ECLI:CZ:US:2013:1.US.3307.13.1
sp. zn. I. ÚS 3307/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové v řízení o ústavní stížnosti V. V., t. č. ve Věznici v Kuřimi, P.O.BOX 21, zastoupeného JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 1021/15, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013, proti příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody vydanému Městským soudem v Brně dne 16. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 a proti postupu Policie ČR, Městského ředitelství Policie Brno, 9. odd. obecné kriminality, Malátova 3, Brno, při dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, vedeného pod č. j. KRPB-212665/TČ-2013-060279, za účasti Městského soudu v Brně a Policie ČR jako účastníků řízení, tako:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí podanou ústavní stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Brně, vydanému v jeho trestněprávní věci, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel žádá o zrušení příkazu k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, kterým měla být ve spojitosti s následným postupem Policie ČR při realizaci tohoto příkazu porušena ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a ustanovení čl. 5 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy.
2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl podle ustanovení §337 odst. 1 trestního zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
3. Práva odvolání proti tomuto rozsudku se stěžovatel (i státní zástupce) při jeho vyhlášení vzdal.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl na základě ústavní stížností napadeného příkazu dne 16. 9. 2013, po předchozím zajištění Policií ČR, dodán policejním orgánem do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice Brno-Bohunice, přestože v daný den dosud neuplynula doba, ve které měl (dobrovolně) nastoupit výkon uloženého trestu, a přestože podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody z vážných zdravotních důvodů uvedených v lékařské zprávě přiložené k této žádosti.
5. V této souvislosti stěžovatel připomíná dikci ustanovení §321 odst. 1 trestního řádu, dle kterého má předseda senátu zaslat příslušné věznici nařízení výkonu trestu odnětí svobody konkrétního odsouzeného poté, kdy se stane rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, vykonatelným, za současného splnění podmínky, že odsouzeného k nástupu k výkonu trestu odnětí svobody vyzve, je-li tento na svobodě, a stanoví mu lhůtu k takovému nástupu a tento v dané lhůtě výkon trestu nenastoupí.
6. Městský soud tedy dle názoru stěžovatele postupoval v rozporu s uvedeným ustanovením trestního řádu a konsekventně tak porušil stěžovatelova základní práva garantovaná zejména ustanoveními čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) Úmluvy, neboť mu nebylo umožněno, aby ve stanovené lhůtě výkon uloženého trestu nastoupil, a namísto toho byl předčasně vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody (přičemž předmětný příkaz neobsahuje případné důvody postupu ve smyslu ustanovení §321 odst. 3 trestního řádu).
7. V ústavní stížnosti nadto stěžovatel vznáší řadu námitek směřujících proti napadenému rozsudku městského soudu, jejichž podstata spočívá v tvrzení, že souzený skutek vůbec nebyl trestným činem, nýbrž toliko přestupkem. Další stěžovatelem artikulované námitky, směřující proti napadenému rozsudku potom není třeba na tomto místě z níže uvedených důvodů rekapitulovat.
8. Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti shora identifikovanému rozsudku Městského soudu v Brně, je zřejmé, že v této části nemůže být stěžovatelova ústavní stížnost přípustná, neboť před jejím podáním nevyčerpal ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jelikož proti tomuto rozsudku nepodal odvolání (tohoto práva se výslovně vzdal). V ústavní stížnosti přitom stěžovatel neuvádí žádné důvody, pro které by mělo být v jeho věci postupováno podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pouze bez dalšího zdůvodnění zcela nekonkrétně konstatuje, že jeho podání přesahuje svým významem jeho zájmy, aniž by ovšem alespoň naznačil, v čem je tento "přesah" možno spatřovat.
11. V části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu proto nezbylo než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení před Ústavním soudem zásadně ovládáno, stěžovatel řádně nevyčerpal právní prostředky, které mu byly před podáním ústavní stížnosti k dispozici (opak ani netvrdí).
12. Pokud jde potom o zbývající část ústavní stížnosti, je namístě uvést následující.
13. Ústavní stížností napadený příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je dle názoru Ústavního soudu "opatřením směřujícím k výkonu trestu" ve smyslu ustanovení §94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. Tpjn 301/2011), které je samo o sobě zcela neschopné jakéhokoliv zásahu do základního práva stěžovatele na osobní svobodu, a nemůže být ani považováno za jakékoliv "pravomocné rozhodnutí", "opatření" nebo "jiný zásah orgánu veřejné moci" [k pojmu "jiný zásah orgánu veřejné moci" srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)] ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to zejména proto, že není "rozhodnutím o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění" proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. rozhodnutím o "zbavení svobody" ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. usnesení ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 112/13). Takovým rozhodnutím je v kontextu dané věci rozsudek nalézacího soudu, jímž byl stěžovateli mj. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. též mutatis mutandis např. usnesení ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1635/07, usnesení ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 226/06).
14. V usnesení ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2038/12 potom Ústavní soud výslovně konstatoval, že "i kdyby snad ve stěžovatelově případě nebyly podmínky pro nevydání předchozí výzvy k dobrovolnému nástupu výkonu trestu, tak by sama tato skutečnost nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem".
15. Z uvedených důvodů tvrzení o porušení základního práva na osobní svobodu zaručeného ustanoveními čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, respektive ustanovením čl. 5 Úmluvy, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že napadená skutečnost (nedůvodné dodání stěžovatele do výkonu trestu orgány Policie ČR) bude mít negativní vliv i na následná rozhodnutí (zařazení do diferenciační skupiny, do zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody, podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), neboť stěžovateli nebude do budoucna nic bránit v tom, aby v rámci procesu předcházejícímu vydání těchto rozhodnutí opět vznášel námitky artikulované v projednávané ústavní stížnosti; není proto důvod (rovněž z hlediska principu subsidiarity) se těmito námitkami věcně zabývat již v posuzované věci.
16. Pro úplnost je ovšem možné odkázat i na závěry doktrinální, dle kterých "není-li odsouzený ve vazbě, je třeba výkon trestu nařídit v co možná nejkratší době, v každém případě před uplynutím lhůty, která je odsouzenému poskytnuta podle §321 odst. 2, popřípadě před uplynutím doby, na kterou byl povolen odklad výkonu trestu" (viz Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3750; v této souvislosti srov. příslušné pasáže rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5 Tdo 10/2012).
17. Za daného procesního stavu tak není namístě jakkoli zpochybňovat ústavní konformitu postupu policejního orgánu při dodání stěžovatele do výkonu trestu, pročež i v této části je nutno hodnotit ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
18. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu