ECLI:CZ:US:1997:1.US.362.96
sp. zn. I. ÚS 362/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. 7 T 221/95, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 2 To 247/96, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byli
stěžovatel společně se spoluobžalovanými O. V. a R. T. (dále jen
"spoluobžalovaní") uznáni vinnými z toho, že v přesně nezjištěné
době ve druhé polovině měsíce června 1994 v Olomouci O. V. od
R. T. převzal částku nejméně 200 000 Kč a 18 000 DM, kterou
následně předal stěžovatelovi. Za to od něj O. V. a R. T. převzali
osobní automobil značky BMW 850 německé státní poznávací značky
B-AJ xx-yy, výrobní číslo WBA EG xxx xC BO4 657, které bylo dne
23. 5. 1994 odcizeno v SRN. R. T. se poté pokusil toto vozidlo
prodat P. T., od něhož předtím převzal výše uvedenou finanční
hotovost. Všichni obžalovaní prý přitom věděli, že vozidlo bylo
získáno trestnou činností. V době spáchání trestné činnosti byl O.
V. příslušníkem Policie ČR. Za toto jednání byl obžalovaný O. V.
za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního
zákona spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c)
trestního zákona, odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 22 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 10 000
Kč. Obžalovaný R. T. byl za pokus trestného činu podílnictví podle
§8 odst. 1 k §251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona
odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Stěžovatel V. N. byl za trestný čin podílnictví podle §251 odst.
1 písm. a) trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 15 měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výměře
300 000 Kč.
V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že z výpovědí
spoluobžalovaných jednoznačně vyplynulo, že v době předání
předmětného vozidla bylo na základě celé řady skutečností
(poškozená spínací skříňka, autoalarm a zámky dveří, nepoměr mezi
skutečnou a prodejní cenou vozidla, způsob předání vozidla apod.)
na první pohled zřejmé, že vozidlo bylo získáno trestným činem.
Jednotliví obžalovaní sice vypovídali značně rozporně a tvrdili,
že se trestného činu nedopustili (stěžovatel N.) nebo že nevěděli,
že vozidlo je odcizeno (R. T.), avšak okresní soud dospěl
k závěru, že vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem věděli
a vědět museli, že všichni na sebe a jiného převádějí odcizené
vozidlo a tím naplnili skutkové podstaty trestných činů, za něž
byli odsouzeni.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla odvolání
obžalovaných R. T. a V. N. zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení
odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl v potřebném
rozsahu všechna dokazování. Oba obžalované prý usvědčila zejména
výpověď spoluobžalovaného O. V., který uvedl, že R. T. i V. N.
věděli o tom, že předmětné vozidlo je kradené. Rozpory
v jednotlivých výpovědích O. V. v přípravném řízení a v hlavním
líčení se údajně netýkají zásadních skutečností rozhodných pro
posouzení otázky trestní odpovědnosti R. T. a V. N., ale spíše
technických detailů a lze je dobře vysvětlit značným časovým
odstupem od doby spáchání skutku a od jednotlivých úkonů
v trestním řízení. Odvolací soud akceptoval námitku, že jako
k důkazu nelze přihlížet ke svědecké výpovědi P. T. z přípravného
řízení. Tento svědek byl totiž vyslechnut, aniž o tom byl předem
vyrozuměn obhájce R. T., ačkoliv o to požádal, a zároveň byl
svědek P. T. vyslechnut ještě před sdělením obvinění V. N., takže
ve vztahu k tomuto obžalovanému měl příslušný protokol o výpovědi
pouze povahu vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 a 4 trestního řádu
a nešlo jej v řízení před soudem použít jako důkaz. Bez ohledu na
to, že ke svědecké výpovědi T. nelze přihlédnout, prý však byla
řádně prokázána objektivní i subjektivní stránka "deliktů"
kladených za vinu R. T. a V. N. Krajský soud se ztotožnil
s názorem okresního soudu v tom, že vedle usvědčující výpovědi
obžalovaného V. je nutno přihlédnout k profesní kvalifikaci obou
obžalovaných (autoprodejce T. a automechanika N.), kteří si
- vzhledem ke zmíněným okolnostem případu, zejména vzhledem
k rozporu mezi skutečnou cenou vozidla a cenou, za kterou mělo být
vozidlo prodáno - museli být vědomi toho, že se jedná o vozidlo
kradené. Krajský soud proto dovodil, že soud první instance došel
ke správným skutkovým i právním závěrům, takže odvolání obou
obžalovaných jsou nedůvodná.
Stěžovatel ústavní stížností napadl obě v záhlaví citovaná
rozhodnutí obecných soudů, a dovolal se údajného porušení čl. 8
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení citovaného ustanovení prý došlo tím, že stěžovatel byl
odsouzen za trestný čin, "který nespáchal na základě
neexistujících důkazů". Stěžovatel byl odsouzen na základě
usvědčující výpovědi spoluobžalovaného O. V. a svědka P. T.,
přestože výpověď P. T. byla získána způsobem popírajícím veškerá
práva obviněných na spravedlivý proces a přes námitky obhájců byla
tato výpověď při hlavním líčení přečtena. V rozsudku okresního
soudu vůbec nebylo odůvodněno uložení nepodmíněného trestu
a peněžitého trestu stěžovateli. Jediným důkazem, na základě
kterého byl stěžovatel odsouzen, je skutečnost, že je vyučený
automechanik, a proto údajně věděl, že převádí odcizené vozidlo.
Při jednání odvolacího soudu bylo prý dále porušeno
stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť tento soud nevyhověl jeho
návrhu na výslech O. V. jako svědka a návrhu na výslech svědka P.
T. - který v celém řízení nebyl vyslechnut za přítomnosti obhájce
- a svědka npor. M., který měl vysvětlit, "co ho vedlo za zády
obhájce provést výslech korunního svědka T. ve vazební věznici
v Brně dne 9. 2. 1995." Stěžovatel se proto domáhá zrušení obou
napadených rozhodnutí soudů a podle ustanovení §79 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku okresního soudu. Na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
soud v Olomouci, Krajský soud v Ostravě - a vedlejší účastníci
řízení - Okresní státní zastupitelství v Olomouci, Krajské státní
zastupitelství v Ostravě, R. T. a O. V.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že
stěžovatelovy námitky jsou nesprávné, neboť výpověď svědka P. T.
byla získána procesním způsobem, rozsudek je řádně odůvodněn
a majetkové poměry stěžovatele soud konstatoval přímo ve výroku,
když uvedl, že trestnou činností získal částku přesahující 300
000 Kč. Okresní soud sdělil, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
Podle názoru Krajského soudu v Ostravě, obsaženého v jeho
vyjádření, ústavní stížnost neobsahuje jiné skutečnosti než ty,
kterými obhajoba argumentovala již v průběhu odvolacího řízení.
K námitce týkající se výpovědi O. V., který jednoznačně popřel, že
by věděl o tom, že vozidlo je kradené, soud uvedl, že V. pouze
vymezil, do kterého okamžiku neměl pochybnosti o původu vozidla,
tj. "nebyl srozuměn s tím, že vozidlo je odcizeno". Zároveň prý
však O. V. popsal, kdy a z jakých důvodů pojal podezření, že
s vozidlem "není něco v pořádku". Z příslušného protokolu je pak
zřejmé, že V. vypovídal o podstatných okolnostech podrobně
a shodně jako v přípravném řízení (č.l. 15, 164). Krajský soud se
neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že bylo porušeno jeho
právo na obhajobu tím, že v průběhu trestního řízení nedošlo
k výslechu O. V. jako svědka. Proti stěžovateli i O. V. totiž bylo
vedeno společné řízení a nedošlo tedy k pochybení, pokud V. nebyl
vyslechnut v procesním postavení svědka. Z protokolace vyplývá, že
rozpory ve výpovědích byly O. V. předestřeny a soudy je
vyhodnotily a zaujaly k nim stanoviska. Krajský soud dále
neshledal podmínky k opakovanému výslechu odsouzeného V. jako
svědka, neboť ten si už jako obžalovaný svými výpověďmi sice mohl
vylepšovat své postavení, nikoliv však za cenu nepravdivého
obvinění jiné osoby, protože by se tak vystavil nebezpečí
trestního postihu. Rovněž prý nebylo nutné vyslýchat svědky P. T.
a npor. M., a to z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí.
K údajnému neodůvodnění uloženého trestu soud rovněž plně odkazuje
na napadená rozhodnutí obou soudů. Proto krajský soud považuje
ústavní stížnost za nedůvodnou a sdělil, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Okresní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření
stručně zrekapitulovalo průběh trestního řízení v souzené věci
a uvedlo, že stěžovatel skutečně po celé jeho trvání popíral
vznesená obvinění z toho, že by se dopustil trestného činu.
Stěžovatel byl však usvědčován spoluobviněnými V. a T., kteří
uvedli, že peníze za auto převzal, byť musel vědět, že je kradené.
Vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ve
svém vyjádření uvedlo, že rozhodnutí krajského soudu je zákonné,
důvodné a za zcela správný lze považovat i postup v řízení, které
rozsudku předcházelo. Napadenými rozhodnutími krajského
a okresního soudu prý nedošlo k porušení základních práv a svobod
a vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět. Krajské
státní zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním
soudem.
R. T. Ústavnímu soudu sdělil, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá, odkázal na své odvolání proti napadenému
rozsudku Okresního soudu v Olomouci a žádal o jeho přezkoumání. R.
T. si však vzdor písemnému poučení soudu nezvolil advokáta, který
by jej v řízení zastupoval, a proto jej Ústavní soud nadále za
vedlejšího účastníka řízení nepovažoval.
O. V. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před
Ústavním soudem vzdal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými
rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo
zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení "nikdo
nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody
pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku." Protože z povahy
souzené věci v úvahu nepřipadá porušení věty druhé citovaného
ustanovení, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda napadenými
rozhodnutími byl stěžovatel stíhán a zbaven svobody v souladu se
zákonem.
Stěžovatelovy námitky se týkají svědecké výpovědi P. T.,
zamítnutí návrhů na výslech O. V. a npor. M. jako svědků, údajného
neodůvodnění rozsudku okresního soudu a tvrzeného porušení práva
na obhajobu, avšak blíže nekonkretizují, jakým způsobem byl
porušen zákon a která jeho ustanovení nebyla dodržena.
V prvé řadě je nutno v souladu s ustálenou judikaturou
Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí
soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší
přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní
soud respektoval i v souzené věci a zabýval se proto pouze
otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena
stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý
proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou
stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již krajský soud
v rámci odvolacího řízení.
Pokud jde o stěžovatelův návrh na výslech O. V, P. T. a npor.
M. v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že
podle současné judikatury není soud v zásadě povinen každému
důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se
zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení
doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout
(§263 odst. 6 trestního řádu). Usnesení krajského soudu je
přesvědčivé, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy,
o které se opíral, a odpovídajícím způsobem se rovněž vypořádal
s důvody, proč nevyhověl návrhům na výslech uvedených svědků.
Proto ani Ústavní soud nedospěl k názoru, že by nevyslechnutím
navrhovaných svědků byl porušen zákon a zásady spravedlivého
procesu v souzené věci.
To se týká zejména výslechu O. V. Ten podle obsahu spisu
o podstatných okolnostech vypovídal shodně v přípravném řízení
i v hlavním líčení a existující rozpory v jeho výpovědích se
netýkaly zásadních otázek, majících význam pro vinu a trest
stěžovatele. Po procesní stránce krajský soud právem poukázal na
to, že V. byl spoluobžalovaným ve společném řízení vedeném proti
němu, T. a stěžovateli, takže okresní soud nepochybil, pokud jej
nevyslechnul jako svědka. V souladu s názorem krajského soudu
sdílí i Ústavní soud přesvědčení, že za této situace nebyl
stěžovatel zkrácen ve svém právu na obhajobu, pokud O. V.
v odvolacím řízení vyslechnut nebyl.
Pokud stěžovatel poukazuje na procesní nedostatky ve výpovědi
svědka P. T. z přípravného řízení, ignoruje skutečnost, že tyto
nedostatky reflektoval v napadeném usnesení již krajský soud, když
uvedl, že k této výpovědi jako k důkazu nelze přihlížet. Krajský
soud pokládal výslech P. T. v odvolacím řízení za nadbytečný
a zamítnutí tohoto důkazního návrhu řádně odůvodnil poukazem na
ostatní usvědčující důkazy, které byly v souladu se zákonem
zhodnoceny. Totéž se týká návrhu na výslech svědka npor. M.
Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby z hlediska ochrany
základních práv a svobod stěžovatele se od těch názorů krajského
soudu odchyloval.
Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že v rozsudku
okresního soudu nebylo vůbec odůvodněno uložení nepodmíněného
trestu a peněžitého trestu. Z napadeného rozsudku okresního soudu
jasně vyplývá, proč byly oba tresty stěžovateli uloženy, soud se
v něm zabývá osobami jednotlivých spoluobžalovaných, přihlíží
k polehčujícím okolnostem, a proto Ústavní soud nemá důvod, aby
jeho závěry zpochybňoval. Stejně neopodstatněnou se jeví blíže
nevysvětlená námitka stěžovatele, že jediným důkazem, proč byl
odsouzen, byla skutečnost, že je automechanikem a že prý proto
věděl, že převádí odcizené vozidlo. Toto stěžovatelovo tvrzení je
značně zlehčující a neodpovídá dokazování, provedenému v této
věci.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími
okresního a krajského soudu nebylo porušeno stěžovatelovo základní
právo a svoboda podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Protože ani Ústavní
soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod,
zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách
podle čl. 10 Ústavy ČR, rozhodl tak, že se ústavní stížnost zcela,
tj. včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
Okresního soudu v Olomouci, zamítá.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. května 1997