ECLI:CZ:US:2006:1.US.331.06
sp. zn. I. ÚS 331/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Poštovní 2, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2006, čj. 26 C 298/99 - 137, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2006, čj. 16 Co 123/2006 - 144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 2. 2006, čj. 26 C 298/99 - 137, kterým okresní soud přiznal stěžovateli, JUDr. P. K., jako advokátovi žalobce A. I., odměnu za jeho zastupování v celkové výši 2 550,-- Kč. Zároveň navrhl i zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2006, čj. 16 Co 123/2006 - 144, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl usnesením okresního soudu ustanoven zástupcem žalobce A. I. v právní věci proti žalovanému J. K. Usnesením téhož soudu ze dne 4. 8. 2003 byl povinnosti zastupovat žalobce zproštěn. Napadeným usnesením byla stěžovateli přiznána odměna za zastupování ve výši 2 550,-- Kč, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně aplikovaly vyhlášku č. 177/1996 Sb. Nelze připustit, aby byl činěn rozdíl mezi advokátem zvoleným a advokátem soudem ustanoveným. V obou případech je vykonávána práce stejného druhu a kvality, a proto by i odměňování mělo vycházet z téhož právního základu. Pokud se odměna za vykonané právní služby u zvoleného právního zástupce posuzuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v paušální výši za řízení v jednom stupni, stejnou odměnu je nutno přiznat v řízení i advokátovi ustanovenému soudem. Opačný výklad je porušením ústavního práva na spravedlivou odměnu a porušuje princip rovnosti před zákonem. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že rozhodování obecných soudů jsou v této věci nejednotná a je mu známo, že např. Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení sp. zn. 19 Co 663/2003 určil odměnu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavní právo na spravedlivou odměnu a princip rovnosti.
Z napadeného usnesení okresního soudu Ústavní soud zjistil, že tento soud přiznal stěžovateli odměnu za zastupování žalobce v předmětném řízení v celkové výši 2 550,-- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že soud postupoval v souladu s ustanovením §140 odst. 2 OSŘ, podle něhož byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Náklady právního zastoupení jsou právnímu zástupci podle §1 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznávány podle této vyhlášky. Podle §8 odst. 1 citované vyhlášky lze zástupci žalobce přiznat odměnu za dva úkony právní pomoci po 1 200,-- Kč z tarifní hodnoty 18 330,-- Kč, tedy za převzetí věci a účast u jednání a 2x 75,-- Kč režijní paušál, celkem 2 550,-- Kč. Daň z přidané hodnoty podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. za úkony učiněné před účinností vyhlášky nelze přiznat.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, usnesení okresního soudu potvrdil. Podle jeho názoru okresní soud na daný případ správně aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb., a nikoliv vyhlášku 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměňování za zastupování účastníka advokátem. Upozornil na ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, podle něhož, při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní předpis jinak (zvláštním předpisem je míněna vyhláška č. 484/2000 Sb., podle níž §12 odst. 2 a 5 se neužijí.). Na to je advokát povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se ustanovením odst. 2 věty první řídí i určení výše odměny advokáta ustanoveného soudem. Věta první citovaného odstavce končí slovy: "určí podle ustanovení o smluvní odměně" a zástupci žalobce, který byl žalobci ustanoven, tedy náleží odměna za jednotlivé úkony podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a nikoliv paušální odměna. Pokud stěžovatel poukazoval na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 663/2003 - 25, publikovaný v Bulletinu advokacie, ročník 2005, odvolací soud poukázal na stranu 529 bod 4 šestého vydání Komentáře k OSŘ, Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, kde je uvedeno, že byl-li zástupcem ustanoven advokát, platí stát i odměnu za zastupování, a to podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost v podstatě obsahuje stejné argumenty, jaké stěžovatel uplatnil již v odvolání. Ve svých usneseních se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení OSŘ a příslušných vyhlášek a své právní závěry řádně odůvodnily.
Pokud stěžovatel poukázal na nejednotnost rozhodování obecných soudů, k tomu Ústavní soud považuje za nutné poznamenat, že sjednocování judikatury obecných soudů je úkolem Nejvyššího soudu ČR, nikoliv soudu Ústavního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu