ECLI:CZ:US:2014:1.US.3792.13.1
sp. zn. I. ÚS 3792/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 Afs 61/2013-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 93/2011-76, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Af 102/2011-101, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 9. 6. 2011, č. j. MMB/225877/2011, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 19. 7. 2011, č. j. MMB/0274628/2011, rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň ze dne 23. 5. 2011, č. j. MCLISEN04565/2011/2500 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno - střed ze dne 26. 5. 2011, č. j. 110037497/VANJ/VHA/002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné, řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2013, se stěžovatelka domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, jimiž mělo být zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to zejména do práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces (dále "Listina"), zakotveného v čl. 36 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 9. 6. 2011, č. j. MMB/225877/2011, bylo dle ustanovení §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zamítnuto stěžovatelčino odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Líšeň o přeplatku vydané dne 23. 5. 2011, č. j. MCLISEN04565/2011/2500, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení §155 daňového řádu, vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále "vyhláška č. 21/2010").
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 Af 93/2011-76, byla správní žaloba stěžovatelky zamítnuta. Krajský soud ve svém rozhodnutí především konstatoval, že žádost o vrácení vratitelného přeplatku není dalším opravným prostředkem proti rozhodnutí o stanovení daně, která byla v konkrétním případě zaplacena a vyměřena konkludentně. Správní orgán rozhodující o takové žádosti není oprávněn k posuzování hmotněprávní správnosti stanovení daně, nanejvýš by mohl přihlížet k nicotnosti, přičemž touto se správní orgány dle soudu dostatečně zabývaly a došly k výše uvedenému závěru, s nímž se soud ztotožnil.
4. Ve sporu o otázku, zda stěžovatelkou provozované interaktivní videoloterijní terminály (dále "VLT") spadají pod pojem "jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu" uvedený v ustanovení §1 písm. g) zákona o místních poplatcích, a tedy zda existuje povinnost platit místní poplatek, uvedl Krajský soud následující. Žalobcem provozovaná technická zařízení pro provozování sázkových her prostřednictvím centrálního loterního systému, jehož součástí jsou centrální jednotka, místní kontrolní jednotka a koncové zařízení - VLT -, spadá pod pojem "jiná podobná hra" zakotvený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"). Vzhledem k neupravenosti v části první až čtvrté zákona o loteriích spadají uvedená zařízení provozovaná stěžovatelkou do kategorie her uvedené v ustanovení §50 odst. 3 téhož zákona a podléhají povolení Ministerstva financí, a to včetně každého jednotlivého koncového VLT. V takovém případě proto každý VLT spadá pod pojem "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu", a tedy i pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích.
5. Napadená rozhodnutí Úřadu městské části Brno - střed ze dne 26. 5. 2011, č. j. 110037497/VANJ/VHA/002 a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 19. 7. 2011, č. j. MMB/0274628/2011, se týkají právně totožné věci, jako rozhodnutí uvedená výše, přičemž argumentace a závěry jsou taktéž identické. Proto Krajský soud v Brně žalobu proti těmto rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Af 102/2011-101, zamítnul.
6. Kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 Afs 61/2013-35, je zamítnul.
7. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudků krajského soudu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), spočívající v nevypořádání se s některými žalobními námitkami, Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepřezkoumatelnost rozsudků neshledal. Co do tvrzení stěžovatelky, že měla být v uvedených případech aplikována právní zásada in dubio pro libertate, Nejvyšší správní soud uvedl, že předpokladem pro aplikaci této zásady je existence nejméně dvou obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení, v tomto případě ustanovení §10a zákona o místních poplatcích. Dle Nejvyššího správního soudu však krajský soud uvedené ustanovení za nejednoznačné nepokládal. Krajský soud použitím teleologické a historické metody výkladu, kterými korigoval jazykový výklad neurčitého právního pojmu použitého ve zmíněném ustanovení ("jiné technické herní zařízení"), došel ke stejným závěrům, jako Nejvyšší správní soud. Výklad podaný stěžovatelkou odmítl považovat za výklad konkurenční, jelikož vycházel z formalistických a technických hledisek a nezohledňoval smysl a účel dotčených norem. Z těchto důvodů, z rozhodnutí krajského soudu plně seznatelných, a tedy nezakládajících nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nebyla zásada in dubio pro libertate aplikována.
8. Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí nepřezkoumatelným ani z důvodu nevypořádání se s technickými aspekty stěžovatelkou provozovaných rozhodnutí, jelikož tyto byly zohledněny při úvaze o definici pojmu "jiné technické herní zařízení". Námitkou nepřezkoumatelnosti závěru o neexistenci přeplatku na místním poplatku a závěru o řádném zohlednění nezbytných podkladů pro takové rozhodnutí se dle Nejvyššího správního soudu soud krajský vypořádal dostatečně podrobně, když konstatoval, že správci daně postupovali správně, pokud žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku zamítli, neboť žádný vratitelný poplatek nebyl evidován.
9. Námitkou, že se krajský soud opomenul zabývat způsobem vyměření místního poplatku, se Nejvyšší správní soud nezabýval, jelikož tato námitka nebyla řádně uplatněna. K námitce nesprávného vypořádání argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/2010 Nejvyšší správní soud uvedl, že argumentace tímto nálezem není nepřípadná, krajský soud se nálezem zabýval dostatečně a nadto šlo o argumentaci podpůrnou, na jejíchž závěrech nebylo stěžejní odůvodnění vystavěno. Námitku nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s namítanými procesními vadami, jakož i otázku nicotnosti, Nejvyšší správní soud považoval taktéž za nedůvodnou, neboť stěžovatel námitku nicotnosti v žalobě vůbec neuplatnil a skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
10. Co do stížnostního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., týkajícího se aplikace ustanovení 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, Nejvyšší správní soud přistoupil k obsáhlé interpretaci sporných pojmů, přičemž dospěl k závěru, že "VLT, jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50 odst. 3 zákona o loteriích...", z čehož vyvodil závěry ohledně poplatkové povinnosti totožné se závěry krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí a uvedla, že si je vědoma závěrů Ústavního soudu ke svým obdobným stížnostem, vyplývajících z usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13, III. ÚS 3243/13 a III. ÚS 3343/13, avšak tvrdí, že skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné. Podstatu věci spatřuje stěžovatelka v otázce existence přeplatku na místním poplatku za jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal, a dále pak v otázce, jaké podklady je správce poplatku rozhodující o přeplatku povinen použít.
12. Stěžovatelka uvádí, že nemohlo dojít ke konkludentnímu vyměření poplatku s odkazem na nemožnost subsidiárního užití ustanovení §10 daňového řádu, jelikož ve věci vedené pod sp. zn. 29 Af 102/2011 byl správcem daně vydán platební výměr, který však nebyl účinný. Stěžovatelka poté tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., která však nemohla být Nejvyšším správním soudem posouzena jako nepřípustná. Přípustnost námitky uplatněné až před Nejvyšším správním soudem stěžovatelka dovozuje z toho, že rozhodnutí krajského soudu bylo pro nedostatek odůvodnění zmatečné.
13. Ve věci vedené pod sp. zn. 31 Af 93/2011 pak platební výměr vydán nebyl, a proto stěžovatelka namítá nicotnost rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ve shora zmíněných usneseních Ústavního soudu bylo rozhodováno za situace, kdy nicotnost rozhodnutí nebyla namítána v kasační stížnosti. V tomto případě se však dle stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl námitkou nicotnosti zabývat s odůvodněním, že tato námitka byla poprvé formulována až v kasační stížnosti, a proto není přípustná.
14. Dále stěžovatelka uplatnila nemožnost aplikace §140 daňového řádu a nemožnost podřadit jí provozovaná zařízení pod pojem jiné technické herní zařízení, pramenící z jí podaného výkladu za použití zásady in dubio pro libertate. K tomu stěžovatelka argumentuje, že Ministerstvu financí není žádným právním předpisem dána pravomoc vydávat rozhodnutí o povolení provozování jiného technického zařízení, z čehož plyne nemožnost vybírat příslušný poplatek.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z ustálené judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, za jakých podmínek nesprávná aplikace či interpretace práva tento zásah konstituuje.
16. Ústavní soud má ústavní stížnost taktéž za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu), pokud jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů a argumentaci stěžovatelky a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud konstatuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je obsahově téměř identická s ústavními stížnostmi stěžovatelky, o kterých bylo Ústavním soudem již dříve rozhodnuto tak, že byly shledány zjevně neopodstatněnými v usneseních sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/13. Od argumentace v uvedených usneseních Ústavní soud nemá v tomto případě důvod se odchýlit.
19. K tvrzení stěžovatelky, že nyní projednávaná stížnost se liší od výše uvedených usnesení v skutkových a právních okolnostech, uvádí Ústavní soud následující.
20. Argument, že Nejvyšší správní soud nemohl posoudit námitku stěžovatelky jako nepřípustnou, i s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud uvádí, že zmatečnost rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. může být založena pouze skutečnostmi stanovenými v zákoně ("zmatečnost řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, případně bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce"), přičemž námitka stěžovatelky, spočívající v tvrzeném nesprávném odůvodnění, pod podmínky stanovené zákonem nespadá. Nejvyšší správní soud pak nepochybil, pokud se v souladu s kasačním principem námitkou stěžovatelky ohledně způsobu vyměření poplatku nezabýval. Ústavní soud nadto konstatuje, že s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem.
21. Ohledně tvrzení, že se Nejvyšší správní soud odmítnul zabývat námitkou nicotnosti s odkazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud pouze odkazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí, na které se Nejvyšší správní soud k námitce nicotnosti vyjadřuje, a na shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3343/13 (odst. 15), který se s nicotností rozhodnutí správních orgánů a povinností správních soudů přihlížet k nim ex officio, i pokud nebyly vysloveně namítány, dostatečně vypořádal, přičemž závěry v citovaném usnesení lze beze změny aplikovat i v tomto případě.
22. Stěžovatelkou tvrzené odlišné právní a skutkové okolnosti proto dle Ústavního soudu nezakládají důvod odchylovat se od názoru vysloveného Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných případech.
23. Co se týče námitky ohledně klasifikace stěžovatelem provozovaných zařízení dle loterijního zákona a zákona o místních poplatcích, použití zásady in dubio pro libertate, vzniku poplatkové povinnosti, pravomoci Ministerstva financí vydávat rozhodnutí o povolení, jakožto i dalších skutečností namítaných ve stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že se tyto neliší od dřívějších ústavních stížností stěžovatelky, o kterých Ústavní soud rozhodl výše citovanými usneseními, a proto na ně Ústavní soud pouze ve stručnosti odkazuje.
24. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu