ECLI:CZ:US:2017:1.US.3495.16.1
sp. zn. I. ÚS 3495/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2016 č. j. 16 Co 635/2012-440, za účasti vedlejší účastnice E. K., zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu sp. zn. P 12/2012, který si vyžádal u Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
2. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery narozené v lednu 2010. Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 9. 2011 č. j. Nc 190/2011-16 byla schválena dohoda rodičů, podle které byla nezletilá svěřena do výchovy matky (vedlejší účastnice) a stěžovatel se zavázal přispívat na její výživu.
3. Dne 3. 2. 2012 podal orgán sociálně-právní ochrany dítěte v Havířově ve spolupráci s Městským úřadem Boskovice návrh na nařízení předběžného opatření dle ustanovení §76 a) občanského soudního řádu, kterým by byla nezletilá předána do péče stěžovatele. Na základě lékařských zpráv nemocnice v Havířově a FN u sv. Anny v Brně poukazujících na to, že matka trpí duševním onemocněním, na které nemá náhled, a že její péče může být dle lékařů pro dítě nebezpečná, dospěl tento orgán k závěru, že zdraví, život a zdárný vývoj nezletilé jsou vážně ohroženy. Téhož dne Okresní soud v Karviné tomuto návrhu vyhověl a usnesením č. j. 123 Nc 1461/2012-16 nařídil předběžné opatření, na základě kterého byla nezletilá předána do péče stěžovatele.
4. V rámci řízení o nařízení výchovného opatření zahájeného okresním soudem z podnětu Městského úřadu Boskovice (dále jen "OSPOD"), který byl ustanoven opatrovníkem nezletilé, stěžovatel navrhl, aby byla nezletilá svěřena do jeho výchovy. Matka s tímto návrhem nesouhlasila a podala návrh na úpravu svého pravidelného styku s nezletilou. Šetřením OSPOD bylo zjištěno, že oba rodiče mají v místě svého bydliště vytvořeny vhodné podmínky pro péči o nezletilou, že stěžovatel o dceru pečuje od 3. 2. 2012 a že ta v jeho péči prospívá.
5. Okresní soud v průběhu řízení konstatoval, že matka se v lednu 2012 obrátila na OSPOD s tím, že je i s dcerou nemocná, nesouhlasí s diagnózou lékařů a při hospitalizaci dcery v nemocnici v Havířově v prosinci 2011 byla vyzvána, aby opustila nemocnici, neboť dcera je údajně nemocná z její přítomnosti. Posléze se na OSPOD obrátil i stěžovatel s obavami týkajícími se schopnosti matky o dítě pečovat. Matka byla dne 30. 1. 2012 vyšetřena ve FN Brno u sv. Anny, byla u ní zjištěna diagnóza schizofrenie, Münchhausenův syndrom (spočívající v tom, že si pacient vymýšlí různá onemocnění, předstírá symptomy a nechává se neustále vyšetřovat) a Münchhausenův syndrom by proxy (spočívající v tom, že zmíněné příznaky přenáší na dítě), s tím, že si své onemocnění odmítá připustit a odmítá léčbu. Soud nařídil vypracování znaleckých posudků, které obdržel v květnu a v červnu 2012. Znalkyně se specializací pedopsychologie zjistila, že oba rodiče mají k nezletilé pozitivní vztah, stejně jako ona k nim, ale doporučila svěřit nezletilou do péče otce, neboť výchovná způsobilost matky, osoby hypomanické, emočně nestabilní a hyperprotektivní, byla podle ní snížena v důsledku psychiatrické diagnózy. Znalkyně z oboru psychiatrie dospěla na základě všech dostupných materiálů a vyšetření matky k závěru, že tato trpí trvalou poruchou osobnosti emočně nestabilní, která se u ní projevuje Münchhausenovým syndromem a Münchhausenovým syndromem by proxy, což ji omezuje ve schopnosti vychovávat nezletilé dítě. S ohledem na závěry těchto posudků a výslech znalkyně z oboru psychiatrie dospěl soud k přesvědčení, že matka trpí výše uvedenou poruchou, která snižuje její výchovné schopnosti, a že je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do výchovy otce a aby styk s matkou probíhal v jeho přítomnosti. Vzhledem k tomu, že došlo k takové změně poměrů, která odůvodňovala novou úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti, změnil soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 č. j. P 12/2012-161 svůj předchozí rozsudek ze dne 7. 9. 2011 tak, že se nezletilá svěřuje do výchovy stěžovatele, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé a že je oprávněna stýkat se s nezletilou za přítomnosti otce.
6. Proti rozsudku se odvolali oba rodiče. Matka tvrdila, že ke změně poměrů nedošlo, že je nadále schopna řádně o dceru pečovat a že soud neprovedl dostatečné dokazování, neboť z lékařské zprávy její ošetřující psychiatričky vyplývá, že její zdravotní stav je stabilizován, nikdy netrpěla a netrpí schizofrenií ani Münchhausenovým syndromem. Stěžovatel se domáhal úpravy změny styku mj. tak, aby tento probíhal za přítomnosti pracovníka OSPOD.
7. Poté, co doplnil dokazování opakovanými výslechy obou rodičů, jako svědky vyslechl ošetřující psychiatričku matky, praktickou lékařku otce a revizní znalce, jako listinné důkazy přečetl mj. průběžně aktualizované výchovné zprávy OSPOD, lékařské zprávy vystavené lékaři a psycholožkou matky i nezletilé a také revizní znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, dospěl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k závěru, že odvolání matky je důvodné. Zaměřil se přitom na to, zda nastala taková podstatná změna poměrů na straně účastníků a zda je současně v zájmu nezletilé, aby došlo ke změně jejího výchovného prostředí. V této souvislosti vyzdvihl, že zejména dle revizního psychiatrického znaleckého posudku z dubna 2015 nebyla u matky diagnostikována duševní choroba ve vlastním slova smyslu ani duševní porucha snižující její výchovné schopnosti. Dle revizní znalkyně matka netrpí Münchhausenovým syndromem ani Münchhausenovým syndromem by proxy, nevyhledává opakovaně lékařskou pomoc ani nenavštěvuje zdravotnická zařízení; závěry z lékařských zpráv z její hospitalizace v Havířově, příp. od neuroložky ve FN Brno u sv. Anny či od praktické lékařky otce nemohou obstát, jelikož matka nebyla vyšetřována lékařem psychiatrem kompetentním ke stanovení psychiatrické diagnózy. Z projevů, které se u matky tehdy objevovaly, lze dle znalkyně uzavřít, že matka trpěla pouze přechodnou psychotickou poruchou, resp. poruchou s bludy, která se může projevovat jako Münchhausenův syndrom, ale sama o sobě jej vylučuje, neboť tento syndrom lze diagnostikovat jen u duševně zdravého člověka bez psychotické poruchy. Při odvolacím jednání revizní znalkyně zdůraznila, že duševní stav matky je zcela v pořádku a z psychiatrického hlediska je výchovně způsobilá. Odvolací soud vyzdvihl, že oba revizní znalci působili při svých výsleších přesvědčivě a fundovaně, své odborné závěry srozumitelně vysvětlili, přičemž tyto konvenovaly s dalšími důkazy zásadními pro zjištění zdravotního stavu matky, zejména s lékařskými zprávami vystavenými jejím praktickým lékařem, psychiatričkou a psycholožkou. Za důvěryhodné a relevantní soud naopak nepovažoval lékařské zprávy neuroložky z FN u sv. Anny a otcovy praktické lékařky, neboť se k psychice matky vyjadřovaly jako lékařky z jiných oborů. Na základě výše uvedených důkazů tak krajský soud dospěl k závěru, že v porovnání s první úpravou poměrů k nezletilé nenastala žádná podstatná změna poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilé, neboť matka netrpí žádnou duševní chorobou ani poruchou a její výchovná způsobilost není nijak omezena. Uvedl také, že změna původního rozhodnutí by nebyla ani v zájmu nezletilé, přestože se již dlouhou dobu nachází na základě předběžného opatření ve faktické péči otce. Napadeným rozsudkem ze dne 22. 7. 2016 č. j. 16 Co 635/2012-440, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2016, proto krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nezletilá nesvěřuje do péče otce, matce se neukládá povinnost přispívat na její výživu a neupravuje se její styk s nezletilou.
8. Z usnesení okresního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. P 12/2012 vyplývá, že předběžné opatření ze dne 3. 2. 2012 bylo naposledy prodlouženo do 3. 11. 2016 s tím, že důvody pro jeho nařízení stále trvaly. K odvolání matky bylo toto usnesení dne 18. 10. 2016 zrušeno vzhledem k tomu, že ve věci samé již bylo pravomocně rozhodnuto.
9. Ve spisu jsou mj. založeny rovněž výchovné zprávy OSPOD ze dnů 1. 2. 2016 a 2. 5. 2016, které popisují osobní i bytové poměry obou rodičů a průběh styků nezletilé s matkou; součástí zpráv je i záznam o pohovoru s nezletilou, který se uskutečnil dne 26. 1. 2016. Nezletilá v něm prohlásila, že se jí někdy stýská po mamince, a že kdyby si mohla vybrat, chtěla by bydlet u maminky, která je na ni hodná, protože ji málo vidí a kupuje jí spoustu dárků.
II. Argumentace stran
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva a práva nezletilé na spravedlivý proces, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolává se též čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
11. Pokud jde o zkoumání psychického stavu matky, upozorňuje stěžovatel na to, že diagnózu poruchy s bludy a Münchhausenova syndromu stanovenou v lednu 2012 neuroložkou FN u sv. Anny v Brně tehdy verifikoval i stážující psychiatr z FN Bohunice, že znalkyně z oboru pedopsychologie ustanovená okresním soudem označila matku za hypomanickou, emočně nestabilní a hyperprotektivní, což potvrdila i matčina psychiatrička na jednání před odvolacím soudem; tato lékařka dále konstatovala, že poruchy osobnosti jsou u matky trvalé a že odmítla navrženou léčbu. Vzhledem k tomu, že revizní znalci u matky žádnou duševní chorobu ani poruchu neshledali, upozorňuje stěžovatel na zásadní rozdíly mezi původními znaleckými posudky a jejich revizemi, podle kterých by matka v rozmezí tří let prošla zásadní psychickou změnou, aniž by byly relevantně popsány její důvody. I když jsou revizní znalecké posudky pro matku příznivé, žádný z nich nedokázal vyloučit, že se situace z let 2011-2012 nebude opakovat, zejména je-li, jak se stěžovatel domnívá, matka v současnosti kompenzována pouze díky lepšímu sociálnímu statutu, neboť má momentálně partnera a zajištěné bydlení.
12. Stěžovatel je toho názoru, že znalecké posudky nelze brát jako dogma a že je vždy nutné je posuzovat kriticky, s ohledem na ostatní listinné důkazy, přičemž pouze zdravotní stav matky nemůže být v daném případě jediným podkladem pro rozhodnutí. Připomíná, že k zahájení předmětného řízení došlo právě kvůli nestandardnímu jednání matky, které bylo třeba akutně řešit, a že listinné důkazy provedené v tomto řízení matku jednoznačně označují za osobnost značně problematickou. V tomto ohledu je podle něj nejpádnějším důkazem návrh OSPOD na vydání předběžného opatření, jakož i usnesení o nařízení tohoto opatření, které bylo několikrát prodlouženo. Krajský soud však podle stěžovatele nevzal v potaz předchozí řízení a události posledních čtyř let a celou záležitost posoudil velmi formalisticky a izolovaně, aniž by zkoumal zájmy dítěte. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilá je v jeho péči už déle než čtyři roky, je na něj přivyklá a jiné výchovné prostředí v podstatě neměla. Odvolací soud proto pochybil již tím, co kvalifikoval jako změnu výchovného prostředí, když nesprávně posoudil význam současného výchovného prostředí nezletilé a nepřihlédl k tomu, že ke změně v pravém slova smyslu může dojít až nyní na základě napadeného rozhodnutí.
