ECLI:CZ:US:2005:1.US.352.04
sp. zn. I. ÚS 352/04
Usnesení
I.ÚS 352/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROMONT VIMPERK, spol. s r.o., se sídlem 384 81 Čkyně, Bohumilice 88, IČ 46 67 99 87, zastoupené JUDr. V. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č.j. 5 Afs 22/2003-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad ve Vimperku (dále jen "FÚ") platebním výměrem ze dne 1. 7. 2002, č.j. 20049/02/102970 (dále jen "platební výměr"), předepsal AGROMONTu VIMPERK, spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka") podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.") a podle ustanovení §6 odst. 3 a §69 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), na základě Zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze dne 27. 6. 2002, č.j. 19639/02/102930 (dále jen "zpráva"), k přímému zaplacení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období roku 1997 ve výši 46.138.00 Kč.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 8. 4. 2003, č.j. 7824/110/2002, odvolání stěžovatelky zamítlo. FŘ poukázalo především na to, že žádný právní předpis nestanoví, že provádění vysoce kvalifikované práce je podnikáním a že ji nelze provádět v pracovněprávním vztahu. FŘ uvedlo, že FÚ postupoval v daňovém řízení v souladu s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo (tj. k zakázkovým listům, k použitému materiálu a k objemům prací V. S. a zaměstnanců stěžovatelky uváděným na zakázkových listech, k fakturám, které stěžovatelce vystavil V. S., k fakturám, jež stěžovatelka vystavovala jednotlivým odběratelům, jakož i k fakturované stejné hodinové sazbě V. S. a zaměstnanců stěžovatelky). FŘ dále poukázalo na protokol o ústním jednání ze dne 4. 3. 2002, z něhož vyplývá, že V. S. prováděl servisní práce pro stěžovatelku na základě telefonické objednávky "za smluvní cenu za hodinu práce a náklady na cestovné". Fakturováno bylo souhrnně za určité (zpravidla měsíční) časové období. FŘ v souvislosti se stěžovatelčiným tvrzením, že každá taková telefonická objednávka byla v podstatě uzavřením smlouvy o dílo dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák") poukázalo na ustanovení §536 a násl. obch. zák. FŘ dovodilo, že za situace, kdy V. S. podepisoval u odběratelů zakázkové listy jménem stěžovatelky, neprováděl dílo na svůj náklad a nebezpečí. FŘ v uvedené souvislosti konečně poukázalo na ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož v daňovém řízení důkazní břemeno spočívá na daňovém subjektu (stěžovatelce) a je na něm, aby v tomto řízení prokázal existenci ústně uzavíraných smluv o dílo. Stěžovatelkou předložené důkazy však nijak neprokazují, že by V. S. pro stěžovatelku prováděl svým jménem, na svůj náklad a nebezpečí konkrétní díla, ba naopak svědčí o tom, že ve vztahu k dalším subjektům jednal jménem stěžovatelky a nikoliv jako subdodavatel. O subdodávky se nejedná ani v případě stěžovatelkou (na výzvu FÚ ze dne 22. 5. 2002, č.j. 17451/02/102930) předloženého rozpisu konkrétních zakázek. FŘ konečně - ke stěžovatelčinu tvrzení, že akceptace právního názoru FÚ by vedla ke značnému omezení podnikatelských aktivit stěžovatelky i V. S. (jenž "by nemohl vstupovat do smluvních vztahů se svým nejčastějším podnikatelským partnerem") - uvedl, že správce daně neurčuje a nemůže určovat, do jakých vztahů mají daňové subjekty vstupovat. Pouze v souladu s ustanovením §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. bere při uplatňování daňových zákonů v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správné stanovení či vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č.j. 10 Ca 113/2003-28, správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí FŘ ze dne 8. 4. 2003, č.j. 7824/110/2002, zamítl a rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Krajský soud dospěl k závěru, že správní žaloba není opodstatněná, neboť vztah mezi stěžovatelkou a V. S. je z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí (tj. předmět podnikání stěžovatelky, účtování vykonané práce v hodinové sazbě a uplatňování nároku na jízdné, vystupování V. S. jménem stěžovatelky, zasílání faktur stěžovatelkou, výdejky prokazující práci s materiálem stěžovatelky, zajišťování řady prací se zaměstnanci stěžovatelky; montážní a servisní práce stěžovatelka od V. S. nepřejímala, ale vždy se jednalo o součást služby dodávané na základě vztahu mezi stěžovatelkou a zákazníkem, fakturace dodávek prací za zpravidla měsíční období) nezbytné posuzovat jako pracovní poměr. V. S. se podílel na plnění úkolů stěžovatelky, které patří k jejím běžným činnostem.
Krajský soud dále s odkazem na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. poukázal na to, že správce daně je v daňovém řízení vždy povinen brát v úvahu skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Jestliže je zjištěno, že právní vztah mezi stěžovatelkou a V. S. není vztahem obchodního práva, ale vztahem pracovněprávním, pak bylo nezbytné z tohoto zjištění vycházet při úvaze o tom, jakým způsobem měl být příjem V. S. zdaněn. Za této situace finanční orgány postupovaly v souladu se zákonem (§2 odst. 7 citovaného zákona). To platí také pro hodnocení důkazů, jež odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 3 citovaného zákona. Příjmy ze zaměstnaneckého poměru představují příjmy ze závislé činnosti podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. a vybírání i placení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků je pak podle §38h odst. 1 citovaného zákona na plátci daně (stěžovatelce) a ten za sražení daně odpovídá.
Krajský soud považuje za neopodstatněný i odkaz stěžovatelky na ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Krajský soud v této souvislosti především poukázal na ustanovení §31 odst. 9 citovaného zákona a na skutečnost, že stěžovatelka v daňovém řízení nenabídla žádný důkaz, kterým by prokázala, že V. S. pro ní působil na základě opakovaných smluv o dílo, či jako subdodavatel. Naopak daňovými doklady je jednoznačně prokázáno, že se jednalo o zaměstnanecký poměr.
Krajský soud konečně - ke stěžovatelkou navrhovanému výslechu svědka V. S. - uvedl, že takový důkaz nebyl v daňovém řízení nabídnut a navíc by nic nového nepřinesl, neboť svědek by "zcela nepochybně potvrdil to, co uvedl ve svých fakturách, případně ve fakturách žalobce. Jestliže by žalobou nabízený důkaz nic nezměnil na výsledku daňové kontroly , nemůže takový důkaz nikterak přispět ke skutkovému či právnímu zjištění soudu. Proto soud důkaz ve formě výslechu V. S. jako svědka považuje za nadbytečný a návrhu na doplnění dokazování nevyhověl".
Nejvyšší správní soud ČR (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 31. 3. 2004, č.j. 5 Afs 22/2003-55, kasační stížnost proti rozsudku Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 2003, č.j. 10 Ca 113/2003-28, zamítl a žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
NSS v odůvodnění uvedl, že přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. a dospěl k závěru, že je nedůvodná. NSS v prvé řadě prohlásil, že pro posouzení toho, zda se v konkrétním případě jedná o závislou činnost, je rozhodné to, zda posuzovaná činnost nese znaky závislé činnosti podle zákona č. 586/1992 Sb., nikoli to, jakou právní skutečností byla tato činnost založena. Podstatným rysem závislé činnosti je skutečnost, že není vykonávána zcela nezávisle (tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností poplatníka), ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí (plátce). Daní z příjmů ze závislé činnosti jsou tak podrobeny nikoli pouze příjmy plynoucí z pracovněprávního vztahu uzavřeného podle zákoníku práce, resp. založené z titulu členství nebo služebního poměru. Pod takový způsob zdanění zákonodárce zahrnul i příjmy z obdobného poměru; byť ten dále nedefinoval, vymezil jej zcela jednoznačně vzájemným vztahem plátce a poplatníka, a to povinností poplatníka dbát pokynů plátce [§6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb.]. Podle ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona je poplatník s příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků dále označován jako "zaměstnanec" a plátce (stěžovatelka) jako "zaměstnavatel", přičemž takové označení samo o sobě nikterak nevymezuje právní status zaměstnance. Užitím legislativní zkratky tak byl zákonem vymezen okruh subjektů, který je pro účely daně z příjmů podroben určitému způsobu zdanění, a to ať již příjem plyne z právního vztahu jakéhokoli charakteru - občanskoprávního, obchodněprávního, pracovněprávního, popř. jiného. Právně relevantní skutečností pro posouzení charakteru příjmu je ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. vzájemný vztah plátce a poplatníka, nikoli právní důvod vzniku právního vztahu mezi nimi. Žalovaný (FŘ) proto správně posoudil skutečný obsah a charakter vztahu mezi stěžovatelkou a osobou V. S. ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., a to bez ohledu na to, zda na činnost, která byla prokazatelně pro stěžovatelku vykonána (nikoli pod vlastním jménem, na vlastní účet a pod vlastní odpovědností) byla formálně uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku. NSS v uvedené souvislosti uvedl, že "předmětem uzavřené smlouvy o dílo mezi žalobcem a panem S. jako "zhotovitelem" nebylo vymezení určitého konkrétního díla, ale neomezený pracovní výkon na činnosti - realizace montáží a oprav, zajišťování komunikace mezi žalobcem a odběrateli, realizace služeb technické a servisní povahy. Smlouva byla uzavřena na určitou dobu, nikoli však na provedení určitého konkrétně vymezeného díla se stanovením konkrétní ceny díla".
NSS dále poukázal na skutečnost, že zásada derogace účinnosti simulovaných právních úkonů obsažená v ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. upřednostňuje skutkový stav před stavem formálně právním. Správce daně je tak povinen postupovat (ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 a §31 citového zákona) vždy, tzn. nikoli jen tehdy, je-li takové posouzení v neprospěch daňového subjektu, ale také tehdy, vede-li k jeho zvýhodnění. Tato zásada byla v souzené věci respektována. Závěr, který FŘ učinilo, že totiž práce vykonané pro žalobce (stěžovatelku) vykazovaly znaky závislé činnosti, a proto je podřadil pod příjmy dle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., má oporu v provedeném dokazování. Finančnímu orgánu nelze rovněž vytýkat, že neprovedl důkazy další či je nevyhledal, jestliže tak ani stěžovatelka neučinila v průběhu daňového řízení sama. Soustředěné důkazy FŘ i krajský soud vyhodnotily v mezích svého volného uvážení, při němž nepřekročily jeho zákonné hranice. Při aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. správce daně nezkoumá vůli daňového subjektu ten či onen právní úkon a jim založený právní vztah simulovat, "resp. dostatek vážné vůle účastníků právního úkonu, kteří nemínili uskutečnit to, co pouze předstírali". Podstatné je, že řádně zjištěný skutkový stav jednoznačně určil skutečný obsah vzniklého právního vztahu. Posoudilo-li FŘ skutečný obsah právního úkonu, kterým byla pracovní činnost V. S., jíž se podílel přímo na plnění pracovních úkolů žalobce (stěžovatelky), ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., postupoval v souladu se zákonem, přičemž se nedopustil ani namítaného překročení mezí správního uvážení.
NSS v odůvodnění zdůraznil, že nesdílí ani stěžovatelkou správnímu orgánu i krajskému soudu vytýkané nerespektování principu smluvní svobody, neboť pro posouzení skutečností zakládajících vznik daňové povinnosti stěžovatelky byl rozhodný skutečný obsah právního vztahu. NSS nad rámec tohoto odůvodnění poukázal na skutečnost, že zásada smluvní volnosti, která je bezesporu respektována v právních vztazích v rovině práva soukromého, nepřichází v úvahu v právu veřejném, neboť jeho předpisy nedávají subjektům volbu v tom, jakým způsobem příjem z uzavřeného právního vztahu mohou zdanit.
NSS konečně uvedl, že dle ustanovení §109 s.ř.s. byl v souzené věci vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, NSS v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s.ř.s. nepřihlédl. Pokud stěžovatelka namítá, že údajně nesražená a neodvedená daň byla uhrazena V. S., činí tak až v kasační stížnosti, leč takovou námitku neuplatnil ani v řízení podle příslušných ustanovení části šesté zákona č. 337/1992 Sb. a ani v podané žalobě. Proto se uvedenou námitkou NSS nezabýval.
Rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2004, č.j. 5 Afs 22/2003-55, napadla stěžovatelka ústavní stížností.
Stěžovatelka se domnívá, že postupem finančních a soudních orgánů byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, neboť jeho právní vztah vůči žalobci (poznámka: správně V. S.) nezkoumal s ohledem na vůli účastníků tohoto vztahu, ale jeho povahu dovozoval pouze z některých jeho vnějších znaků. V důsledku napadeného rozhodnutí je prý žalobci (poznámka: stěžovatelce) znemožňováno volně utvářet smluvní vztahy s panem S., přičemž takto v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vzniká neodůvodněná nerovnost, jestliže je konstatováno, že smlouvu o dílo se subdodavatelem - fyzickou osobou nelze uzavírat opakovaně, zatímco takové omezení ve vztahu k subdodavateli - právnické osobě neplatí. Tím je rovněž omezováno právo stěžovatelky podle čl. 26 odst. 1 Listiny, tj. právo podnikat a zvolit si způsob obživy.
Podle názoru stěžovatelky je pro posouzení otázky, zda předmětný vztah je vztahem ze závislé činnosti, rozhodné ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., které stanoví, že musí jít o vztah pracovněprávní či obdobný, kde poplatník je povinen dbát příkazů plátce. Stěžovatelka se domnívá, že takové ustanovení je nutno, "vzhledem k povaze zákona o daních z přijmu interpretovat v souladu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR". Stěžovatelka má za to, že právní závěry správce daně a FŘ nemají oporu v provedeném dokazování (kdy prý jediným důkazně podloženým závěrem správce daně je skutečnost, že V. S. vykonával pro stěžovatelku dodávky opakovaně) a v tomto smyslu je nutno odmítnou závěr, podle kterého je vztahem ze závislé činnosti každý vztah, kde je poplatník více či méně ve vztahu závislosti vůči plátci, když je nerozhodné, zda takový vztah nastal na základě právních úkonů občanskoprávního, obchodněprávního či pracovněprávního charakteru. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. jednoznačně stanoví, že musí jít o vztah pracovněprávní či obdobný, tedy nikoliv o vztah jakékoliv právní povahy, a že tudíž stupeň závislosti musí být takové intenzity, jako v pracovněprávním poměru, tedy, že poplatník musí dbát příkazů plátce. Stěžovatelka poukazuje na to, že právní závěry byly učiněny pouze na základě jednotlivých faktur a zakázkových listů. Současně byla zjevně pominuta osoba V. S. jako vysoce kvalifikovaného odborníka a důvody, pro které nemohl používat vlastní materiál.
Stěžovatelka v souvislosti s posouzením toho, zda se v daném případě jednalo o simulovaný právní vztah či ne, poukazuje na nutnost zabývat se vůlí účastníků tohoto vztahu, resp. tím, "jaký obsah měl uvedený právní vztah dle vůle jeho účastníků mít". Stěžovatelka také připomněla, že V. S. pracovní poměr nabídla. Ten jej však z důvodů přílišné závislosti na stěžovatelce odmítl uzavřít.
Stěžovatelka má za to, že právo v souzené věci připouští nejednotný a mnohoznačný výklad, neboť není patrné, kde je hranice mezi závislou činností a smluvním vztahem. Za této situace je proto třeba postupovat ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny a šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. K tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby jí byla daňová povinnost ukládána pouze na základě extenzivního výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. ve spojení s ustanovením §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
Stěžovatelka konečně uvádí, že aplikací právního názoru správce daně a NSS došlo k dvojímu výběru daně, neboť je třeba vzít v úvahu, že i kdyby byl právní závěr o existenci závislého poměru mezi stěžovatelkou a V. S. správný, uhradil již V. S. za stěžovatelku daňovou povinnost. Stěžovatelka se - oproti názoru NSS - domnívá, že je nerozhodné, kdy tuto námitku uplatnila, neboť v souzené věci bylo povinností správce daně takovou skutečnost zohlednit během daňového řízení a pokud tak neučinil, trpí jeho rozhodnutí vadou, která je neslučitelná s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny.
Stěžovatelka má ze všech uvedených důvodů za to, že napadeným rozsudkem NSS došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv uvedených v ustanoveních čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny, čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, č.j. 5 Afs 22/2003-55, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), poukazuje na to, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným (správním). Konstatuje, že orgány finanční správy, krajský soud i NSS učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že učiněné závěry orgánů veřejné moci odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by v postupu orgánů veřejné moci (a NSS zvláště) existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že finanční úřady, krajský soud a NSS postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dovozuje, že výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., který provedl NSS, je výkladem standardním, zvláště s přihlédnutím k tomu, že v daném případě je právně relevantní povaha (obsah) vztahu plátce a poplatníka, nikoli právní důvod tohoto vztahu. Již z toho důvodu nelze stěžovatelce přisvědčit v tom, že by ústavní stížností napadený rozsudek NSS představoval zásah do čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť ze zákonem stanovených podmínek pro uplatnění daňových povinností ze strany veřejné moci nelze ani přímo ani zprostředkovaně (nebo dokonce spektakulárně) dovozovat omezení stěžovatelova práva podnikat. Z ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. nelze rovněž dovodit direktivu, která by vedla fyzickou nebo i právnickou osobu k volbě podoby či formy podnikatelské činnosti. Podoba a forma této činnosti je výlučně odvislá od konkrétních smluvních vztahů mezi dvěma a více subjekty - co do jejich skutečného obsahu - a nikoliv od definice příjmu podléhajícího zdanění. Je nepochybně na subjektech smluvního vztahu, aby si zvolili pro ně vhodnou formu procesní kooperace; daňové povinnosti vůči veřejné moci, které z takové činnosti plynou, však již přirozeně na vůli subjektů (v souzené věci plátce ani poplatníka) závislé nejsou. Nelze proto přisvědčit ani stěžovatelčinu tvrzení o vytváření neodůvodněné nerovnosti podle toho, zda je subjektem smlouvy fyzická nebo právnická osoba a tedy jejímu tvrzení o porušení čl. 4 odst. 3 Listiny. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o kasační stížnosti věcí posouzení NSS, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i svoji judikaturu (sp. zn. III. ÚS 410/01, sp. zn. III. ÚS 410/01), v níž ve vztahu k ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb. vícekrát poukázal na skutečnost, že pro účely daně z příjmů je právně relevantní vzájemný faktický vztah plátce a poplatníka při výkonu práce, nikoliv právní důvod vzniku právního vztahu mezi nimi.
Ústavní soud proto nemohl akceptovat ani stěžovatelčin názor o extenzivním výkladu citovaného zákonného ustanovení, stejně jako její odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, který na souzenou věc vztáhnout nelze; to proto, že v souzené věci nevznikla situace, kdy "právo umožňuje dvojí výklad", jak se stěžovatelka domnívá. Orgány veřejné moci v souzené věci postupovaly v souladu se zákonnou právní úpravou a jejich výklad nebyl výkladem nad zákonný rámec. Z tohoto důvodu v ústavní stížností napadeném rozsudku nelze najít oporu ani pro stěžovatelčina tvrzení, že nebyla respektována její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny ani ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud nemohl dovodit ani porušení čl. 11 odst. 5 Listiny ani ze stěžovatelkou tvrzeného dvojího zdanění, neboť tato námitka navíc nebyla ve správní žalobě uplatněna, takže se jí NSS nezabýval. Ostatně to, že by povinnost plátce (stěžovatelky) splnil poplatník (tj. V. S.) by nezakládala zánik plátcovy daňové povinnosti to nelze ani ze žádného zákonného ustanovení dovodit. Bylo by pak věcí V. S., zda by v řízení podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb. o vrácení uvedené částky požádal.
Ústavní soud konečně poukazuje - pokud jde o provedení dokazování a o neprovedení důkazu výslechem V. S. - na dostačující argumentaci NSS (str. 4) v souvislosti s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích str. 3 výše).
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem NSS k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu