ECLI:CZ:US:1998:1.US.340.96
sp. zn. I. ÚS 340/96
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ing. V. B., zastoupeného JUDr. Z. M., 2) Mgr. V. Č., zastoupené JUDr. L. P., 3) E. Z., 4) J. Z., 5) Z. Z., 6) O. Z., 7) B. U., všech zastoupených JUDr. Z. M., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn.
19 Co 489/95, a Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995,
sp. zn. 7 C 74/92, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 11. 1996, došlou Ústavnímu
soudu dne 10. 12. 1996, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95,
a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995,
sp. zn. 7 C 74/92.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl zamítnut návrh
stěžovatelů, kterým se domáhali toho, aby byla společnosti
Stavební stroje N. n. H., s. p., uložena povinnost uzavřít dohodu
o vydání věcí, a to parc. č. 470 s dílnou, pozemků parc. č. 806
a 811 včetně stavebních objektů, na nichž stojí (nyní parc. č.
771, 512, 806/1), specifikovaných znaleckým posudkem č.
293-15/922, ze dne 16. 2. 1992, v katastrálním území Němčice nad
Hanou. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru,
že majetek, který byl předmětem restitučního řízení, přešel na
stát dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do
1. 1. 1990. Nebyla tedy podle něho splněna jedna z hlavních
a základních podmínek pro vydání věci podle ustanovení §6 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. K tomuto závěru dospěl na základě
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 19 Co
632/94, jímž byl zrušen mezitímní rozsudek Okresního soudu
v Prostějově ze dne 22. 6. 1994, sp. zn. 7 C 74/92, když v tomto
usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná věc byla
znárodněna zestátněním ke dni 1. 1. 1948.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne
18. 9. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že
původním výlučným vlastníkem předmětného majetku byl ing. A. B.,
po jeho smrti se dědičkou k jedné polovině předmětného majetku
stala jeho manželka M. B., která zemřela dne 28. 8. 1995,
a dědictví po ní připadlo jako odúmrť státu. Odvolací soud
dovodil, že s ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili nárok na
vydání věci celé (nikoliv její jedné poloviny) za situace, kdy
jejich právní předchůdci se podíleli jen na jedné polovině
majetku ing. B., nebylo možno návrhu vyhovět, když soud nemůže
zasahovat do projevu vůle účastníka (který zde byl obsahem
petitu).
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že uvedená
rozhodnutí považují za nezákonná a kolidující s ust. čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 a čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR. K tvrzenému porušení mělo pak dojít tím, že soudy se
při posuzování věci zabývaly výhradně právním posouzením věci,
aniž byl zjištěn skutkový stav věci - došlo tak k porušení zásad
spravedlivého procesu. Na podporu své argumentace uvádějí
stěžovatelé i řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti stěžovatelů s tím, že k porušení ústavních práv
stěžovatelů nedošlo. V odůvodnění svého stanoviska uvedl, že
stěžovatelé nemohou požadovat vydání veškerého majetku svého
právního předchůdce ing. A. B., ale pouze tu část, na níž by se
podle dědické linie vůbec kdy mohli podílet. Ani v restitučním
řízení nemůže nikdo nabýt více práv, než by mohl nabýt v dědickém
řízení. Stěžovatelé se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle,
který pojali do petitu žaloby. Soud je návrhem v tomto řízení
vázán. Do projevu vůle účastníka řízení nemůže soud zasahovat,
nemůže jej měnit a nemůže mu ani částečně vyhovět. Krajský soud
v tomto směru poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpj
237/81, Komentář k o. s. ř. z r. 1985 s tím, že pokud tento názor
v obecné rovině stále platí, pak platí i pro řízení ve věcech
restitučních.
Stavební stroje N. n. H., s. p. v likvidaci, zastoupené
likvidátorem JUDr. J. J., ve svém vyjádření navrhly, aby
stížnosti stěžovatelů nebylo vyhověno. Prohlásily, že se vzdávají
postavení být vedlejším účastníkem v řízení u Ústavního soudu.
Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem
ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud
rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným
rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených
práv a svobod, zejména tehdy, došlo-li k porušení základního
práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k rozsahu
stěžovateli namítaných ústavněprávních vad byl Ústavní soud nucen
zkoumat napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda byla splněna lhůta pro
podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost bylo možno podat ve lhůtě
šedesáti dnů a tato lhůta začala běžet dnem, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon
k ochraně práva poskytuje, není-li takového prostředku dnem, kdy
došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tato
lhůta v daném případě splněna byla.
Při posuzování, zda bylo rozhodnutím obecných soudů zasaženo
do ústavních práv stěžovatelů, vyšel Ústavní soud z rozsudků
soudů první a druhé instance, z ústavní stížnosti a některých
předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která se projednávanou
problematikou zabývala. Na základě toho pak dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohl vyhovět návrhu
stěžovatelů, protože podíly požadované navrhovateli v dohodě o
vydání nemovitosti nebyly v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb.
Poukazoval přitom na to, že soud nemůže zasahovat do projevu vůle
účastníka, který zde byl obsahem petitu; s tímto názorem se
Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť poučovací povinnost soudu
podle §5 o. s. ř. se sice týká procesních práv a povinností
a podstatná část §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má
hmotněprávní povahu, ale právo na soudní ochranu je v zákoně č.
87/1991 Sb. upraveno v ustanovení §5 odst. 4. Toto ustanovení je
třeba vyložit pro účely splnění poučovací povinnosti soudu
obdobně jako klasickou procesní normu, a proto o postupu při
realizaci tohoto ústavního práva (čl. 36 Listiny základních práv
a svobod), je třeba účastníka poučit. To je dáno i tím, že jde
o nárok restituční, který má podle judikatury Ústavního soudu
speciální povahu a zasluhuje proto zvláštní ochrany.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když
z jiných důvodů než soud prvního stupně použil, čímž argumentaci
okresního soudu ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Právě touto
argumentací bylo zasaženo do práv stěžovatelů, když soud založil
své rozhodnutí na tom, že v daném případě došlo k přechodu na
stát ze znárodňovacího zákona dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné
období 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990, a na tom podle něj nezměnila nic
ani okolnost, že výměr příslušného ministerstva byl vydán až
v roce 1951. Toto stanovisko nebylo zrušeno, i když je v rozporu
s nálezem Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92, který dospěl
k závěru, že dobu vzniku majetkové křivdy ve smyslu zákona č.
87/1991 Sb. je nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona.
Vyloučení případů znárodnění, ke kterým došlo zákony vydanými
v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jen proto, že
zákon obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které
nespadá do rozhodné doby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je
v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického
práva, tj. v rozporu s ustanoveními čl. 11 odst. 2 první a druhé
věty Listiny základních práv a svobod. Stejně judikoval Ústavní
soud i v řadě dalších svých nálezů. Odvolací soud se ve svém
rozhodnutí dále dovolává nesprávného výkladu §5 odst. 1, který
zní: "Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní
ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc
celá". Přes zcela jasné a nepochybné vyjádření vůle zákonodárce
dospívá soud k závěru, že nikdo (tj. osoba povinná) nemůže na
jiného převést více práv než kdy měl (tj. osoba oprávněná)
a opomenul, že ona zásada vždy zněla "nemo plus iuris transfere
potest quam ipse habet", tj. nikdo nemůže převést více práva než
sám má (tj. vztahuje se jen k osobě povinné, protože osoba
oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno).
Ústavní soud v souvislosti s tím shledal účelným věnovat se
podrobněji výkladům §5 odst. 1 v citované jeho části, protože
zde teorie i praxe došly někdy k názorům rozdílným, aniž by
důvody byly dostatečně přesvědčivé. Měly však zřejmě původ ve
změně přístupu k ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o
zmírnění následků některých majetkových křivd, v němž bylo
uvedeno: "Náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob,
jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů".
Z toho se vyrozumívalo, že v případě podílového spoluvlastnictví
k věci bylo možno vydat pouze ten spoluvlastnický podíl, který
náležel osobě, jíž byl odňat.
Změna však vyplynula právě z §5 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který na rozdíl od právě
citovaného ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. obsahoval výslovné
výše uvedené ustanovení o tom, že při splnění daných podmínek se
vydá oprávněným osobám věc celá. Tato zákonná úprava, uskutečněná
půl roku po zákonu č. 403/1990 Sb., svědčí podle názorů některých
teoretiků o tom, že byla vyvolána již zkušenostmi z tohoto
prvního restitučního zákona, neboť vydáním jen majetkových podílů
na věci nebyl splňován jeden ze základních záměrů tohoto
předpisu, aby stát vrátil majetek, který protiprávně nabyl.
Nelze v této souvislosti a s přihlédnutím ke vzniku této
novelizace opomenout ani první komentář k zákonu č. 87/1991 Sb.
vydaný Dr. J. B. již v roce 1991. Zde se uvádí, že v citovaném
ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je řešena také
pluralita oprávněných a kogentně se stanoví, že uplatní-li nárok
jen některý z nich, vydá se jim věc celá. Týká se to
spoluvlastnictví ať podílového nebo bezpodílového, avšak také
plurality nástupců prvotního oprávněného (§3 odst. 1, 2, 3).
Nezáleží na tom, zda další oprávnění chtěli nebo nechtěli
uplatnit svůj nárok, věc se vydá i bez ohledu na jejich pasivitu.
V otázce, zda v takovém případě část připadající na
nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním
spoluoprávněným, kteří vydání požadují anebo zůstane státu, lze
znění uvedeného ustanovení zákona spíše chápat tak, že podíl
přirůstá druhým přihlášeným, to jest těm spoluoprávněným, kteří
provedli výzvu podle §5 odst. 2 citovaného zákona. Dá se říci,
že jim přirůstá rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo
o spoluoprávněné na jedné úrovni, např. podílové či bezpodílové
spoluvlastníky.
Účel zákona je také v tom, aby byla rychle zajištěna opětná
stabilita právních vztahů vlastnických, zvláště k nemovitostem.
Na druhé straně je tu ono kogentní ustanovení o vydání celé věci,
znamenající zřejmě též, že není vhodné vytvářet spoluvlastnictví
osob oprávněných a povinných. Riziko neprovedené výzvy jde plně k
tíži oprávněného. Promeškal-li výzvu, prostě ztrácí nárok, i když
o zákonu nevěděl.
Odůvodněnost tohoto přístupu vykazuje i bezprostředně
provedená novelizace zákona č. 403/1990 Sb. uskutečněná zákonem
č. 137/1991 Sb., která v §9 odst. 1 v novém znění věc upravila takto:
"Je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z §3
tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve
lhůtě podle §19 uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich,
vydá se jim věc celá".
Tím byly postaveny na stejnou linii či bázi možnosti
oprávněných osob podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č.
87/1991 Sb. a odpovídající ustanovení pak bylo zahrnuto i do
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku v §21. Tato v citaci uvedená
poslední věta by byla zbytečná, pokud by mělo platit, že
oprávněné osobě bude vydáno jen to, co může podle §3 požadovat,
tj. její věc, která přešla do vlastnictví státu. Je to právě
zakotvení možnosti, aby oprávněné osoby se dohodly jinak, a tedy
aby např. některé z nich byl vydán podíl mnohonásobně vyšší, než
by připadal v úvahu podle §3. Logickým důsledkem toho je pak
i následující věta, která počítá s tím, že některá oprávněná
osoba neuplatní svůj nárok včas a zákon dává jasnou dispozici, že
osobám, které svůj nárok uplatnily včas, bude vydána věc celá.
Soudní praxe nevnesla světlo do této problematiky a tak lze
ocitovat jen stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 1993, sv.7-8, č. 34 k výkladu některých
ustanovení restitučních zákonů v praxi soudů. K předmětnému §5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvádí: "8. Věcí, která má být
vydána, je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před
převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob.
Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama
uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu. Naproti
tomu bezpodílový spoluvlastník je oprávněn požadovat vydání celé
věci, a to i když z bezpodílových spoluvlastníků on sám splňuje
předpoklady uvedené v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb." Bližší zdůvodnění se zde neuvádí, takže omezení oprávněných
osob, které se zde stanoví, nevyplývá z textu zákona, jak výše
uvedeno, a k objasnění věci nepřispělo.
Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že Krajský
soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co
489/95, stejně jako Okresní soud v Prostějově rozhodnutím ze dne
2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, porušil ústavní práva stěžovatelů
obsažená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 2, větě první a druhé
Listiny základních práv a svobod a dostal se do rozporu též s čl.
90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená
rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. října 1998