13. Dle stěžovatele v tomto případě koliduje právo všech zúčastněných dle čl. 32 odst. 4 Listiny a vzhledem k jeho smyslu, účelu a právní úpravě, která jej provádí, musí převážit zájmy nezletilé. Ty vyžadují, aby se soudy včetně odvolacího nezabývaly jen zdravotním stavem matky, ale také výchovnými schopnostmi rodičů, jejich dosavadní péčí a stálostí výchovného prostředí, v němž má nezletilá žít. Do práv stěžovatele pak odvolací soud zasáhl tím, že nijak nezohlednil faktický stav věci, tj. jeho dosavadní péči o nezletilou a jím vytvořené výchovné prostředí, což stěžovatel vnímá jako diskriminaci na základě pohlaví. Odvolací soud podle stěžovatele nerespektoval kritéria vyplývající z §26 odst. 4 zákona o rodině, jak je vyložil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014 (N 165/74 SbNU 423), bod 20; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud rozhodoval ve věci po zcela nepřiměřenou dobu a se značnými průtahy, čímž rovněž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.
15. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že bez výhrad souhlasí s rozsudkem krajského soudu, který podle ní rozhodl správně a nijak nezasáhl do práva stěžovatele či jejich nezletilé dcery. Uvedla, že od vydání napadeného rozsudku je nezletilá v její péči, je spokojená a od 1. 9. 2016 navštěvuje spádovou základní školu v místě jejího bydliště, což doložila potvrzením této školy. Vedlejší účastnice dále zdůraznila, že dle revizních znaleckých posudků je zdravá a výchovně způsobilá, že podle revizního znalce z oboru psychologie projevuje nezletilá vůči ní výrazně větší vztah než ke svému otci a její role jako matky může do budoucna narůstat díky potřebnému procesu identifikace s ženskou rolí. Uvedla také, že je matkou čtyř dětí, tři z nich, dnes již dospělé, vychovala řádně a s láskou a stejně tak vychovává i nezletilou, jejímž výslovným přáním v odvolacím řízení bylo žít s ní.
16. Ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2016 OSPOD (Městský úřad Boskovice) potvrdil, že nezletilá se nachází v péči matky od 21. 8. 2016 a od 1. 9. 2016 navštěvuje spádovou základní školu dle matčina bydliště. Sdělil, že dne 11. 11. 2016 provedl bez přítomnosti dalších osob pohovor s nezletilou, která uvedla, že je u matky ráda, má se dobře, k žádné lékařce nechodí, ve škole se jí líbí a k otci jezdí jednou za 14 dní na víkend. Dle OSPOD působila nezletilá spokojeně a nebyly zaznamenány žádné projevy nasvědčující jejímu aktuálnímu ohrožení. OSPOD hovořil rovněž s třídní učitelkou a s matkou, provedl sociální šetření v obou domech obývaných matkou, aniž shledal k prostředí připomínky. Na závěr uvedl, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se nezletilá ocitla ve stavu nedostatku řádné péče nebo že by její život, normální vývoj či jiný důležitý zájem byl vážně ohrožen nebo narušen.
17. Ve své replice stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice se podle něj snaží bagatelizovat situaci z let 2011 a 2012, která přitom měla příčinu v jejím duševním stavu, a že její polemika týkající se kvality závěrů jednotlivých znaleckých posudků není patřičná. Podotýká, že žádný z posudků neobsahoval prognózu toho, jak se může stav vedlejší účastnice vyvíjet do budoucna a zda se mohou události z let 2011 a 2012 opakovat, což považuje za závažnou vadu. Vyjádření OSPOD pak podle stěžovatele obsahuje poměrně dost skutečností, pro které by mělo být výchovné prostředí nezletilé dále zkoumáno, neboť matka evidentně tvoří rodinnou domácnost se dvěma muži ve dvou obydlích. Stěžovatel je přesvědčen, že pro nezletilou dokáže zajistit mnohem lepší a stabilnější výchovné prostředí, jelikož žije v tradičním rodinném společenství s manželkou a nezletilým synem. Připomíná, že se o nezletilou více než čtyři roky řádně staral a zajišťoval jí vhodné výchovné prostředí, ze kterého byla rozhodnutím soudu bez dalšího vytržena.
III. Hodnocení Ústavního soudu
18. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že posuzovaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
19. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Zdrženlivost Ústavního soudu je namístě tím spíše v řízení o ústavních stížnostech brojících proti rozhodnutím soudů o svěření dítěte do péče obou či jednoho z rodičů, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit individuální okolnosti každého případu a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí. V souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte totiž musí být pro soudy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí zájem dítěte, to znamená, že soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
20. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu, pokud jde o rozhodování obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do výchovy, vymezil například nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ve kterém se v bodě 20 uvádí: "Napadl-li stěžovatel výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilého do výchovy matce, je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. K porušení by mohlo dojít především tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly."
21. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy tzv. podústavního práva (a případně i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
22. V projednávané věci stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s postupem Krajského soudu při zjišťování a hodnocení skutkového stavu, zejména s rozsahem provedeného dokazování a posuzováním toho, co je v zájmu nezletilé. Domáhá se tak přehodnocení závěrů soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, ačkoliv tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.
23. V předmětném řízení se oba soudy zaměřily na zkoumání, zda faktická změna poměrů, k níž došlo v souvislosti s duševním stavem matky, není důvodem pro otcem navrhovanou změnu péče o nezletilou. Krajský soud ve svých skutkových závěrech vycházel jak z důkazů provedených před okresním soudem, tak z dokazování doplněného v odvolacím řízení, v rámci kterého shrnul podstatný obsah zpráv a posudků týkajících se zdravotního stavu matky. Náležitě se přitom vypořádal s rozdíly mezi jednotlivými posudky, přičemž nepominul předchozí psychické problémy matky ani otázku její výchovné způsobilosti. Rozhodnutí o ponechání nezletilé ve výchově matky, do které byla původně svěřena na základě dohody rodičů schválené soudem, krajský soud odůvodnil zejména s odkazem na závěry revizních znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie, které podle něj vyvrátily obsah zpráv lékařů z jiných oborů, o které se opíral Okresní soud v Karviné při nařízení předběžného opatření. Nelze tedy v této souvislosti tvrdit, že by krajský soud ke znaleckým posudkům nepřistupoval dostatečně kriticky.
24. Krajskému soudu sice lze vytknout, že se měl více zabývat připraveností nezletilé na faktickou změnu výchovného prostředí poté, co byla po dobu čtyř a půl roku v péči stěžovatele na základě předběžného opatření, jakož i výchovnými kvalitami stěžovatele, jež měl za tuto dobu možnost osvědčit, přesto však nelze mít za to, že by skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn či že by závěry tohoto soudu byly svévolné či excesivní.
25. Součástí soudního spisu jsou i výchovné zprávy kolizního opatrovníka, dle kterých má nezletilá dobrý vztah k oběma rodičům a v posledním rozhovoru z ledna 2016 vyjádřila přání bydlet s matkou (viz bod 9). Z těchto zpráv jakož i z vyjádření OSPOD k ústavní stížnosti plyne, že nezletilá byla na návrat k matce připravena a je se současnou situací spokojena.
26. Ústavní soud považuje za pravděpodobné, že se výchovné styly obou rodičů v tomto případě liší, domnívá se však, že vzájemné střetávání a doplňování těchto stylů je v zásadě ku prospěchu dítěte. Zdůrazňuje přitom, že především opatrovnickým soudům a OSPOD přísluší, aby vývoj rodinné situace sledovaly a v případě potřeby zasáhly. Odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů, např. ke zhoršení zdravotního stavu matky, které by se negativně promítlo do jejích výchovných schopností a do blaha nezletilé.
27. V posuzované věci nezjistil Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, ani vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu. Pochybení dosahující ústavněprávní roviny problému tak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
28. Ke stěžovatelově námitce týkající se diskriminace na základě pohlaví lze poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení s jednotlivci ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze též považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění. Jak Ústavní soud konstatoval výše, tak tomu v tomto případě nebylo, krajský soud neuvedl pohlaví jako kritérium svého rozhodování a z jeho rozsudku není seznatelný žádný jiný náznak diskriminace. Z uvedeného důvodu nemohl Ústavní soud oprávněnosti námitky přisvědčit.
29. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se nepřiměřené délky odvolacího řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že tato nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Lze-li stěžovateli přisvědčit v tom, že plynutí času může mít v rodinně právních věcech dalekosáhlé důsledky, je třeba poznamenat, že stěžovatel mohl a měl v zájmu urychlení řízení využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Drenk proti České republice ze dne 4. září 2014 č. 1071/12, §70); z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinil. V obecné rovině pak lze stěžovatele odkázat také na úpravu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Stěžovatel tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této části je tak jeho ústavní stížnost nepřípustná.
30. Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za dané situace zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu