ECLI:CZ:US:2021:1.US.3473.20.1
sp. zn. I. ÚS 3473/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Kónyi, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že roce 2009 bylo zahájeno pod sp. zn. 094 EX 02882/09 exekuční řízení proti stěžovateli jako povinnému k vymožení pohledávky ve výši 154 606 Kč s příslušenstvím, a to na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu sp. zn. La 3633/08. Exekuce skončila dne 20. 12. 2017 úplným vymožením pohledávky, a to včetně nákladů exekuce. Následně dne 8. 2. 2018 exekutor exekuci na základě návrhu oprávněného zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dne 12. 4. 2018 podal stěžovatel návrh na zastavení a odklad exekuce u příslušného exekučního úřadu, neboť exekuce byla nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, když v exekuci byly vymoženy zjevně nemravné a přemrštěné nároky. Okresní soud v Turnově usnesením č. j. 26 Nc 3564/2009-180 ze dne 20. 9. 2019 exekuci zastavil, neboť úvěrová smlouva i rozhodčí doložka byly neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy a rozhodčí nález tak není způsobilým exekučním titulem. Vzhledem k tomu, že pověření soudního exekutora zaniklo ze zákona okamžikem úplného vymožení pohledávky, exekutor nebyl oprávněn rozhodovat o návrhu oprávněného na zastavení exekuce a jeho rozhodnutí nemohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Krajský soud v Hradci Králové v usnesení č. j. 26 Co 354/2019-262 ze dne 18. 2. 2020 shodně jako soud prvního stupně došel k závěru, že usnesení exekutora nemohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté, avšak zcela se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nepřiměřené výše úroků a usnesení okresního soudu potvrdil pouze v části, kterou byla exekuce zastavena co do výše smluvní pokuty, a ve zbytku věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud k dovolání oprávněné změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že se usnesení Okresního soudu v Trutnově, v části, v níž byla exekuce zastavena pro vymožení smluvní pokuty 52 632 Kč s 6 % úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do zaplacení, mění tak, že řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce, v části, v níž byla exekuce zastavena pro vymožení smluvní pokuty, zastavuje. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že ačkoliv řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce mělo být zastaveno jako celek pro překážku uvedenou v ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., dovolací soud mohl rozhodovat jen o dovoláním napadeném výroku.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro vyřešení v praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky, zda lze na návrh povinného podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. znovu zastavit exekuci, která již byla soudním exekutorem zastavena na základě návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přistoupil-li exekutor k tomuto dřívějšímu zastavení až poté, co vydal oznámení o skončení exekuce podle §46 odst. 8 exekučního řádu.
V odůvodnění konstatoval, že soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila vymožením, neboť k takovému kroku má přistoupit za výjimečných okolností (srov. sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, 20 Cdo 4312/2007) pouze exekuční soud. Pochybení exekutora, však nepředstavuje situaci, kdy orgán moci soudní koná mimo rámec své pravomoci, ale situací, kdy orgán moci soudní (zde soudní exekutor) rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti. Rozhodnutí soudu (a tedy ani soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu) není bez dalšího na místě pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci (srov. sp. zn. 20 Cdo 2188/2019, 21 Cdo 1840/2013). Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudů, že dřívější rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce, poté, co exekuce skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak i toto usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.), takže nelze exekuci po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu.
Dále uvedl, že bylo na povinném, aby již v předchozím řízení, v němž došlo k zastavení exekuce na návrh oprávněné podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uváděl skutečnosti, pro které má dojít k zastavení exekuce z prioritního důvodu (zde proto, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu neobstojí pro údajnou "nemravnost" plnění). Stěžovatel rovněž mohl namítnout, že soudní exekutor v posuzovaném případě nebyl příslušný rozhodnout o zastavení exekuce. Soudní exekutor a posléze i odvolací soud by se museli těmito námitkami zabývat s tím, že o návrhu na zastavení exekuce může rozhodnout nikoliv exekutor, ale exekuční soud. Došlo-li však již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že zastavení exekuce soudním exekutorem na návrh oprávněné podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze v průběhu exekuce a po jejím skončení vymožením není možné tento důvod zastavení aplikovat. Naproti tomu důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak lze aplikovat i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy (srov. sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, 20 Cdo 3331/2017). Napadeným postupem dochází k legalizaci protiprávních exekucí, které byly od samého počátku vedeny na základě nezpůsobilého exekučního titulu, čímž dochází k porušení základních principů právního státu a naprosté rezignaci k ochraně povinných před zneužitím práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval a své shora nastíněné závěry, podle nichž bylo třeba řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 12. 4. 2018 v části, v níž byla exekuce zastavena pro vymožení smluvní pokuty 52 632 Kč s 6 % úrokem z prodlení od 25. 7. 2008, zastavit, podrobně odůvodnil; rozvedl, jakými úvahami se při posouzení věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybňoval. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
V projednávané věci je nadto evidentní, jak ostatně zmínil i Nejvyšší soud, že ačkoliv stěžovatel nepochybně měl možnost využít řadu procesních prostředků k ochraně svého práva nejen v průběhu vlastní exekuce, ale i v řízení o návrhu oprávněného na její zastavení po jejím provedení, na svou procesní obranu zcela rezignoval. V tomto směru nezbývá než připomenout právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Opodstatněnost ústavní stížnosti tak nemůže být podmíněna jen snahou stěžovatele dodatečně zvrátit pro něj nepříznivý výsledek exekučního řízení. Ostatně, jak uvedl i Nejvyšší soud, stěžovatel má k dispozici žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud rovněž připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu