ECLI:CZ:US:2011:1.US.3333.10.1
sp. zn. I. ÚS 3333/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení Renneská 2, 4, 6., o. s., se sídlem Renneská 6, Brno, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem Chládkova 3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2010, č. j. 16 Co 325/2010-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecného soudu následující skutečnosti.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, č. j. 29 C 48/2007-119, byl zamítnut návrh žalobců M. M. a N. M. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno stěžovateli jednak zastavovat, jednak sjednávat zajišťovací převody práva a dále zatížit věcným břemenem ve výroku specifikované bytové jednotky (dále též jako "bytová jednotka"). Jak konstatoval v napadeném usnesení Krajský soud v Brně, okresní soud odůvodnil své rozhodnutí odkazem na zjištění, že případné zatížení bytové jednotky, jemuž se vedlejší účastníci brání, nikterak neovlivní postavení vedlejších účastníků jako nájemců, ani jejich postavení jako účastníků ve sporu, a není tudíž třeba zatímně upravit poměry účastníků. Nařízení předběžného opatření bylo zamítnuto zejména s odkazem ne bezdůvodnost žaloby ve věci (vedlejší účastníci se domáhají splnění povinnosti stěžovatele nabídnout vedlejším účastníkům převod bytové jednotky do jejich vlastnictví za cenu 119.145,- Kč).
Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli ukládá zdržet se zastavení, sjednání zajišťovacího převodu práva k bytové jednotce a zatížení věcným břemenem ohledně ve výroku specifikované bytové jednotky. Krajský soud především uvedl, že vedlejší účastníci prokázali potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků i obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Totiž, bylo prokázáno, že stěžovatel - který je vlastníkem bytové jednotky, jejíž nabídka převodu vlastnického práva je předmětem daného řízení - strpěl a umožnil právní zatížení bytové jednotky; nabídkovou povinnost v určité fázi porušil a právo vedlejších účastníků na získání vlastnictví bytové jednotky bylo ohroženo jednáním stěžovatele, který hodlal převést bytovou jednotku do vlastnictví Ing. Z. Dále stěžovatel zřídil zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele Ing. Z. a hrozí tedy reálné nebezpečí, že by bytový jednotka mohla být zastavena opakovaně, popř. by vlastnické právo k této bytové jednotce mohlo být zatíženo právně i dalšími zákonem přípustnými způsoby. Tedy postavení vedlejších účastníků by se dalším zatížením vlastnického práva k bytové jednotce stali potencionálně ztíženým a zejména hrozí obava, že by výkon budoucího soudního rozhodnutí vydaného v tomto řízení mohl být ohrožen. Vedlejší účastníci by se v případě úspěchu ve sporu mohli dostat do postavení, kdy by byla tato bytová jednotka v důsledku uspokojení práv zástavního věřitele předmětem dražby a postavení vedlejších účastníků by se přinejmenším zkomplikovalo. Pokud bylo zjištěno, že stěžovatel již učinil jeden z kroků zatěžujících bytovou jednotku, a to zástavním právem, nelze vyloučit, že v této činnosti bude i nadále a jinými způsoby pokračovat.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, jimiž bylo (v podstatě) vyhověno návrhu žalobců (vedlejších účastníků) na vydání předběžného opatření. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V konkrétnostech uvádí stěžovatel zejména následující.
Krajský soud v Brně změnil napadeným usnesením usnesení Městského soudu v Brně č. j. 29 C 48/2007-119 ze dne 8. 12. 2009, kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut tak, že návrhu vyhověl a zakázal stěžovateli bytovou jednotku zatěžovat zastavením, věcným břemenem, zajišťovacím převodem práva.
Usnesení Městského soudu v Brně (kterým bylo o předběžném opatření rozhodnuto před vydáním napadeného usnesení), ani odvolání vedlejších účastníků, však nebyly stěžovateli doručeny. Stěžovateli bylo doručeno až usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo návrhu na předběžné opatření vyhověno s poučením, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Soud tak rozhodl o vydání předběžného opatření, kterým citelně omezil práva stěžovatele jako vlastníka bytové jednotky na holé vlastnictví, aniž se týž mohl proti tomuto rozhodnutí odvolat a brojit tak proti němu řádnými opravnými prostředky. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že postupoval dle §220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť návrhu na vydání předběžného opatření bylo v podstatě vyhověno, pouze došlo k formulační změně. Leč, odvolací soud fakticky postupoval dle §220 odst. 3 o. s. ř., jestliže změnil usnesení Městského soudu v Brně tak, že návrhu vedlejších účastníků na vydání předběžného opatření vyhověl. Tím prý porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, neboť vydal rozhodnutí vedoucí k omezení vlastnických práv stěžovatele a zároveň mu znemožnil dosáhnout změny tohoto usnesení a podal proti němu řádný opravný prostředek. I když předběžné opatření pouze dočasně upravuje právní vztahy mezi účastníky řízení, jedná se o rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod. "Problematikou předběžného opatření, kdy straně sporu je doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo vyhověno podanému návrhu na vydání předběžného opatření, a strana sporu, které je ukládána předběžným opatřením povinnost, nemá možnost brojit proti němu řádnými opravnými prostředky, se již dříve zabýval Ustavní soud." Stěžovatel citoval nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a II. ÚS 2100/08.
Dále stěžovatel uvedl, že odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků, neboť zatížením bytu by se mohlo zhoršit postavení vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci se žalobou domáhají po stěžovateli splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zák. č 72/1994 Sb. Ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě vlastník budovy povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě. Z ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. nevyplývá zákaz vlastníku bytové jednotky tuto bytovou jednotku zatížit zástavním právem nebo věcným břemenem. Sjednání zástavního práva k bytové jednotce neomezuje vedlejší účastníky, ani nevylučuje možnost převodu bytové jednotky ve smyslu ustanovení §22 zák. č. 72/1994 Sb., které zajišťuje ochranu dosavadním nájemníkům.
Stěžovatel dodal, že (navíc) převod předmětné bytové jednoty nabídl vedlejšímu účastníkovi M. M. přípisem datovaným dne 17. 5. 2007. Stěžovatel M. M. se domáhal určení neplatnosti podané nabídky u Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod č. j. 52 C 269/2007, a to žalobou došlou soudu dne 15. 11. 2007. Dle rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 52 C 269/2007 ze dne 16. 7. 2009, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2009, byla tato žaloba zamítnuta. Šestiměsíční lhůta k přijetí nabídky na převod bytové jednotky tak ve smyslu §22 odst. 1 a 8 zák. č. 72/1994 uplynula dne 7. 9. 2009. V této lhůtě ani později nabídka stěžovatele na převod bytové jednotky přijata nebyla.
III.
1) Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele o porušení základního práva na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tu argumentuje hlavně odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a II. ÚS 2100/08. Krajský soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků na vydání předběžného opatření podle §220 odst. 3 o. s. ř., leč (před vydáním napadeného usnesení) ani usnesení Městského soudu v Brně (kterým byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut), ani odvolání vedlejších účastníků nebyla stěžovateli doručena. Tím má stěžovatel na mysli, že mu nebylo umožněno se ve věci vyjádřit, sdělit své námitky a argumenty, příp. navrhnout důkazy.
Krajský soud na závěr napadeného usnesení uvedl: "Rozhodnutí soudu I. stupně tak bylo z důvodu výše popsaných ve smyslu §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změněno tak, že návrhu na nařízení předběžného opatření bylo v podstatě vyhověno, pouze došlo k formulační změně, kdy se nezakazuje žalovanému činnost, jak se domáhali žalobci, avšak ukládá se žalovanému povinnost zdržet se činnosti ve výroku uvedené, když uvedená formulace je v souladu se zákonem.". Pokud tedy krajský soud uvedl, že změnil usnesení soudu prvního stupně dle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jde o zjevný omyl. Totiž, citované ustanovení se vztahuje na rozhodnutí o věci samé, leč v nyní posuzované věci o rozhodnutí ve věci samé nešlo; jde o rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Již z toho plyne, že krajský soud ve skutečnosti aplikoval §220 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 3. 2011 - jak přiléhavě namítá stěžovatel - dle kterého "Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219a odst. 1, odvolací soud je změní.".
2) Ústavní soud předesílá, že právní otázku, kterou stěžovatel nyní otevřel, posuzoval již ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 9. 2. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2100/08, resp. v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/09, v němž hodnotil ústavní konformitu ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. Zde, v rámci řízení o konkrétní kontrole ústavnosti právních norem, mj. konstatoval, že "z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k závěru, že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném "nařízení" (pozn.: správně opatření) ve smyslu napadeného §220 odst. 3 občanského soudního řádu lze samo o sobě považovat za protiústavní. V případě, že soud prvního stupně nevyhověl alespoň částečně návrhu na nařízení předběžného opatření, však právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí odvolacím soudem při absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného účastníka řízení brání poskytnutí ochrany jeho základního práva v řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené ustanovení je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.".
Ústavní soud v citovaném nálezu současně uvedl, že do dne derogace ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř "zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ... Navzdory stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení jsou obecné soudy oprávněny neaplikovat §220 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.".
V nálezu, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2100/08 (řízení o níž bylo přerušeno pro předložení otázky ústavní konformity ustanovení §76g a §220 odst. 3 o. s. ř. plénu Ústavního soudu), se inter alia konstatuje: "Přestože tedy ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu i nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu až do 31. března 2011, neukončí-li jeho život dříve zákonodárce, je jeho uplatnitelnost na popsané situace nadále po vyhlášení nálezu Pl. ÚS 16/09 na dosud neskončená řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučena, jak vyplývá z výroku III. nálezu Pl. ÚS 16/09. Ve vztahu ke stěžovatelce, která námitku protiústavnosti tohoto ustanovení a protiústavních důsledků jeho aplikace řádně a posléze i úspěšně uplatnila před Ústavním soudem, pak nutno dospět k závěru, že jeho uplatnitelnost s negativním dopadem na její ústavně zaručená základní práva a svobody je retrospektivně vyloučena i v jejím případě, neboť jinak by zcela pozbývala smysl ochrana základních práv a svobod poskytovaná Ústavním soudem cestou ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu na zrušení defektního právního předpisu.".
3) S ohledem na všeobecnou závaznost nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, II. ÚS 2100/08 a pozdějšího III. ÚS 2481/10 (který na citované nálezy navázal), resp. jejich nosných důvodů, se Ústavní soud zaměřil na ověření, zda stěžovatel byl ve svých základních právech postižen aplikací §220 odst. 3 o. s. ř. právě za okolností, za nichž Ústavní soud shledal toto ustanovení rozporným s ústavním pořádkem.
Dospěl k závěru, že stěžovatel aplikací §220 odst. 3 o. s. ř. ve svých základních právech postižen nebyl.
Především platí, že stěžovatel se mohl - podle obsahu spisu - k návrhu na vydání předběžného opatření vedlejšího účastníka vyjádřit, předložit soudu své argumenty a námitky, příp. důkazy. To je přitom klíčový skutkový rozdíl oproti případům řešeným nálezem sp. zn. II. ÚS 2100/08 či nálezem sp. zn. III. ÚS 2481/10, v nichž takové právo tehdejší stěžovatel uplatnit nemohl.
Totiž, návrh na vydání předběžného opatření (č. l. 24) byl stěžovateli doručen (srov. doručenku na č. l. 84); na tom nemění nic fakt, že k takovému doručení došlo až po vydání původního usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, č. j. 29 C 48/2007-84, o nařízení předběžného opatření, protože posléze bylo toto usnesení zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č. j. 16 Co 127/2009-104, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Sám stěžovatel svého práva vyjádřit se k návrhu na vydání předběžného opatření také formou odvolání využil (srov. č. l. 93); ostatně, argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti, především tak, že z ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. nevyplývá zákaz vlastníka bytové jednotku tuto bytovou jednotku zatížit zástavním právem nebo věcným břemenem).
Dále nelze nevidět, že další rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, č. j. 29 C 48/2007-119), kterým byl posléze zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, bylo doručeno nejen právnímu zástupci vedlejších účastníků, ale i právní zástupkyni stěžovatelů (srov. doručenku na č. l. 121). Není zřejmé, proč stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti opak. To je další skutkový rozdíl oproti věci rozhodnuté nálezem sp. zn. II. ÚS 2100/08 (srov. tamní bod 12.: "Usnesením ze dne 10.1.2008 sp. zn. 41 Cm 1/2008 zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň."), či nálezem sp. zn. III. ÚS 2481/10 (srov. bod 11.: "K dotazu Ústavního soudu bylo Městským soudem v Brně sděleno, že rozhodnutí městského soudu ... nebylo dle ustanovení §76g a §210 o. s. ř. stěžovateli doručováno...").
Významné je i to, že krajský soud uplatnil v napadeném usnesení rozhodovací důvody obdobné, resp. v podstatě totožné, které použili i vedlejší účastníci již v návrhu na vydání předběžného opatření; to plyne ze srovnání napadeného usnesení a návrhu na vydání předběžného opatření. Pokud byl návrh na vydání předběžného opatření doručen stěžovateli a ten se k němu i vyjádřil (srov. text shora), pak rozhodovací důvody napadeného usnesení nařizujícího předběžné opatření (vyjádřené v podstatě již předtím v návrhu na vydání předběžného opatření) musely být vlastně stěžovateli před vydáním napadeného usnesení známy a týž jim v podstatě mohl oponovat; to také ve svém vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření učinil.
Z těchto úvah plyne, že citovaná nálezová judikatura Ústavního soudu na nyní posuzovaný případ nedopadá. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel měl - za dané procesní situace - možnost právní obrany proti krajským soudem uložené právní povinnosti, což - jak je uvedeno výše - také využil. K porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, proto napadeným usnesením zjevně nedošlo.
IV.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel již jen polemizuje s názorem soudu v napadeném usnesení, dle kterého by zatížení bytu (např. jeho zastavení) mohlo zhoršit postavení vedlejších účastníků. V této souvislosti usuzuje, že z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. nevyplývá zákaz vlastníka bytové jednotku tuto bytovou jednotku zatížit zástavním právem nebo věcným břemenem.
Stěžovatel však již nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci a nevysvětluje, proč by názor krajského soudu měl být protiústavní. Soustředil se pouze na výklad a aplikaci podústavního práva; tím činí z Ústavního soudu další instanci v rámci obecného soudnictví, což přípustné není. Ústavní soud je totiž orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a není v jeho kompetenci přezkoumávat "správnost" (vhodnost) výkladu a aplikace podústavního práva. Proto ani zde nelze v napadeném usnesení shledávat protiústavnost. Ostatně, i co do aplikace podústavního práva stěžovatel nijak přesvědčivě neargumentuje.
Obdobně reaguje Ústavní soud na tvrzení stěžovatele, že šestiměsíční lhůta k přijetí nabídky na převod bytové jednotky dle §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. uplynula dne 7.9.2009 a v této lhůtě ani později nebyla vedlejšími účastníky přijata. Není totiž zřejmé, jaký má mít toto tvrzení vliv na protiústavnost, popř. i na "správnost" napadeného usnesení krajského soudu. Ostatně, kupříkladu již v cit. rozsudku Městského soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 52 C 269/2007-82, bylo vysvětleno, že "v souladu s ustálenou soudní praxí má soud za to, že převod vlastnictví k bytu dle ustanovení §22 zákona o vlastnictví bytu je dvoufázový... teprve tehdy, nepřijme-li nájemce nabídku dle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, může dosavadní vlastník po uplynutí šesti měsíců od doručení nabídky nájemníkovi převést byt na třetí osobu, resp. činit kroky k převodu na třetí osobu, a to v režimu odstavce druhého. Podle tohoto ustanovení má vlastník bytu povinnost doručit nájemci druhou nabídku k převodu bytu, jejíž náležitosti jsou již v tomto ustanovení výslovně uvedeny, přičemž až tato druhá nabídka musí odpovídat citovanému ustanovení §606 občanského zákoníku, tedy musí jít o cenu poskytnutou někým jiným..." (srov. str. 6 citovaného rozsudku).
V.
Za tohoto stavu Ústavní soud - jak již uvedl - dovozuje, že se stěžovateli zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zjevný. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu