ECLI:CZ:US:2012:1.US.3654.11.1
sp. zn. I. ÚS 3654/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem 28. října 184, Příbram VII, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2001, č.j. 20 Co 330/2011-208, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel stručně formulovanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jeho zrušení (současně požadoval přiznání nákladů řízení). Uvedl, že v souvislosti s řízením sp.zn. 16 C 118/2007 u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") a s odvolacím řízením u městského soudu byl významně zkrácen ve svých právech na náhradu za omezení vlastnických práv a na projednání svých nároků dle plenárního nálezu Ústavního soudu č. 136/2009 Sb. Dále konkretizoval, že se žalobou obrátil na obvodní soud s návrhem na přiznání nároku na doplatek nájemného za období od 1.4.2004 do 30.11.2006 ve výši 172 210,- Kč, původně vůči J. M., po zveřejnění nálezu (pozn. správně má být "stanoviska") Ústavního soudu č. 136/2009 Sb. soud z jeho podnětu rozšířil žalovanou stranu o dodatečného účastníka: Českou republiku. Obvodní soud rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl, a to v důsledku údajného promlčení. Odvolací městský soud následně zamítavé rozhodnutí potvrdil. Podle stěžovatele oba soudy rozhodovaly v rozporu s pokyny Ústavního soudu zakotvenými v jeho nálezu č. 136/2009 Sb. Dále připomenul pokyny z tohoto nálezu ukládající obecným soudům postupovat při posuzování nároků na náhradu za omezení vlastnictví nájemních bytů dle zák. č. 82/1998 Sb. Podle tohoto předpisu (§32 odst. 1) se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. On sám se dozvěděl o obsahu nálezu až počátkem roku 2010 a návrh na rozšíření žaloby podal neprodleně poté, kdy se o odpovědnosti za omezení svých vlastnických práv dozvěděl. Tedy nelze usuzovat na promlčení jeho nároku na náhradu; oba soudy tak postupovaly chybně, když se orientovaly jinak, nežli podle zákona č. 82/1998 Sb. Tento postup je protiústavní, neboť odporuje pokynům dle nálezu Ústavního soudu č. 136/2009 Sb. a současně stěžovateli v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny lidských práv a svobod (správně má být Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina") odpírá nárok na náhradu za nucené omezení jeho vlastnických práv.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, společně s dalšími třemí žalobci, se u obvodního soudu žalobou z roku 2007 domáhal přiznání částky 172 210,- Kč vůči J. M. jako dluhu za užívání bytu vzniklého její neochotou přistoupit na dohodu o novém nájemném. V průběhu řízení obvodní soud připustil rozšíření žaloby i na další žalovanou - Českou republiku, vůči které žalobci požadovali shodnou částku jako náhradu za omezení vlastnického práva. První žalovaná vyvracela důvody podané žaloby s poukazem na chaoticky až zmatený postup žalobců co do stálé změny jejich požadavků, druhá žalovaná připomínala, že žalobci se mohli domáhat zvýšení nájemného u soudu přímo proti první žalované, pokud tak řádně a včas neučinili, nemohou se domáhat náhrady vůči ČR a vznesla námitku promlčení. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok vůči první žalované není dán vůbec a proti druhé žalované by byl opodstatněn jen v základu, ale nemohl být přiznán pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Obvodní soud připustil, že žalobci mají právo na regulované nájemné, popř. na nájemné zvýšené postupem předvídaným v zák. č. 107/2006 Sb., a že nelze vyloučit ani jejich nárok na nájemné přiměřeně zvýšené na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, ovšem zjistil, že mezi žalobci a první žalovanou nedošlo k dohodě o výši nájemného, a doplnil, že do 1.1.2007 nebyli oprávněni jednostranně autoritativně zvyšovat nájemné, mohli se u soudu domoci jeho zvýšení konstitutivním rozhodnutím. Po jednostranném zvýšení žádají žalobci i náhradu škody, na kterou nemají nárok (protože žalovaná neporušila žádnou právní povinnost). S odvoláním na patřičnou judikaturu, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, formuloval obvodní soud závěr, že již nelze pojmově konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného, tím méně deklarovat existenci dluhu v období od 1.5.2004 do 30.11.2006 za situace, kdy žaloba byla podána v této věci k soudu až dne 4.5.2007. O nároku žalobců vůči České republice soud nepochyboval, přihlédl však k námitce promlčení, jejíž uplatnění odůvodnil (str. 6 a 7 rozsudku) konstrukcí upravenou v obč. zákoníku a neshledal ani důvod posuzovat vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Proti rozsudku soudu I. stupně podali žalobci odvolání, ve kterém vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Městský soud přezkoumal napadený rozsudek a odvolání neshledal opodstatněným, neboť soud I. stupně posoudil věc správně a v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, proto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, které charakterizoval jako precizní a přesvědčivé. Ztotožnil se s nedůvodností žaloby vůči první žalované, neboť jí bylo nárokováno zvýšení nájemného výlučně za dobu předcházející jejímu podání. Také ohledně hodnocení nároku žalobců vůči druhé žalované zaujal shodný názor a připomenul, že jde o majetkový nárok závazkového charakteru, který podléhá promlčení ve smyslu §100 odst. 2 o.s.ř. (pozn. nejde o obč. soudní řád, ale o obč. zákoník), že již judikoval v právně shodné věci v rozhodnutí 28 Co 122/2009, které ani Ústavní soud neshledal co do výroku o věci samé závadným (srov. nález sp.zn. IV. ÚS 2513/09). Vyjádřil nesouhlas s názorem, že by běh promlčecí doby u nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal teprve s účinností plenárního stanoviska Ústavního soudu, akcentoval, že nárok žalobců vůči druhé žalované se ve smyslu §101 obč. zákoníku promlčoval den po dni tak, jak vznikala žalobcům majetková újma, tudíž v době vstupu druhé žalované do řízení byl nárok za dobu 1.5.2004 do 30.11.2006 promlčen.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k tvrzenému porušení napadeným rozsudkem, ani postupem obecných soudů předcházejících jeho vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění - v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně - vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí městského soudu o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Dále Ústavní soud upozorňuje na stěžovatelův nesprávný právní názor ohledně stanoviska Pl.ÚS-st. 27/09, které bylo uveřejněno pod č. 136/2009 Sb. Toto stanovisko bylo uveřejněno s právní větou:
I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Jak vyplývá z textu právní věty a z odůvodnění stanoviska, zabýval se Ústavní soud dvěma skupinami soudních sporů:
a) žalobami pronajímatelů vůči nájemcům,
b) žalobami pronajímatelů na náhradu škody vůči státu.
Je zřejmé, že v duchu tohoto stanoviska mohla být žaloba pronajímatele vůči nájemci úspěšná pouze tehdy, byla-li podána nejpozději do 31.12.2006 (část právní věty I.). Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (sc. podané před přijetím tohoto stanoviska), je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ČR při právní regulaci nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Nic víc, nic míň.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel, kromě zrušení napadených rozsudků, požadoval i přiznání nároku na náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. K tomuto požadavku Ústavní soud připomíná, že obecně platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§62 odst. 3). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle §62 odst. 4 citovaného zákona postupovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu