ECLI:CZ:US:2012:1.US.3783.11.1
sp. zn. I. ÚS 3783/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele N. K., zastoupeného JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou v Brně, Jakubská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011 č. j. 7 Tdo 1056/2011-106, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2010 č. j. 2 To 70/2010-4069 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2010 č. j. 50 T 12/2009-3481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými každý trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem ve stadiu přípravy podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a podle §7 odst. l tr. zák. ve vztahu k §187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel nadto byl uznán vinným ještě trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. l písm. b) tr. zák. Stěžovatel byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž stěžovatel a a další spoluobvinění byli odsouzeni podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. také k trestům propadnutí věci.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byla odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podané ohledně něho podle §256 tr. ř. zamítnuta.
První útok spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě (s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci), v podstatě v tom, že stěžovatel a R. P. společně po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úloh s P. G. , který již byl odsouzen ve Švédsku, uskutečnili přepravu 16 balíčků s celkovým množstvím 3 954,98 g heroinu do Švédska tak, že obviněný R. P. s P. G. dne 2. 1. 2008 vypůjčili v O. vozidlo zn. Škoda Octavia, do kterého stěžovatel ukryl v přesně nezjištěné době do 03,00 hodin dne 5. 1. 2008 uvedené množství heroinu, následně P. G. dne 5. 1. 2008 v časných ranních hodinách s tímto vozidlem odjel z České republiky do Švédska, obviněný R. P. jej doprovázel během cesty v jiném vozidle, udržoval s ním telefonický kontakt, takto monitoroval bezpečnostní situaci i pohyb P. G. po určené trase a zároveň byl v telefonickém kontaktu i se stěžovatelem, čímž se podílel na zajištění dodávky heroinu pro nezjištěnou osobu ve Švédsku a následnou distribuci, avšak P. G. byl v H. ve Švédsku zadržen švédskými celními orgány s tím, že ve střešních prostorách vozidla byl nalezen heroin v uvedeném množství (bod 1 výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
Druhý útok spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ostravě) v podstatě v tom, že stěžovatel, R. K. a S. P. v době od listopadu 2007 do dubna 2008 v R. , M. B. , P. a jinde se vědomě zapojili do činnosti směřující k obstarání metamfetaminu za účelem jeho další distribuce, přičemž obviněný S. P. zprvu z Věznice Rýnovice, kde vykonával trest odnětí svobody, ve snaze dosáhnout podílu na zisku kontaktoval s nabídkou zprostředkování výroby metamfetaminu ve větším rozsahu stěžovatele, následně ho seznámil s výrobcem metamfetaminu obviněným R. K. a dále působil jako garant realizace sjednaného obchodu s metamfetaminem a jako prostředník mezi výrobcem obviněným R. K. a odběratelem stěžovatelem, stěžovatel si objednal u obviněného R. K. prostřednictvím obviněného S. P. výrobu blíže nezjištěného množství matamfetaminu, na což mu předal hotovost ve výši 100 000 Kč, obviněný R. K. poté neoprávněně vyrobil nejméně 98,6 g metamfetaminu a z tohoto množství nejméně 73 g získal stěžovatel a 25,6 g bylo nalezeno v bytě G. Z. , kde se zdržoval obviněný R. K. (bod 2 výroku o vině v rozsudcích obou soudů).
Třetí útok spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ostravě) v podstatě v tom, že stěžovatel, R. K. a S. P. společně po vzájemné dohodě, vedeni snahou opatřit si efedrin na nedovolenou výrobu metamfetaminu, od ledna 2008 do dubna 2008 obviněný S. P. z Věznice Rýnovice opakovaně telefonicky kontaktoval v S. S. v Srbsku a R. I. v Kosovu, dojednal s R. I. nákup nejméně 5 kg efedrinu za částku 3 000 až 5 000 EURO za l kg s tím, že pro efedrin pošle osobu z České republiky, která zajistí převoz ze Srbska do České republiky, zároveň cenu a způsob dovozu průběžně konzultoval se stěžovatelem, jemuž předal telefonický kontakt na osoby zajišťující efedrin a který vedl další telefonická jednání ohledně nákupu a dovozu efedrinu; v návaznosti na tato jednání připravili mimo jiné cestu osobním vozidlem z České republiky do okolí Bělehradu v Srbsku za účelem nákupu a dovozu efedrinu, tuto cestu měl po dohodě s nimi vykonat obviněný R. K. společně s další osobou, avšak k její realizaci nedošlo především z důvodu nemožnosti v dané době opatřit finanční prostředky nezbytné na zaplacení kupní ceny (bod 3 výroku o vině v rozsudcích obou soudů).
Kromě toho je součástí výroku o vině, že stěžovatel se nejméně od 15.1.2008 do 22.4.2008 zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.4.2003 sp. zn. 45T 13/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.6.2005 sp. zn. 3To 50/2003 dle §57 odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a byl opakovaně vyzván k vycestování z území ČR, naposledy přípisem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.10.2007, který převzal dne 30.11.2007 v souvislosti se zamítnutím jeho žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45T 13/2001 ze dne 19.10.2007, které nabylo právní moci dne 14.1.2008.
Nejvyšší soud v záhlaví uvedeném usnesení dovolání stěžovatele a dalších obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti (zejména garantovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod). V konkrétnostech stěžovatel namítá zejména následující.
1) Stěžovatel uvádí, že z provedených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu plyne návaznost na jiné, dříve provedené odposlechy, které však nejsou součástí spisu. Podle stěžovatele je proto zřejmé, že po jistou dobu probíhaly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, avšak zákonné důvody pro odposlech nebyly naplněny; pokud by byly naplněny, jistě by státní zástupce takový odposlech či záznam předložil k důkazu při hlavním líčení v Brně. Přesto, že důvody pro trvání odposlechu a záznamu tedy netrvaly, policejní orgány v přímém rozporu s §88 odst. 3 tr. ř. neukončily odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Stěžovatel již však před nalézacím soudem navrhoval, aby tyto předchozí odposlechy byly provedeny jako důkaz.
2) Dále stěžovatel uvádí, že před soudem jako důkaz provedené odposlechy jsou nepřípustné i proto, že v příkazech k odposlechům soudce rezignoval na svou roli soudcovského posouzení a plnil jen roli vykonavatele žádosti.
3) Stěžovatel namítá nepoužitelnost důkazu získaného z provedení příkazu k prohlídce jiných prostor. Odkazuje na závěry a argumenty uvedené v ústavním nálezu sp. zn. PI.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010, kterým byla zrušena možnost nařízení prohlídky jiných prostor státním zástupcem a zdůrazněna role soudce. Avšak, na druhou stranu stěžovatel dodává, že později plénum Ústavního soudu přijalo sjednocující stanovisko (sp. zn. PI. ÚS-st. 31/10), podle něhož právní názor vyplývající z nálezu PI. ÚS 3/09 lze uplatnit pouze do budoucna, nikoli zpětně.
4) Stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení. Uvádí, že k průtahům v řízení došlo vinou státního zástupce, který podal obžalobu ke Krajskému soudu v Brně, tvrdil okolnosti zakládající místní příslušnost tohoto soudu a nechal proběhnout celé hlavní líčení. Až v závěrečné řeči vzal státní zástupce údaj rozhodný pro určení místní příslušnosti soudu zpět. Obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v Brně dne 9.4.2009. Závěrečná řeč, v níž došlo k zpětvzetí rozhodného údaje, byla pronesena dne 28.8.2009. Hlavní líčení u již místně příslušného Krajského soudu v Ostravě bylo zahájeno dne 17.2.2010 a bylo ukončeno vynesením rozsudku dne 29.4.2010. Období zbytečně konaného hlavního líčení v Brně, jakož i prodleva do dalšího nařízení hlavního líčení v Ostravě, tedy proběhlo marně z důvodů vadného postupu na straně státního zastupitelství. Jde o relevantní okolnost, kterou se obecný soud měl v odůvodnění zabývat i z hlediska vlivu na výměru trestu.
5) Stěžovatel dále namítá excesy v hodnocení důkazů. Konkrétně, obecné soudy se dle jeho názoru nedostatečně vypořádaly s daktyloskopickou stopou. Stěžovatel vykonával opravy aut a to mj. i pro dotčenou autopůjčovnu. Je tedy naprosto přirozené, že jeho otisky mohou být na různých automobilech a součástkách či kusech materiálu, a to ve vozidlech dotčené autopůjčovny. Samotný otisk na mobilním kusu materiálu - plechu tedy je logicky vysvětlitelný i bez vazby k dané trestné činnosti, resp. mohl by vést k úvahám o technické součinnosti pří úpravě vozidel; to však ještě nestačí k závěru o jeho vědomosti, že budou takovým vozidlem převáženy nedovolené látky, jakož i o dalších okolnostech skutku. Stopa lokalizovaná na plechu byla poté bez jakéhokoli zdůvodnění označena za stopu lokalizovanou na lepící pásce a použita jako zásadní důkaz o vině stěžovatele.
6) Stěžovatel namítá nepoužitelnost důkazu získaného z provedení příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu na základě §88a odst. 1 tr. řádu, a to s odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 22.3.2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10.
7) Stěžovatel konečně namítá, že mu bylo odepřeno právo účasti u jednání odvolacího soudu. Stěžovatel požádal o možnost jít na "vazbu", uvedl, že mu je špatně, leč byl předsedou senátu poučen dle §263 odst. 4 tr.ř., že může být jednáno v jeho nepřítomnosti. Obhájce na dotaz soudu uvedl, že stěžovatel chce být účasten u jednání. Přesto soud rozhodl o pokračování v nepřítomnosti stěžovatele. Po námitce obhájce, který navrhl, aby nebylo pokračováno po dobu nepřítomnosti stěžovatele, rozhodl soud usnesením tak, že dle §263 odst. 4 tr.ř. per analogiam bude dále jednáno v nepřítomnosti tohoto obžalovaného.
IV.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
V.
V konkrétnostech dodává Ústavní soud následující.
Stěžovatel namítá nepřípustnost odposlechů [III. 1) tohoto usnesení Ústavního soudu], a uvádí, že předcházející odposlechy nebyly provedeny jako důkaz. Z toho dovozuje, že provádění předcházejících odposlechů mělo být ukončeno, protože neobsahovaly žádné relevantní skutečnosti pro trestní řízení. Pokud by - dle stěžovatele - relevantní skutečnosti obsahovaly, musely by být provedeny v nynějším řízení jako důkaz. Jestliže tedy předcházející odposlechy protizákonně nebyly ukončeny, pak na ně navazující odposlechy - tedy ty, které jako důkaz byly provedeny - jsou též nepřípustné.
Stěžovatel dále v námitce [III. 2) tohoto usnesení Ústavního soudu] uvádí, že před soudem jako důkaz provedené odposlechy jsou nepřípustné i proto, že v příkazech k odposlechům soudce rezignoval na svou roli soudcovského posouzení a plnil jen roli vykonavatele žádosti.
Ústavní soud uvádí, že s námitkami o nepřípustnosti důkazů odposlechy se vypořádal řádně a přesvědčivě nalézací soud (str. 40-42 napadeného rozsudku), toto posouzení aproboval vrchní soud (str. 41 napadeného rozsudku) a i Nejvyšší soud (str. 10-11 napadeného usnesení).
Tu Ústavní soud dodává, že stěžovatelova úvaha - dle níž předcházející odposlechy neobsahovaly žádné relevantní skutečnosti pro trestní řízení, neboť pokud by skutečnosti relevantní obsahovaly, musely by být provedeny v nynějším řízení jako důkaz - je pouhou spekulací. Orgány činné v trestním řízení mohly totiž vycházet například z premisy, že pokud již z následujících odposlechů je trestná činnost dokazována, je nadbytečné a v rozporu s principem rychlosti procesu zatěžovat trestní řízení dalšími odposlechy, pro věc samu s menší přidanou hodnotou než odposlechy pozdější. Stejně tak mohl policejní orgán, průběžně vyhodnocující odposlechy, dospět k závěru, že zatímco v předcházejících odposleších nejsou zatím obsaženy dostatečně konkrétní údaje vztahující se přímo k příslušné trestné činnosti, celkový kontext odposlechů trestné činnosti nasvědčuje; ostatně, to se i později potvrdilo, jestliže z pozdějších odposlechů se trestná činnost podává. Tudíž, trestná činnost, za kterou byli stěžovatel a další spoluobvinění odsouzeni, v podstatě zpětně ukazuje na relevantnost odposlechů jako celku (předchozích i v hlavním líčení provedených).
Stěžovatel dále namítl průtahy řízení způsobené podáním obžaloby k místně nepříslušnému soudu (Krajský soud v Brně), u kterého proběhlo též hlavní líčení, a až poté byla věc předložena Krajskému soudu v Ostravě. Tvrdí, že jde o relevantní okolnost, kterou se obecný soud měl v odůvodnění zabývat, i z hlediska vlivu na výměru trestu.
Ústavní soud konstatuje, že se nalézací soud vlivem délky řízení na výměru trestu výslovně zabýval, a to řádně a přesvědčivě (str. 78 napadeného rozsudku). Zohlednil v této souvislosti fakt, že od spáchání trestných činů uplynula doba cca dvou let, leč správně dovodil, že v této konkrétní věci nešlo o nepřiměřeně dlouhou dobu řízení. Ostatně i sám stěžovatel uvádí, že obžaloba byla podána k nepříslušnému Krajskému soudu v Brně dne 9. 4.2009 a závěrečná řeč, v níž došlo k zpětvzetí rozhodného údaje, byla pronesena již dne 28. 8. 2009. Koneckonců, obhajoba vznesla námitku místní nepříslušnosti až v závěrečné řeči (srov. vyjádření státního zástupce na č. l. 4061).
Stěžovatel rovněž namítá nepoužitelnost důkazu získaného z provedení příkazu k prohlídce jiných prostor, s odkazem na nález sp. zn. PI. ÚS 3/09. K tomu Ústavní soud konstatuje, že samotný stěžovatel poukazuje na to, že plénum Ústavního soudu přijalo sjednocující stanovisko (sp. zn. PI. ÚS-st. 31/10), podle něhož právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. PI. ÚS 3/09 lze uplatnit pouze do budoucna, nikoli zpětně. Na to odkazuje i Ústavní soud.
Stěžovatel dále brojí proti důkazu získaného z provedení příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu na základě §88a odst. 1 tr. řádu, a to s odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10. Považuje jej za nepoužitelný.
Ústavní soud k tomu odkazuje na jiný nález Ústavního soudu ze dne 20.12.2011 sp. zn. Pl ÚS 24/11, kterým bylo ve výroku konstatováno: "Ustanovení §88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se r u š í uplynutím dne 30. září 2012." Leč v citovaném nálezu bylo též řečeno (bod 32.): "uvedené derogační důvody nelze vykládat tím způsobem, že samotná aplikace napadeného ustanovení měla v případě dotčených uživatelů služeb elektronických komunikací pokaždé za následek porušení jejich základního práva na soukromí. Napadené ustanovení i dosud umožňovalo, aby soud v konkrétní věci posoudil přiměřenost nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z hlediska základního práva na informační sebeurčení a žádost orgánu činného v trestním řízení v neodůvodněných případech zamítl. Nelze tedy učinit apriorní závěr, že každým rozhodnutím vydaným na základě §88a trestního řádu před vyhlášením tohoto nálezu ve Sbírce zákonů došlo k porušení základního práva nebo svobody dotčeného uživatele služeb elektronických komunikací. Rovněž tímto nálezem není dán žádný důvod, který by obecně bránil použití doposud získaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rámci dokazování v trestním řízení....". V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na usnesení ze dne 11.4.2011 sp. zn. IV. ÚS 1407/10: "Ústavní soud si je vědom, že dnem vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (dostupný in http://nalus.usoud.cz) ve Sbírce zákonů bude zrušeno ustanovení §97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Přístup obecných soudů k důkazu získanému na základě uvedeného zákona je upraven v bodě č. 59 uvedeného nálezu: "Použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení bude třeba zkoumat ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu. Soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity." Ústavní soud k tomu nyní dodává, že z napadeného rozsudku nalézacího soudu plynou úvahy o značné závažnosti spáchaných trestných činů, na podkladě kterých lze dovodit přípustnost použití důkazů získaných dle 88a tr. řádu i v kontextu nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. např. str. 41 nebo 77 - 78 napadeného rozsudku). Nejednalo se o žádnou bagatelní trestnou činnost či o činnost méně závažnou.
Stěžovatel dále tvrdí - co do použití daktyloskopie - že jeho stopa byla nejprve lokalizovaná na plechu, a až poté, bez jakéhokoli zdůvodnění, byla označena za stopu lokalizovanou na lepící pásce; to stěžovatel považuje za postup nepřezkoumatelný, účelový, zcela nezákonný a neústavní. Tuto námitku však stěžovatel výslovně v odvolacím řízení nevznesl, a proto se jí Ústavní soud - ve smyslu ustálené judikatury - nezabýval (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3769/11). Nadto, zdaleka nešlo o usvědčující důkaz a argument jediný.
Stěžovatel konečně namítá, že mu bylo odepřeno právo účasti u jednání odvolacího soudu. S touto námitkou se však řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud na str. 4-5 napadeného usnesení: "V souvislosti s posouzením otázky, zda citované ustanovení bylo skutečně porušeno, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci jednal ohledně pěti obviněných a že poté, co se obviněný N. K. vrátil k veřejnému zasedání, předseda senátu ho seznámil s průběhem veřejného zasedání po dobu jeho nepřítomnosti. Zvláště pak považuje Nejvyšší soud za významné to, že v přítomnosti obviněného bylo provedeno vše, co bylo z jeho hlediska podstatné. V přítomnosti obviněného N. K. státní zástupce znovu přednesl odvolání podané ohledně obviněného, obhájkyně přednesla odvolání obviněného a vyjádření obviněného k odvolání státního zástupce, obviněný sám přednesl své vlastní vyjádření k věci, státní zástupce přednesl vyjádření k odvolání obviněného a byly předneseny závěrečné návrhy všech procesních stran. Obviněný pak byl přítomen i vyhlášení rozsudku. Vytýkat Vrchnímu soudu v Olomouci porušení ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. se za tohoto stavu jeví jako pouhý formalismus. Ve skutečnosti se nejednalo ani o žádný zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto právo není samoúčelné. Jeho smyslem je zaručit jednu z významných podmínek toho, aby řízení bylo spravedlivé. Uváží-li se, jak Vrchní soud v Olomouci při veřejném zasedání postupoval ve vztahu k obviněnému N. K., je namístě závěr, že přechodnou nepřítomností obviněného nebyl dotčen celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého. O porušení citovaných ustanovení by šlo tehdy, jestliže by Vrchní soud v Olomouci zcela odňal obviněnému možnost vystupovat před odvolacím soudem, jestliže by v nepřítomnosti obviněného byly provedeny jeho se týkající úkony, které by již nebyly opakovány v jeho přítomnosti, apod. K takovému zásahu do práv obviněného rozhodně nedošlo. Obviněnému bylo umožněno vystupovat před Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, vyjádřit se k věci, přednést vlastní návrhy a být přítomen úkonům, které se ho týkaly."
Ústavní soud poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 4.6.2012 sp. zn. IV. ÚS 3769/11, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost spoluodsouzeného R. N., dříve P. V citovaném usnesení Ústavní soud mj. uvedl: "Jak je z napadených rozhodnutí patrné, orgány činné v trestním řízení důkladně prověřovaly vazby a komunikaci odsouzených navzájem, přičemž tato činnost byla ztěžována jednak používáním řady SIM karet, které postupně byly předělávány do různých mobilních telefonů, a rovněž konspirativností komunikace mezi zúčastněnými osobami. Závěry, k nimž soudy dospěly na základě provedených důkazů, byť nepřímých avšak tvořících ucelený obraz trestného jednání, jsou zcela logické a srozumitelné a jednoznačně vedly k závěru o vině stěžovatele... Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily."
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu