ECLI:CZ:US:2003:1.US.369.03
sp. zn. I. ÚS 369/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Mgr. O. M., právně zastoupeného JUDr. R. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp.zn. 6 To 45/03, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-235, výrok II., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-267, a proti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-406, č.j. 2 VZv 2/2003-410, a č.j. VZv 2/2003-414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 7. 2003 domáhal zrušení výše citovaných usnesení, jimiž Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné jeho stížnosti proti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, jimiž byl stěžovateli jako obviněnému dle ust. §347 odst. 1 alinea první tr.řádu [zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2003, dále jen "tr.ř."], za použití ust. §348 odst. 1 tr.ř. zajištěn veškerý jeho majetek, včetně z něj plynoucích přírůstků, výtěžků, jakož i majetku, který nabude [2 VZv 2/2003-235, dále jen "usnesení o zajištění majetku] a usnesení, jimiž státní zastupitelství v návaznosti na usnesení o zajištění majetku, dle ust. §349a odst. 2 tr.ř zajistilo podle ust. §79a odst. 1 tr.ř. peněžní prostředky na účtech stěžovatele u Č. s. a H. B. [2 VZv 2/2003-267], u K. b. [2 VZv 2/2003-406], u I. B. [2 VZv 2/2003-414] a odbytné ke kapitálovému životnímu pojištění u N. N. [2Vzv 2/2003-410], dále jen "usnesení navazující". Stěžovatel bez bližší ústavně právní argumentace tvrdil, že napadenými usneseními byla porušena jeho práva na soudní přezkum, soudní ochranu a ochranu jeho vlastnictví. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval zásah do svých ústavně zaručených práv v podstatě v tom, že vrchní soud v usnesení o zamítnutí stížností porušil jeho základní práva vybočením z intencí zákona, protože nebyly splněny podmínky ust. §347 odst. 1 a 348 odst. 1 tr.ř., když z usnesení o zahájení trestního stíhání nelze dovodit, že by byly splněny podmínky aplikace ustanovení o propadnutí majetku dle ust. §51 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce rozhodl bez provedení jakéhokoli šetření o tom, že se stěžovatel obohatil trestnou činností, neprovedl šetření týkající se doby, kdy byl majetek nabyt a nevyjádřil žádnou konkrétní obavu ohledně zmaření či ztížení případného výkonu trestu propadnutí majetku. Přitom stěžovatel neučinil žádné dispozice směřující ke zmenšení majetku. Usnesení o zajištění majetku tak postrádá obligatorní náležitosti vyžadované ust. §134 odst. 2 tr.ř. Státní zástupce porušil zásadu zdrženlivosti a vrchní soud tato pochybení neodstranil, když nepřípustně modifikoval a nesprávně aplikoval zákonné podmínky pro zajištění majetku obviněného. Vrchní soud se vůbec nevypořádal s podmínkou ust. §51 odst. 1 tr.zák., umožňující uložení trestu propadnutí majetku jen tehdy, pokud pachatel trestného činu získal, nebo se snažil získat trestnou činností majetkový prospěch. Soud spatřuje splnění těchto podmínek v disproporci mezi skutečnými příjmy a získaným majetkem a podle stěžovatele tak pokračuje ve spekulacích naznačených v usneseních státního zástupce. Pouhé spekulace nesplňují zákonem stanovené podmínky přezkumu. Přezkoumání správnosti znamená přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí, a to jak právních, tak skutkových okolností a prověrku, zda bylo opatřeno dostatečné množství faktů a zda byly náležitě zhodnoceny. To však vrchní soud neučinil, když po stránce skutkové ani neučinil dotaz na obviněného ohledně nabytí majetku (má jít o dědictví a majetek celé rodiny; část majetku byla nabyta před obdobím, kdy mělo docházet k tr. činnosti). V rozporu s přezkumným zjištěním vrchního soudu nebyla v případě stěžovatele splněna ani druhá podmínka ust. §347 odst. 1 tr.ř., protože neexistovala obava, že může být ztížen výkon event. trestu propadnutí majetku. Soud dovozuje tuto obavu z jednání spoluobviněného, ale tento poznatek nelze vztáhnout na jednání stěžovatele. Soud tak činí stěžovatele odpovědného za jednání jiných osob, což nemůže obstát před mezinárodním fórem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda chráněné ústavním pořádkem ČR [§72 odst. 1 písm. a) zákona ve spojení s články 1 a 10 a dále s čl. 3 Ústavy ČR]. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak zakládá porušení základního práva či svobody.
Cílem ústavní stížnosti je nepochybně dosažení ochrany před tvrzeným zásahem do vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny a z tohoto hlediska je argumentace procesními pochybeními druhotná. Ustanovení §247 a násl. tr.ř. umožňující předběžné zajištění majetku za účelem možného výkonu trestu propadnutí majetku, otevírá cestu k citelnému zásahu do vlastnického práva, spočívající v omezení dispozičního a užívacího (a požívacího) práva k věci (ius disponendi et ius fruendi). Zásah státu zde musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V opačném případě, tzn. v případě nepřiměřenosti daného omezení vlastnictví, by se rozhodnutí o zajištění majetku dostalo do zjevného rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Omezení vlastnického práva umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, jímž je legitimní obecný zájem na vytvoření předběžných podmínek pro případný výkon trestu propadnutí majetku. Citelnost zásahu do práva je zmírněna výlukou ze zajištění, které nesmí postihnout (a také nepostihlo) prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb stěžovatele nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je podle zákona povinen pečovat. Předběžné zajištění majetku dle §347 tr.ř. (na omezenou dobu a při šetření potřeb stíhané osoby), vytváří podmínky pro výkon trestu propadnutí majetku, a to jen po dobu, pokud propadnutí majetku skutečně hrozí [§349 odst. 2 tr.ř.] Aplikované ustanovení trestního řádu, tvořící ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví, je tak v obecné rovině přiměřeným prostředkem, odůvodněným sledovaným cílem - obecným zájmem právního státu na vynutitelnosti budoucího majetkového postihu pachatelů závažných úmyslných trestných činů.
Podle §347 trestního řádu lze zajistit majetek obviněného, je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku (objektivní podmínka) a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen (subjektivní podmínka); [navazující usnesení o zajištění peněžních prostředků jsou dle §349a odst. 2 tr.ř. nezbytným důsledkem usnesení o zajištění majetku, proti kterému ostatně ústavní stížnost argumentačně brojí.] Podle ust. §51 tr.zákona může soud uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, jestliže to shledá nutným vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.
Stěžovatel je jako spolupachatel stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1 a 4 tr.zák., ve formě spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr.zák. Otázka, zda je stěžovatel vinen stíhaným trestným činem, bude předmětem řízení před soudem. Při zcela rozdílných a protichůdných postojích obhajoby a státního zastupitelství (policejního orgánu) není ani v možnostech Ústavního soudu, aby v tak ranném stádiu řízení za daných okolností do řízení zasahoval a předbíhal jeho následný vývoj, ve formě řádného řízení před obecným soudem (čl. 40 odst. 1 Listiny). Státní zastupitelství uvedlo relevantní skutečnosti, kterými odůvodňuje reálnou možnost, že stěžovateli může být v pozdějším řízení, na základě soudního rozhodnutí, uložen trest propadnutí majetku, tedy že soud v budoucnu autoritativně konstatuje existenci zištné pohnutky, jako snahy získat prospěch majetkového charakteru. Zde není rozhodné, jak a kdy stěžovatel majetek nabyl, [X1][§51 a 52 tr.zák. a contrario.] Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Z tohoto hlediska je jasné, že i stěžovatel má zájem na rychlém postupu řízení, během něhož bude moci "spekulace" vyvrátit. Stěžovateli lze přisvědčit, že usnesení o zajištění majetku [2 VZv 2/2003-235] neobsahuje výslovně artikulovanou obavu ze zmaření výkonu trestu. Z obsahu tohoto usnesení však lze jednoznačně dovodit, že státní zastupitelství k tomuto kroku přistoupilo proto, aby vytvořilo soudu prostor pro reálný výkon trestu propadnutí majetku, jehož hrozbu považuje za reálnou i v takto ranném stádiu řízení. Své obavy dovodilo zejména z konkrétního způsobu páchání stíhané trestné činnosti, když popisuje sofistikovaný způsob provedení a majetkovou provázanost obviněných.
Přestože odůvodnění usnesení státního zastupitelství díky své strohosti poněkud zeslabuje přesvědčivost jeho závěru ohledně splnění subjektivní podmínky ust. §347 odst. 1 tr.ř., nelze odhlédnout od toho, že odůvodnění bylo v tomto směru rozvedeno a doplněno úvahami vrchního soudu. Vrchní soud v rámci bližšího odůvodnění zmíněných obav, odkázal také na obsah výslechů tří svědků a dále uvedl, že na základě dosud zjištěných skutečností, sdílí obavy státního zastupitelství, že stěžovatel by mohl zmařit možnost výkonu trestu propadnutí majetku obdobným jednáním, jaké měl uplatnit při stíhané trestné činnosti. I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění usnesení o zajištění majetku (díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům plynoucím z principu proporcionality a spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít jen tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral dvojinstanční koncepci trestního řízení. Odůvodnění usnesení vrchního soudu vypořádává logicky konzistentním způsobem všechny námitky stěžovatele. Pokud na základě relevantně vyargumentované úvahy soud přisvědčil obavě státního zastupitelství, nelze tomuto postupu, ani z hlediska rámce spravedlivého procesu nic vytýkat. Ostatně nelze odhlédnout od toho, že orgány činné v trestním řízení budou muset při dalším postupu zkoumat, zda nepominuly podmínky (formálního či materiálního rázu) pro zajištění majetku, a to z úřední povinnosti [§349 tr.ř.] Napadená usnesení neporušují princip proporcionality a tím méně zákaz libovůle.
Na okraj, jen vzhledem k argumentaci stěžovatele, je vhodné připomenout zákonnou koncepci trestu propadnutí majetku, který nepostihuje majetkové hodnoty získané trestnou činností (trestným činem nelze nabýt vlastnické právo) a pohrůžka tímto trestem má působit k dosažení účelu trestního zákona tam, kde jiné tresty (např. trest odnětí svobody) neskýtají dostatečnou záruku preventivního a represivního působení na potenciální i skutečné pachatele. I když je nutno trvat na dodržování ustanovení tr. řádu předepisujícího náležitosti odůvodnění usnesení, je pochopitelné, že v rámci přípravného řízení nemůže rozhodnutí dosáhnout takového stupně určitosti a konkrétnosti, jakou musí mít rozhodnutí ve věci samé. Ostatně i trestní řád otevírá, při dodržování ostatních zásad, určitý prostor pro procesní taktiku veřejné žaloby, když povinnost uvést rozhodné skutečnosti váže na jejich povahu [§134 odst. 2 tr.ř.].
Ústavní soud neshledal důvod, aby zasáhl do probíhajícího trestního řízení a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho základní práva. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu
[X1]znovu prověř