ECLI:CZ:US:2023:1.US.3512.22.1
sp. zn. I. ÚS 3512/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022 č. j. 28 Cdo 2599/2022-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 13 Co 87/2022-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 2021 č. j. 12 C 137/2020-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 101 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení proti žalovaným Zdeňku a Aleně Mikulandovým (dále jen "žalovaní") domáhala určení, že je vlastnicí blíže určené stavby, která je součástí pozemku parc. č. X1 zapsané pro obec P. a kat. území Hostivař na LV č. X2 v katastru nemovitostí blíže označeného katastrálního úřadu a katastrálního pracoviště (dále jen "předmětný pozemek", resp. "předmětná nemovitost").
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") určovací žalobu stěžovatelky zamítl a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvoláním napadený rozsudek soudu v zamítavém výroku potvrdil.
Spornou se stala otázka, zda je stěžovatelka vlastnicí předmětného pozemku, jehož součástí je i stavba užívaná k bydlení, tedy nemovitostí zapsaných v příslušných katastrálních operátech, jestliže nabytí svého vlastnického práva k nim opírá o ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 172/1991 Sb."), když mezi účastníky bylo sporné naplnění konkrétního předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na stěžovatelku spočívajícího v "hospodaření" s předmětnou nemovitostí ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991. V řízení bylo prokázáno, že k rozhodnému datu předmětnou nemovitost užívali žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, kteří se přitom opírali o právo stavby podle zák. č. 86/1912 ř. z., přičemž uvedené právo bylo ve prospěch žalovaných sjednáno jako právo věcné, nikoli jako užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka s předmětnou nemovitostí k výše uvedenému datu fakticky nehospodařila, to navíc za situace, kdy v rozporu se smlouvou o zřízení práva stavby z roku 1922 ani nespecifikovala stavební činži a její výši, což vedlo k tomu, že ji od žalovaných, resp. jejich právních předchůdců rovněž nevybírala. Výše uvedená zjištění vedla k závěru, že stěžovatelka se nestala vlastnicí předmětné nemovitosti, a to ani vydržením.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť jí nastolená právní otázka naplnění podmínky faktického hospodaření obce s majetkem státu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se od této judikatury nijak neodchýlil a nebyl ani dán žádný důvod, aby se tato otázka řešila dovolacím soudem odchylně. Dovolací soud shrnul, že podle judikatury je k naplnění předpokladu ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. vždy nutné nejen zjištění existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, tj. aby obce s předmětnými věcmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. také skutečně hospodařily. K ujasnění pojmu "hospodaření" dovolací soud uvedl, že jde o dispozici s věcí zahrnující její držbu a nakládání s ní v souladu s právními předpisy (např. právo ji pronajmout). Zdůraznil, že právě kumulativní splnění rovněž momentu fakticity hospodaření s předmětným pozemkem v projednávané věci zcela absentuje. Uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného podle z. č. 86/1912 ř. z. (k 15. 6. 2002) k předmětnému (zastavěnému) pozemku se stěžovatelka nestala vlastnicí na něm vybudované stavby. K tomu, aby bylo možné zvažovat otázku vydržení vlastnického práva, by bylo nezbytné, aby se stěžovatelka ujala držby, což se však nestalo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje nesprávným vyřešením právně relevantních otázek ze strany soudů, které je v zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. Ke skutkovým okolnostem stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí stavby určené k bydlení, jež je součástí pozemku parc. č. X1 v kat. území Hostivař, na základě zák. č. 172/1991 Sb. Důvodem podané žaloby bylo marné uplynutí sjednané 80leté doby práva stavby zřízené na základě smlouvy v roce 1922 mezi tehdejším Zemským správním výborem pro Čechy a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků. Stěžovatelka tvrdí, že stavba se dnem 1. 1. 2014 stala součástí pozemku, i když jako vlastníci (stavby) jsou dosud zapsáni v katastru nemovitostí žalovaní, a to v rozporu se skutečným stavem a stavbu tak užívají bez právního důvodu. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1922/2008 stěžovatelka dovozuje, že "pokud faktickému výkonu práva hospodaření ke dni 24. 5. 1991 bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt, je takový stav třeba považovat za hospodaření s věcí ze strany obce ve smyslu ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.". Hospodaření s předmětnou věcí k rozhodnému datu bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt a stěžovatelka tak mohla s věcí hospodařit pouze v právním smyslu. Nemůže jí proto být vytýkáno, že se k předmětné věci nechovala s péčí řádného hospodáře, pokud nevybírala pachtovné, neboť to představovalo pouze promlčitelnou pohledávku, když přechod vlastnického práva k pozemkům měl nastat k rozhodnému datu podle zák. č. 172/1991 Sb. Obvodní soud se v řízení s touto námitkou nevypořádal, poukázal jen na absenci faktického hospodaření s předmětnou nemovitostí, aniž se zabýval otázkou možnosti stěžovatelky vybírat k rozhodnému datu pachtovné a tím se starat o majetek s péčí řádného hospodáře.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že jeho závěr, že se odvolací soud při řešení sporné otázky odkazující na zákonné předpoklady přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není zcela správný. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že "pouze" upozorňovala na nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu ve skutkově obdobných a právně totožných věcech, a to především k otázce faktického hospodaření s příslušnými pozemky, k nimž bylo smlouvou zřízeno právo stavby. Takovou rozdílnou rozhodovací praxi civilních soudů považuje stěžovatelka za zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Dovolací soud nesprávně posoudil spornou otázku (tj. zda mohla stěžovatelka s pozemky fakticky hospodařit k rozhodnému datu 24. 5. 1991 prostřednictvím žalovaných, resp. jejich právních předchůdců) jako otázku skutkovou, nikoli právní, ačkoli právě sporné posouzení otázky zásadního právního významu v případě pochybností má být zhodnoceno ve prospěch dovolatele (nález sp. zn. II. ÚS 664/19, resp. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05).
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Je třeba uvést, že veškeré stěžovatelkou podrobně rekapitulované námitky a tvrzení uvedené v ústavní stížnosti byly již předmětem řízení před civilními soudy, které se jimi řádně v souladu s provedenými důkazy zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí také odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Jak připomněl dovolací soud, spornou se stala otázka naplnění předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na stěžovatelku spočívajícího v "hospodaření", resp. "faktického hospodaření" s předmětným pozemkem ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991). Civilní soudy zastávají v otázce kumulativního naplnění všech tří předpokladů uvedených v ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. (vlastnické právo státu, formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce), ale také faktické hospodaření obce s předmětnými věcmi ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. dlouhodobě jednotné stanovisko.
Právo hospodaření přitom vyložil již dříve Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích: sp. zn. 29 Cdo 962/99, 28 Cdo 5020/2007, resp. 28 Cdo 3987/2010 a Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 185/1996 a IV. ÚS 600/11. V citovaných rozhodnutích je hospodaření vyloženo nikoli jen ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (např. pronájem věci). Pojem "hospodaření" uvedený v ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. lze však chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že uvedené "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Úmyslem zákonodárce tedy bylo převést do vlastnictví obcí jen ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky užívali k plnění svých úkolů.
Stěžovatelce se však naplnění právě této podmínky v předmětném řízení nepodařilo prokázat. Důvody, které k tomu uvedla, nejsou pro rozhodnutí ve věci samé relevantní, když jí uvedený "pronájem věci" je jen jedním z mnoha způsobů možného (právními předpisy umožňujícího způsobu) nakládání s věcí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že Ústavní soud v odmítavých usneseních sp. zn. I. ÚS 2049/22 a I. ÚS 2762/22 dospěl k rozdílným závěrům týkajícím se přechodu vlastnického práva na stěžovatelku, resp. v druhém uváděném rozhodnutí soud konstatoval, že obecným soudem bylo shledáno, že do vlastnictví žalobce (stěžovatelky) předmětné pozemky přešly, přičemž jejich závěry v ústavní stížnosti zpochybňuje, je k tomu nutné uvést následující. V řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 2762/22 a dále i v řízení sp. zn. I. ÚS 133/23 vytýkala stěžovatelka soudům nesprávné právní závěry týkající se omluvitelnosti omylu a s tím spojené oprávněnosti držby žalovaných. Otázka přechodu vlastnického práva k pozemkům nebyla v těchto věcech předmětem přezkumu. Soudy v těchto případech došly ohledně přechodu vlastnického práva k pozemkům k závěru, který byl ve prospěch stěžovatelky, tj. že stěžovatelka je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých stojí dotčená stavba. K zamítnutí žaloby stěžovatelky na určení vlastnického práva ke stavbě došly až na základě úvahy, že žalovaní vlastnické právo ke stavbě vydrželi.
Ústavní soud dále připomíná, že sjednocování výkladu právních předpisů podústavního práva v závěrech obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu, nikoliv Ústavního soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 366/02).
Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nelze nic vytknout. Dovolací soud řádně odůvodnil, proč přistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost a řádně se vypořádal s tvrzeními a argumenty stěžovatelky. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by soud odmítl dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu