ECLI:CZ:US:2017:1.US.3658.16.1
sp. zn. I. ÚS 3658/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem Pod vinicí 2149/21, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 878/2016-34, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2016 č. j. 7 To 13/2016-554 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016 č. j. 40 T 15/2015-502, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisového materiálu Městského soudu v Praze, který Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá následující.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 40 T 15/2015-502, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 29. června 2015 v době kolem 23:10 hodin v Praze v ulici N. před prodejnou Žabka, poté, co zde spatřil poškozeného sedícího na obrubníku chodníku ve společnosti své tehdejší přítelkyně, rozběhl se směrem k němu, křičel na něj, ať ji nechá být, ať na ni nesahá, a ve chvíli, kdy se zvedl z obrubníku jej fyzicky napadl skleněným střepem, který si za tímto účelem předem opatřil tak, že rozbil láhev od piva, kterou si nesl s sebou, tímto skleněným střepem velkou silou vedl několik řezných ran v oblasti krku a obličeje poškozeného, ten upadl na zem, kde si vzniklou krvácivou ránu zakryl svou kapucí, držel se v oblasti krku a snažil se rukama chránit hlavu před dalšími útoky, v tu chvíli k němu opětovně přistoupil a opakovaně jej udeřil nohou do oblasti hlavy a dalších částí těla, načež se poškozenému podařilo zvednout ze země, ale vzápětí upadl do bezvědomí a jeho život se podařilo zachránit jen díky včasné pomoci okolostojících a přivolané rychlé zdravotní záchranné službě, přičemž uvedeným jednáním poškozenému způsobil řeznou ránu vlevo na krku délky 15 cm probíhající ve vzdálenosti cca 5 mm od velkých krčních cév po zadní straně krčního kývače od bradavkového výběžku kosti spánkové směrem šikmo dolů a dopředu přes plochý krční sval do oblasti štítné chrupavky s řezným poraněním svalů, řeznou ránu levého ušního boltce s neúplným odříznutím části boltce, řeznou ránu za levým boltcem, řeznou ránu na levé tváři délky cca 5 cm pronikající do dutiny ústní a řeznou ránu na čele, s těmito zraněními musel být poškozený hospitalizován ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, kde se následně podrobil chirurgickému zákroku, a v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, byl by bezprostředně ohrožen jeho život nadměrnými krevními ztrátami, resp. pokrvácivým šokem, vzduchovou embolií či vdechnutím krve do plic, a v případě, že by byly zasaženy velké krční cévy - krkavice a hrdelní žíla - byl by bezprostředně ohrožen na životě nadměrnými krevními ztrátami s následným vykrvácením, při zasažení hrdelní žíly nadto hrozila vzduchová embolie s následnou srdeční zástavou, a stěžovatel si při daným způsobem vedeném intenzivním útoku na poškozeného - spojeném s pořezáním krku, tedy místa, kde se nachází řada životně důležitých struktur - musel být minimálně vědom toho, že jej může usmrtit, a být s tím srozuměn.
4. Stěžovatel byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl zavázán k náhradě škody poškozeným. Poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. ze zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních, která podali stěžovatel a státní zástupce, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 7 To 13/2016-554, jednak tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, jednak tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání stěžovatele.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Tdo 878/2016-34, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť skutek měl být kvalifikován jako trestný čin zabití nebo ublížení na zdraví v jeho nedbalostní formě. Veškerá jeho obhajoba byla vedena snahou prokázat neexistenci úmyslu, nikoli popřít své jednání a vyvinit se, neboť ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví se doznal. Absenci subjektivní stránky (úmyslu) vysvětluje tím, že ke zranění poškozeného došlo instinktivním máchnutím rukou a že vše bylo spíše dílem náhody. Stěžovatel namítá tendenčnost a nedůvěryhodnost výpovědí svědků Stacha, Procházkové a Vospila. Obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a provedené důkazy hodnotily účelově v jeho neprospěch. Skutkový stav tak byl podle jeho názoru zjištěn neúplně. Pochybnosti, které z něj pro stěžovatele plynou, měly soudy hodnotit v jeho prospěch. Poukazuje rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe.
8. Stěžovatel zmiňuje i jistý pocit antipatie k jeho osobě ze strany obecných soudů, který podle jeho názoru osvědčuje i jejich nechuť vyslechnout jím navržené svědky. Mezery ve výpovědích a jejich rozpory soudy odstranily svými nepodloženými úvahami a spekulacemi.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
11. V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§89 a násl. tr. ř.) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi.
12. Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty, jimiž jsou odůvodňována neúplná skutková zjištění a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, neobstojí. Lze připomenout, že obdobné námitky stěžovatel uplatnil v obhajobě a že obecné soudy se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat skutkový závěr, že jednání stěžovatele naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu ve stádiu pokusu. Skutkové závěry o tom, jak se incident odehrál, že útočníkem byl jednoznačně stěžovatel a poškozený se pouze bránil, že útok byl veden velkou intenzitou velmi nebezpečnou zbraní, byl zcela jistě cílený na krk a hlavu poškozeného a stěžovatel s napadáním poškozeného přestal až po zásahu dalších osob, soud prvého stupně opřel nejen o svědecké výpovědi tří zcela nestranných svědků, ale vyšel přitom z výpovědi samotného stěžovatele. Skutková zjištění zcela korespondují i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, lékařskými zprávami a s protokolem o ohledání místa činu. Obecné soudy se konečně nedopustily ani vady spočívající v tzv. opomenutém důkazu, jelikož u těch důkazů, které neprovedly, odvolací soud dostatečně přesvědčivě vyložil, proč jejich provedení nepovažoval za nutné. Jasně podložené volné hodnocení důkazů, které neodpovídá představám stěžovatele, nemůže založit ani zpochybnění nepodjatosti obecných soudů, které stěžovatel naznačuje.
13. Soud prvého stupně i soud odvolací se rovněž zabývaly subjektivní stránkou trestného činu a vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom, že takovým způsobem útoku může poškozeného usmrtit a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (řezná rána vlevo na krku poškozeného probíhala ve vzdálenosti 5 mm od velkých krčních cév, při jejichž poranění hrozilo vykrvácení a vzduchová embolie). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Právní závěry tam uvedené neshledal v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním, neboť ze zhodnocení důkazů provedených soudem prvého stupně skutkové závěry jasně vyplývají a právní kvalifikace jim plně odpovídá.
14. Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je namístě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skupina výpovědí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl.
15. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokazována na základě přímých a nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Z jejich hodnocení vyplývá, že se doplňují a na sebe navazují tak, že příslušné rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, či o nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.
16. Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu