplatněn zcela stejný postup jako v případě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, jehož použití se stěžovatel dovolává - jediným rozdílem zůstává, že v případě zmiňovaného usnesení bylo výchozí kritérium "množství větší než malé" stanoveno přílohou č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013. Ústavní soud opakovaně aproboval, že naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat §283 trestního zákoníku spočívajících ve spáchání činu ve značném rozsahu, větším rozsahu a velkém rozsahu vychází nikoliv z obvyklé, reálné či tržní ceny omamné a psychotropní látky, ale z konkrétního násobku množství této látky [z nejnovější judikatury týkající se §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3420/14 ze dne 19. 11. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 2003/15 ze dne 31. 8. 2015].
14. Neobstojí ani názor stěžovatele, že použití sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014, tj. vydaného až rok poté, co je datováno poslední jednání, které obecné soudy stěžovateli přičítají, představuje obdobu neústavní zpětné účinnosti v trestních věcech. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud uvádí, že stanovisko trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu nelze chápat jako obecně závazný právní předpis, ale toliko jako výklad preexistujícího právního předpisu. Ústavní soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu, ve které uvedl, že soudní nalézání práva nelze (zpravidla) považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad a zpřesňování, s účinky inter partes, především pak toto z povahy věci působí "retroaktivně", neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti. Justice jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona (v jeho mezích), který platí "od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti. U vysloveného právního názoru také nelze hovořit o "platnosti a účinnosti". Jestliže tedy soudní rozhodnutí z podstaty věci působí zpětně (retrospektivně), nemůže se na ně uplatit ani obecný zákaz retroaktivity. Zásada právní jistoty, resp. důvěry v právo zde své uplatnění principiálně nenalezne, což plyne z existence zpravidla přítomné nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku soudního nalézání práva, dané tím, že soudce není "subsumpční automat", který na skutkový stav aplikuje "dokonalé", tj. jednoznačně znějící (a všechny situace výslovně řešící) zákonné ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531), odst. 24-25]. Použití stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tpjn 301/2013 na skutky spáchané před jeho vydáním již bylo ostatně Ústavním soudem připuštěno. V rámci ústavního přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, který byl naplněn jednáním uskutečněným před vydáním zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné ústavně relevantní deficity - v daném případě bylo uvedené sjednocující stanovisko základem právního hodnocení Nejvyššího soudu [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3420/14 ze dne 19. 11. 2015]. Ústavní soud připomíná, že výjimku z výše formulovaného pravidla může představovat změna ustálené judikatury - retroaktivní použití nově podaného výkladu v takovém případě totiž může zasáhnout do ústavně garantovaných principů právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo. Judikatura týkající se určení kvalifikačních kritérií "značný rozsah", "větší rozsah" a "velký rozsah" u drogové trestné činnosti je však konstantní, primárně vychází z násobků množství omamné látky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 142/2000 ze dne 12. 7. 2000]. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci bylo pro stěžovatele zcela předvídatelné, že manipulace s 4,5 kg heroinu, tj. množstvím, které dle tehdy platných právních předpisů převyšovalo množství větší než malé 3000krát, může být kvalifikována jako trestný čin podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
15. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu