ECLI:CZ:US:2010:1.US.358.10.1
sp. zn. I. ÚS 358/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem náměstí Míru 820/9, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009 č. j. 26 Cdo 4965/2008-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008 č. j. 55 Co 128/2008-122, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2007 č. j. 19 C 47/98-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 2. 2010 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 19. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jimi měly být porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
K žalobě Stavebního bytového družstva Praha, jíž se domáhalo po stěžovateli zaplacení dlužné částky jako nedoplatku za užívání v žalobě blíže specifikovaného bytu, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 51 047 Kč spolu s v rozsudku blíže specifikovanými poplatky z prodlení (výrok I.). Současně řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil ohledně částky 4 309 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 9 650 Kč.
K odvolání stěžovatele, v němž namítal nesprávně zjištěný skutkový stav, neúplné dokazování a nesprávné právní posouzení věci ze strany soudu I. stupně, Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu, neboť jej shledal věcně správným. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit částku 15 613 Kč. V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že soud I. stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který nedoznal žádných změn ani po doplnění dokazování odvolacím soudem.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, v němž nesouhlasil s postupem odvolacího soudu (neprovedení jím navrženého důkazu) a polemizoval s právními závěry soudu nalézacího i odvolacího. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel však v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání a je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy. S právními závěry obecných soudů učiněnými v rámci těchto řízení tak stěžovatel polemizuje i v ústavní stížnosti, a to v rovině jednoduchého práva. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak i městský soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a podrobně zdůvodnil (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu), proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů v řízení o žalobě na zaplacení dlužného nájemného za užívání předmětného bytu, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu