ECLI:CZ:US:2006:1.US.360.06
sp. zn. I. ÚS 360/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti obce Nemojov u Dvora Králové nad Labem, Nemojov 13, IČ 278 165, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. ledna 2004, č. j. 8C 146/99-132, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2004, č. j. 19 Co 387/2004-146, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 387/2004-155 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2006, č. j. 22 Cdo 466/2005-180, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a J. Š. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. června 2006, domáhá, s odvoláním na porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Uvedenými rozhodnutími bylo rozsudkem soudu prvního stupně vyhověno žalobě vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem o určení vlastnictví k žalobou vymezené části pozemku v k. ú. Nový Nemojov, neboť soud shledal, že na straně vedlejšího účastníka došlo k vydržení vlastnického práva k této části pozemku, rozhodnutím odvolacího soudu pak byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Skutkový
i právní závěr obecných soudů o tom, že došlo k vydržení na straně vedlejšího účastníka, stěžovatelka zpochybňuje, a to jak z hlediska započitatelné vydržecí doby od roku 1965 do 31. prosince 1991 (pro nezpůsobilost předmětné nemovitosti být podle tehdy platných právních předpisů předmětem vydržení, neboť šlo o zemědělskou půdu a nikoliv o socialistické vlastnictví - půdu určenou k výstavbě rodinných domků, chat, garáží nebo zahrádek - §132 odst. 1 obč. zák. ve znění zák. č. 131/1982 Sb. ve spojení s §199 obč. zák.), tak z hlediska nedostatků dobré víry vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nadto zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů o tom, že vedlejší účastník přistupoval k předmětné nemovitosti jako ke svému vlastnictví. Dle ní obecné soudy nepřihlédly k jejímu tvrzení o opaku, ani se s ním ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly, nýbrž vycházely pouze ze svědeckých výpovědí osob, které jsou s vedlejším účastníkem v příbuzenském poměru. Podle názoru stěžovatelky tak porušily princip rovnosti účastníků. Stěžovatelka rovněž namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s její právní argumentací omluvitelného omylu, tj. zda vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdci postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu vyžadovat. Svůj výsledný názor v tomto směru ani řádně nezdůvodnily a nevypořádaly se rovněž s tím, proč neprovedly důkazy stěžovatelkou navrhované. Ve všech těchto okolnostech stěžovatelka spatřuje zásadní pochybení obecných soudů, v konečném důsledku zasahující do jejích ústavně zaručených základních práv, pročež navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení namítaných základních práv a zároveň napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Trutnově a Nejvyšší soud ČR odkázaly shodně v celém rozsahu na písemné vyhotovení svého stížností napadeného rozhodnutí, aniž by ve věci učinily jakýkoliv procesní návrh. Krajský soud v Hradci Králové vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí je správné a že jeho vydáním nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Rovněž při tom odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dle jeho vyjádření pozemek, ať již ve státním či obecním vlastnictví, byl před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku (č. 509/1991 Sb.) způsobilým objektem držby oprávněné, a jakmile bylo z právní úpravy vypuštěno omezení bránící vydržet vlastnictví socialistické, mohlo dojít i k vydržení těchto věcí (pozemku). Krajský soud pak poukázal na to, že nedovodil dobrou víru vedlejšího účastníka jen z toho, že na celém pozemku sekal trávu, ale k jeho přesvědčení přispěly mimo jiné i kamenné mezníky umístěné na nesprávných místech přibližně již od roku 1919, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. L. Č. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu stěžovatelce na vědomí. K tomuto vyjádření stěžovatelka učinila repliku, obsahově nijak odlišnou od námitek obsažených v ústavní stížnosti. I nadále má za to, že aplikace podústavního práva obecnými soudy vpředmětné věci vykazuje znaky justiční libovůle, tedy porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na závěr soudu prvního stupně, dle nějž nesprávné umístění kamenných mezníků vyznačujících cestu nemůže jít k tíži vlastníků pozemků (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), tedy však ani k tíži stěžovatelky. Krajský soud v Hradci Králové tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. Za těchto okolností má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy nebyly prokázány skutečnosti, které by mohly ospravedlnit zbavení vlastnického práva stěžovatelky bez jakékoliv náhrady. Na své ústavní stížnosti proto trvá.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8C 146/99 Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou tomuto soudu dne 5. října 1999 se vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem domáhal určení svého vlastnického práva k části pozemku v k. ú. Nový Nemojov, v průběhu řízení konečně specifikované jako "část poz. p. č. 112/1 v k. ú. Nový Nemojov na sever od mezníků při hranici poz. p. č. 112/1 s poz. p. č. 61/26", resp. "část pozemku vedeného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Trutnově jako poz. p. č. 112/1 ohraničený dle vytyčovacího protokolu č. 38-148/97 ze dne 22. 7. 1997 na severní straně hranicí mezi poz. p. č. 9/1 a 9/3
a cestou 112/1, na jižní straně hranicí mezi poz. p. č. 112/1 a 61/26, 121/1 a 10/1, na západní straně ohraničený prodloužením hranic mezi poz. p. č. 9/3 a 8/1 a 8/3 k mezníku č. 26 v rohu mezi poz. p. č. 10/2, 121/1 a 112/1 a na východní straně ohraničený prodloužením hranice mezi poz. p. č. 9/1 a 62/3 k mezníku č. 25 na rozhraní poz. p. č. 61/26 a 112/1." Vedlejší účastník je vlastníkem s cestou (p. č. 112/1) sousedících parcel 9/1 a 9/3, žalobu původně opíral o tvrzení, že část těchto dvou pozemkových parcel je chybně zakreslena jako cesta 112/1, ačkoliv nebyla nikdy vykoupena a výměry pozemků neodpovídají skutečnosti. Poté, co byl soudem proveden znalecký posudek z oboru geodézie, změnil svá tvrzení tak, že specifikovanou část nemovitosti vydržel, neboť mezníky cesty (112/1) byly umístěny až za ni, což mohlo vést uživatele k nesprávné představě o rozsahu pozemků (9/1 a 9/3). Původně se domníval, že až k mezníkům se jedná o část poz. p. č. 9/1 a 9/3. Protože dlouhou dobu nemovitosti drželi právní předchůdci vedlejšího účastníka, obhospodařovali je jako celek, byla uvedená část nemovitosti vydržena. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, stížností napadeným rozsudkem určil vlastnické právo vedlejšího účastníka k vymezené části nemovitosti a zavázal stěžovatelku (žalovanou) k náhradě nákladů řízení žalobce i náhradě nákladů řízení státu. K odvolání podaném stěžovatelkou se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který rovněž stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Oba soudy přitom vycházely ze zjištění, že rodiče žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) nabyli pozemky parc. č. 9/1 a 9/3 v roce 1965 směnnou smlouvou, vedlejší účastník je nabyl děděním, a to zčásti v roce 1981, ve zbytku pak v roce 1998. Ke sporu o průběh hranic pozemků došlo se stěžovatelkou v roce 1997, žalobce a jeho matka (tehdejší spoluvlastník nemovitostí) tvrdili, že pěšina užívaná občany obce vede po jejich pozemcích, stěžovatelka namítala, že jde o cestu v jejím vlastnictví. Tvrzení stěžovatelky přitom vyplývalo z vytyčení hranice mezi pozemky parc. č. 9/1 a 112/1, provedené podle protokolu z 22. července 1997 Geodézií Dvůr Králové a zakreslené ve vytyčovacím protokolu č. 38-148. Správnost uvedeného vytyčení potvrdil i soudem prvního stupně provedený znalecký posudek z oboru geodézie, který však zároveň poukázal na způsob vytyčení hranice pozemku p. č. 112/1, který byl v rozporu s tehdy (v době vytyčení, tj. v roce 1959) platnou instrukcí a který mohl vést k omylu vedlejšího účastníka o rozsahu jimi vlastněných pozemků (mezníky vytyčující parcelu č. 112/1 byly umístěny nikoliv na její severní hranici, tj. na hranici s pozemky 9/1 a 9/3, nýbrž až na její hranici jižní). Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že pozemky parc. č. 9/1 a 9/3 ani pozemek parc. č. 112/1 nebyly nikdy oploceny, právní předchůdci vedlejšího účastníka je obhospodařovali jako celek (především sekali) bez jakýchkoliv námitek ze strany stěžovatelky, byli tak oprávněnými držiteli části pozemku stěžovatelky parc. č. 112/1, kterou drželi v dobré víře, že jde o části jejich pozemků parc. č. 9/1 a 9/3, jejichž hranice byly (nesprávně pravděpodobně v roce 1959) vymezeny kamennými mezníky. Vedlejší účastník tak své vlastnické právo k žalované části pozemku vydržel dle ust. §134 odst. 1 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud stížností napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným [§237 odst. 1 písm. c), 234b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud se zabýval především právním názorem soudu odvolacího ve vztahu ke splnění podmínek vydržení na straně vedlejšího účastníka a jeho závěry shledal
správnými, neodchylujícími se od judikatury dovolacího soudu. Stran posouzení otázky, zda vedlejší účastník a jeho právní předchůdci byli oprávněnými držiteli části pozemku stěžovatelky, poukázal na právní závěry učiněné v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 15, C 1067) a sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18, C 1304). Zabýval se i v ústavní stížnosti vznesenou námitkou, zda a za jaké situace je možné omyl v přesvědčení držitelů pozemku (vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců) považovat za omluvitelný. K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (Soudní rozhledy č. 7/2000) a sp. zn. 22 Cdo 1524/2004. Jako správný posoudil i právní názor odvolacího soudu o započtení doby držby pozemku ve státním vlastnictví před 1. lednem 1992 do vydržecí doby stanovené §134 odst. 1 obč. zák., jež je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaným pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitce stěžovatelky, že sečení není držebním činem, podotkl závěrem, že držbu předmětné části pozemku stěžovatelky dovodily soudy obou stupňů zejména z toho, že žalobce (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), resp. jeho právní předchůdci, se jí uchopili spolu s držbou svých pozemků parc. č. 9/1 a 9/3, v rozsahu vymezeném kamennými mezníky. Rozsudek odvolacího soud tak dovolací soud neshledal ani v rozporu s hmotným právem, jak namítala stěžovatelka (§130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.) a dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání a posléze v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Námitky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou, sice se vzájemně prolínajících, avšak ve své podstatě odlišných okruhů. V prvé řadě stěžovatelka namítá dotčení svých práv na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy (soud prvního stupně a soud odvolací) vycházely z nedostatečných skutkových zjištění, případně je nesprávně hodnotily a nepřihlédly přitom k tvrzení a důkazům uplatňovaným stěžovatelkou, aniž by se v rámci svých rozhodnutí vypořádaly s tím, proč navrhované důkazy neprovedly. Druhý okruh námitek navazuje na první a spočívá v polemice stěžovatelky s právním závěrem, který na základě skutkových zjištění zaujal jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak posléze shledal správným i soud dovolací.
Ústavní soud ani z vyžádaného spisového materiálu ani napadených rozhodnutí nezjistil, že by v řízení došlo ze strany obecných soudů k pochybení v rovině ústavněprávní, které stěžovatelka namítá, zejména pokud jde o její tvrzení o soudy opominutých důkazech. Podáním ze dne 8. září 2003 zaslala stěžovatelka soudu prvního stupně kopii současné katastrální mapy a kopii katastrální mapy z roku 1841, z níž má být podle ní zřejmé, že na předmětné části pozemku již v té době existovala obecní komunikace, přičemž "v letošním roce rozhodlo zastupitelstvo obce, z podnětu obyvatel Nového Nemojova, že tuto komunikaci obnoví pro bezpečnější chůzi obyvatel z části Nový Nemojov k zastávce autobusů, poště a obchodu v Dolním Nemojově (V této době musí přecházet po frekventované silnici II. tř.)"(viz č. l. 115 spisu). Kopiemi obou katastrálních map byl následně prováděn důkaz, a to při ústním jednání konaném dne 21. ledna 2004. Soud tedy tyto důkazy provedl, avšak ve svém rozhodnutí se s nimi, v tomto ohledu lze se stěžovatelkou souhlasit, nijak nevypořádal. Pouze ve vztahu k námitce stěžovatelky o charakteru pozemku jako veřejné cesty uvedl, že pokud pozemek splňuje kritéria tehdy platného §7 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, stane se účelovou komunikací a může být upraven přístup na tuto účelovou komunikaci. Z obou katastrálních map pak bylo totiž pouze zjištěno, že je v nich zakreslena cesta (předmětná část pozemku), nikoliv již to, jaký je reálný stav. Tento stav popsal až soudem provedený znalecký posudek, jehož podkladem obě mapy rovněž byly (navíc podání stěžovatelky samo, jak bylo citováno, tvrzení stěžovatelky o existenci cesty zpochybňuje, neboť se v něm hovoří nikoliv o její existenci, nýbrž o její obnově). I další v řízení provedené důkazy svědčí o tom, že přes pozemky vedla cesta pro pěší, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Sama skutečnost, že zde je cesta zakreslena, ovšem nijak další závěry soudu nezpochybňuje, neboť v řízení bylo prokázáno, že zakreslení cesty stavu reálnému neodpovídá a skutečnost, že zde cesta vedla nebyla sama o sobě v řízení ani ze strany vedlejšího účastníka nijak zpochybňována. Pochybení soudu prvního stupně tedy spočívá ryze v tom, že v písemném vyhotovení svého rozhodnutí nezahrnul obě mapy mezi výčet důkazů, z nichž byl zjišťován skutkový stav, ač tomu tak ve skutečnosti bylo. Jde jistě o vadu řízení, nikoliv však takovou, která by měla vliv na zákonnost nebo správnost jeho rozhodnutí, případně v takové míře, že by byla s to zasáhnout do ústavně zakotveného principu spravedlivého soudního procesu. S námitkami stran opominutých důkazů se pak dle názoru Ústavního soudu ve zbytku dostatečně vypořádal soud odvolací, který konstatoval, že prokazovat, kolik lidí cestu užívalo a po jak dlouhou dobu, nemá pro rozhodnutí o žalobě význam, stejně jako tvrzení, že přístup k nově postaveným domům je zajištěn i z jiných pozemních komunikací. Sama existence cesty přes pozemky totiž závěry učiněné obecnými soudy není s to zpochybnit, neboť cesta není automaticky považována za samostatnou nemovitost ve smyslu právním a její užívání může mít charakter odlišný od užívání pozemku, přes nějž vede, jako celku.
Lze souhlasit v tomto ohledu s názorem soudu odvolacího; zda zde skutečně existuje cesta podle platných právních předpisů, není a nebylo předmětem tohoto řízení, v němž se jednalo toliko o otázku vlastnického práva k pozemku, proto, pokud dokazování v tomto směru bylo uznáno obecnými soudy za nadbytečné, Ústavní soud takový závěr nemůže než podpořit.
S druhou námitkou stran hodnocení důkazů se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádal již krajský soud, na jehož rozhodnutí (zejm. str. 4 shora) postačí v daném případě jen odkázat. Skutečnost, že soud přistoupil k výslechu svědků, kteří byli v příbuzenském poměru k vedlejšímu účastníku, a z jejich výpovědí posléze mj. vycházel při zjišťování skutkového stavu, nelze považovat za porušení práv účastníka řízení. Stěžovatelka s výjimkou zpochybnění věrohodnosti svědků pro jejich příbuzenský poměr k vedlejšímu účastníku nevnesla do řízení žádné tvrzení nebo důkaz, který by byl s to zjištění učiněná mj. na základě těchto svědeckých výpovědí zvrátit, přičemž samotná skutečnost příbuzenského poměru k vedlejšímu účastníku nepostačí, byly-li uvedené svědecké výpovědi hodnoceny objektivně v rámci důkazů dalších. Ústavní soud pouze připomíná, že stejně jako vedlejší účastník v pozici žalobce byla stěžovatelka v pozici žalované vázána břemenem tvrzení a především břemenem důkazním ve smyslu ust. §120 o. s. ř., a to minimálně v té míře, v jaké hodlala vyvrátit předloženými důkazy podložená tvrzení žalobní. Toto břemeno stěžovatelka v řízení v daném ohledu neunesla, přičemž postup soudu, který vycházel z v řízení nijak nezpochybněných důkazů, nelze považovat za nespravedlivý.
Ústavní soud v posuzovaném případě rovněž neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na vadném skutkovém zjištění nebo právním názoru, který není ústavně konformní nebo rozporný se zjištěným skutkovým stavem, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Oba soudy se řádně a podle Ústavního soudu přesvědčivě vypořádaly se všemi skutkovými i právními aspekty, na nichž byl posléze konstruován jejich závěr o tom, že vedlejší účastník spornou část pozemku vydržel. Stejně tak i soud dovolací.
Vydržení je v pohledu dnešní právní úpravy řádným právním titulem nabytí vlastnického práva v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Účelem tohoto právního institutu není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, jak se stěžovatelka domnívá, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním tím, že je umožněno nabytí vlastnického práva držiteli, který věc (v tomto případě část pozemku, o němž byl dlouhodobě přesvědčen, že je součástí pozemku, jež nabyli jeho právní předchůdci smlouvou a on později na základě dědického práva) dlouhodobě ovládá v dobré víře (srv. Švestka J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C. h. Beck, Praha 2006, str. 546 a násl.). Je přitom zřejmé, že právní úprava vydržení na území ČR doznala v posledních desetiletích řadu významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek intertemporálních. Obecný zákoník občanský z r. 1811 upravoval vydržení velmi podrobně, včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí doby pro vydržení věcí movitých a věcí nemovitých, pro mimořádné vydržení apod. Obč. zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět vydržení a odlišně upravil lhůty. Užší rozsah regulace a tím i menší použitelnost si nevyžádala žádná speciální přechodná ustanovení. Obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v původním znění vydržení neupravil. Proto bylo třeba vycházet z toho, že po 1. dubnu 1964 nebylo možné vlastnicképrávo nabýt vydržením, a to ani tehdy, jestliže počaly běžet lhůty před 1. dubnem 1964, tj. za účinnosti předcházejícího občanského kodexu. Jestliže k nabytí vlastnického práva vydržením došlo nejpozději 31.3.1964, po nabytí účinnosti tohoto obč. zákoníku mohl být již tento fakt pouze deklarován, účinky složené právní skutečností (skutkové podstaty vydržení) automaticky nastoupily v době jejich přípustnosti. Po 1.dubnu 1983 platilo, že nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela fyzické osoba vlastnické právo k pozemku nebo jeho části pro stát, sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku (zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy). Také tyto účinky nastoupily nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Tento předpis současně do obč. zákoníku výslovně zakotvil princip započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za rok po jeho účinnosti, tj. 31. 3. 1984. Současná úprava vydržení (s účinností od 1. ledna 1992 - viz zák. č. 509/1991 Sb.) znamená obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí právnickou osobou).
Stručný přehled obsahu právních úprav a jejich vzájemných návazností dokládá rozdílný zákonodárcův přístup. Je evidentní, že pokud docházelo k zúžení možnosti vydržení, příp. ke zpřísnění předpokladů, pokud účinky vydržení nenastaly do účinnosti nové úpravy, posuzovaly se dle příslušné nové regulace. Jiný postup však vyžaduje preciznější specifikaci dopadů nové právní úpravy, neboť jde o jeden z projevů intertemporality spočívající v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci skutečností, které nastaly před jeho účinností, a to takových situací, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil složenou právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní právní následky nevyvolal. Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje do principu ochrany minulých právních skutečností a je obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti, ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zák. č. 131/1982 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zák. č. 509/1991 Sb.) však držbu uskutečňovanou do 31. prosince 1991 nekvalifikuje odlišně, nýbrž ji bez dalších omezení započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. ledna 1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti, lhůta oprávněné držby za minulé právní úpravy se započítává pro nastání účinků právní skutečnosti bez dalšího tak, jak ji zná dnešní úprava ust. §134 obč. zák.
Ústavní soud tak sdílí právní názor vyslovený obecnými soudy v posuzované věci, plně korespondující s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázkách vydržení (viz v usnesení dovolacího soudu citovaná rozhodnutí) a napadená rozhodnutí tak lze považovat za souladná s objektivním právem. Dle názoru Ústavního soudu tak postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele; z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově nadto vyplývá, že provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž s vytčenou výjimkou, jíž však Ústavní soud nepovažuje za dosahující takové intenzity, že by mohla založit rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelky, dostály všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva. Na odůvodnění všech tří stížností napadených rozhodnutí v tomto ohledu postačí proto pouze odkázat, což platí i pro závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o hodnocení dobré víry (resp. omluvitelného omylu) vedlejšího účastníka.
Ústavní soud závěrem podotýká, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jejím názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ani ve vztahu k námitce dotčení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť nezbytným důsledkem nastoupení účinků vydržení jako složené právní skutečnosti je rovněž zánik vlastnického práva původního, resp. skutečnost, že mu již nelze poskytnout ochranu a tato ochrana přísluší plně již vlastníku novému. Takový následek však nelze přirovnávat k vyvlastnění nebo odnětí vlastnického práva, jak tvrdí stěžovatelka, neboť není spojen s vůlí nebo konáním jakékoliv autority, ani státu, ani jiných osob. Naopak je důsledkem chování původního vlastníka ke svému vlastnictví, které buď nevykonával, nebo dostatečně nezajistil jeho ochranu (v daném případě spočívající zejména ve zjištění hranic pozemků v terénu a v jejich správném zaměření a označení), která by vyloučila možnost omylu nebo sporu o vlastnické právo.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. listopadu 2006
František Duchoň v. r.
předseda senátu