ECLI:CZ:US:2006:1.US.330.06
sp. zn. I. ÚS 330/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem, se sídlem Thunovská 12, 118 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 37 Nt 47/2006, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 44 To 253/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2006, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "Obvodní soud") ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 37 Nt 47/2006 (dále jen "usnesení Obvodního soudu"), kterým byl vzat z důvodů podle §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") do vazby. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud") ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 44 To 253/2006 (dále jen "usnesení Městského soudu"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny záruky osobní svobody (čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"]), ochrany osobnosti (čl. 10 odst. 1, 2 Listiny), presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]) a principy řádného procesu (čl. 36, 37 a 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen "Úmluva"]) a právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Stěžovatel argumentuje v prvé řadě tak, že usnesení, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nesplňuje požadavky vyžadované §160 odst. 1 trestního řádu. Zejména z něj není zřejmé, že trestný čin spáchala určitá osoba, konkrétně stěžovatel, dále z něj nelze dovodit úmyslnou formu zavinění na jeho straně, tedy subjektivní stránku trestného činu a také popis skutku není dostatečný natolik, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Stěžovatel polemizuje rovněž s vazebními důvody. Pokud jde o důvod podle §67 písm. a) trestního řádu má za to, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování nepřihlédly k okolnostem, které nutnost jeho vzetí do vazby zmírňují, například k tomu, že dobře věděly, kde se pravidelně zdržuje, a že je vázán blízkým citovým vztahem ke svým dvěma dětem. Ignorovaly i doplnění výpovědi manželky stěžovatele, ze kterého vyplývá, že o rodinu nadále pečuje, byť se s ní rozešel. Stěžovatele poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/05, dle kterého ze zásad hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 trestního řádu) a ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 trestního řádu resp. čl. 40 odst. 2 Listiny) vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny.
Co se týče vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel je přesvědčen, že z odůvodnění usnesení Obvodního soudu se jeví, že byl vzat do vazby pouze preventivně, ačkoliv z žádného jeho konkrétního jednání není možno daný vazební důvod dovodit.
Dále tvrdí, že Obvodní soud mu, ani jeho obhájci, před svým rozhodováním neumožnil nahlédnout do návrhu státní zástupkyně na jeho vzetí do vazby. Tím porušil jeho právo na obhajobu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 321/04, dle kterého zárukám soudního řízení není učiněno zadost, pokud obhajobě, navíc v řízení o omezení osobní svobody vazbou v případě mladistvé, není umožněno se k navrhovanému omezení osobní svobody vyjádřit, a případně navrhnout opatření vazbu nahrazující. V projednávané věci sice nejde o ústavní stížnost mladistvého, nicméně princip v něm vyjádřený lze aplikovat obecně.
S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí zrušil a přikázal okamžité propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Rovněž požádal, aby Ústavní soud rozhodl podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přednostně, neboť věc je vzhledem k omezení osobní svobody stěžovatele velmi naléhavá. Stěžovatel také vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k případnému vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Žádný z nich však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 spis sp. zn. 37 Nt 47/2006 (dále jen "spis"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Ústavní soud se nezabýval údajnými nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, neboť takové usnesení nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení. Místo toho se zaměřil na námitky stěžovatele směřující proti důvodnosti a dalším okolnostem jeho vzetí do vazby.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
K vazebním důvodům, uvedeným v §67 písm. a), b) trestního řádu (vazba útěková a koluzní), Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a) nebo b) trestního řádu. Požadavek jistoty (bez důvodných pochybností) není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný uprchne či např. bude ovlivňovat svědky, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) trestního řádu.
Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že uvedl určité logické námitky proti důvodnosti obavy z jeho útěku, zejména existenci citových vazeb k jeho dvěma dětem. Nicméně fakt, že stěžovatel nepřesvědčil těmito argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro vzetí do vazby, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnily konkrétními skutečnostmi, včetně jeho zahraničních obchodních vazeb a častých zahraničních cest, částečně problematickými rodinnými poměry (dle vyjádření manželky s ní již čtyři roky nežije), to za situace hrozby vysokého trestu (sazba 5 až 12 let), nalezené vysoké hotovosti a dvou samopalů bez výrobních čísel při domovní prohlídce u něj. V případě útěkové vazby je třeba uvážit, mimo jiné, reálné možnosti útěku i okolnosti týkající se osoby obviněného, včetně jeho osobních a rodinných poměrů (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005, díl I, str. 455), což v dané věci obecné soudy provedly. Ústavní soud má zato, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby útěkové neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval jeho zásah.
Co se týče vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, ani v tomto případě Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala snad jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (což by mohlo být důvodem pro zrušení rozhodnutí o vazbě - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). Obecné soudy ve svých usneseních uvedly skutečnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly, včetně nutnosti zajištění a vyslechnutí V. Š. a dalších podezřelých, na které by stěžovatel mohl působit ohledně jejich výpovědi. Nadto lze poznamenat, že v případech organizované kriminality s mezinárodními prvky, se jeví potřeba pečlivého zvažování rizik spojených s možným ovlivňováním vyšetřování zvláště vysoká.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho práva na obhajobu. Mezi základní institucionální záruky spravedlnosti trestního procesu patří právo obviněného na kontradiktorní řízení. Porušení tohoto práva v řízení o vzetí do vazby shledal Ústavní soud v případě sp. zn. II. ÚS 321/04, na který stěžovatel odkazuje. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatelka byla seznámena s návrhem na její vzetí do vazby a že obhajoba měla možnost se k takovému návrhu, respektive k jednotlivým navrhovaným důvodům vazby, vyjádřit. Vyplynuly dokonce pochybnosti v tom smyslu, zda si obhajoba nebyla do doby vyhlášení usnesení o vzetí do vazby vědoma toho, že předmětem jednání je rozhodnutí o vazbě. Ústavní soud se nedomnívá, že by se v projednávané věci jednalo o obdobnou situaci. Ze spisu vyplývá (viz č. l. 13), že stěžovatel se na předmětném jednání řádně hájil a polemizoval s konkrétními důvody pro které bylo navrhováno jeho vzetí do vazby. Obhajoba měla a také využila možnost vyjádřit se k námitkám a důkazům předloženým obžalobou a požadavkům kontradiktorního řízení, jejichž naplňování může být právním řádem umožněno různými způsoby, tak bylo učiněno zadost. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovateli bylo dále řádně umožněno využít právo na obhajobu i v řízení o stížnosti proti usnesení Obvodního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal aby byl, vzhledem k tomu že věc je naléhavá, zvolen postup podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň, . předseda senátu