ECLI:CZ:US:2015:1.US.3817.14.1
sp. zn. I. ÚS 3817/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Veroniky Ciniburkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 1496/2014 - 171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 č.j. 36 Co 58/2013 - 156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2013 č.j. 15 C 239/2012-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy porušily její právo na spravedlivý proces, zejména její právo domáhat se práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, které je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a z vyžádaného spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 239/2012 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka se proti České republice domáhala zaplacení částky 884.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Nemajetkovou újmu měla stěžovatelka utrpět v souvislosti s trestním stíháním a vazbou svého druha, který však byl následně ve smyslu ustanovení §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Ve svém odůvodnění uvedl, že daný případ je nutné posuzovat dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, konkrétně dle ustanovení §7 uvedeného zákona. Obvodní soud dále uvedl, že stěžovatelka v trestním řízení vystupovala pouze jako družka obviněného, tedy nikoli jako účastník řízení, kterým je pouze osoba, proti níž se vede trestní řízení, osoba zúčastněná, případně poškozený. Podle obvodního soudu však účastníkem není osoba ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 trestního řádu, případně ustanovení §247 odst. 2 trestního řádu, která sice může činit určité návrhy - zvolit obviněnému obhájce, či napadnout rozsudek odvoláním - což však neznamená, že by současně byla k podání žaloby aktivně legitimovaná. Proto ani stěžovatelka, tedy družka obviněného, nemá dle soudu v tomto případě aktivní legitimaci k podání žaloby ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Obvodní soud z tohoto důvodu již dále neprováděl dokazování vzniku nemajetkové újmy, případně dalších tvrzení stěžovatelky.
Městský soud následně odvolání stěžovatelky posoudil jako nedůvodné a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním posouzením obvodního soudu, tedy že stěžovatelka není oprávněnou osobou k podání žalobního návrhu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud odmítl a konstatoval, že závěr městského soudu stran aktivní legitimace stěžovatelky je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti trvá na tom, že je aktivně legitimovaným subjektem ve smyslu §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V tom se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jednotlivými úkony provedenými v trestním řízení mohou být postiženy i osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo, jako například osoby blízké. Domnívá se, že jako osoba blízká, družka obviněného, byla oprávněna volit obviněnému obhájce, požádat o jeho propuštění z vazby, případně podat odvolání ve věci samé. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že stát má nést odpovědnost za vzniklou nemajetkovou újmu a nepřenášet toto břemeno na ni. V takovém kontextu je dle jejího mínění nutné interpretovat příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Vzhledem k tomu, že tento zákon nijak nedefinuje účastníky řízení, a spoléhá se na definice podané v jednotlivých procesních předpisech, je proto nutné použít extenzivní výklad. Dále stěžovatelka uvádí, že v jejím případě byly splněny všechny nezbytné podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy a také popisuje zásahy do své osobnostní sféry.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro stížnosti směřuje k aktivní legitimaci stěžovatelky, kterou obecné soudy vyloučily. Na základě jejich názoru stěžovatelka dospěla k závěru, že v jejím případě bylo porušeno její právo na přístup k soudu. Obvodní soud však ve svém rozhodnutí jasně a přesvědčivě vyložil, proč nepokládá stěžovatelku za aktivně legitimovanou dle ustanovení §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Lze připustit, že dle tohoto ustanovení mohou být oprávněny i další subjekty, především ty, o jejichž právech a povinnostech se v určité části řízení rozhoduje, případně ty, které jsou oprávněné v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky. Ovšem pouze v případě využití svého práva, a nikoli pouze v případě zákonem dané možnosti toto právo využít, jak naopak uvádí stěžovatelka nejen v ústavní stížnosti, ale i v předchozích řízeních před obecnými soudy. To je ostatně i obsahem shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. V něm však Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že družka obviněného, byť se jí dotýkala nařízená domovní prohlídka, není účastníkem trestního řízení a poškozenou osobou ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by se dotýkalo základních práv stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, stejně jako ve vyjádření adresovaném obvodnímu soudu ze dne 18. 2. 2013 (konkrétně číslo listu 124 vyžádaného spisu), v odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 3. 2013 (č.l. 146) a dovolání k Nejvyššímu soudu ze dne 3. 2. 2014 (č.l. 162), zmiňuje, že využila práva, která ji dává trestní řád a obviněnému druhovi zvolila obhájce a platila mu odměnu. Tato skutečnost je nepochybně významná pro posouzení žalobní legitimace stěžovatelky ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněného pod číslem 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle v něm prezentovaného názoru se osoby oprávněné zvolit obviněnému obhájce stávají účastníky trestního řízení v okamžiku, kdy toto právo využijí a v případě vzniklé újmy či škody je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podobné závěry vyplývají i z literatury - viz např. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88 nebo také Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 256 (tyto názory se objevují i ve vydání z roku 2008 a nelze tedy říci, že by mohly být stěžovatelce známé až v době po podání dovolání). Uvedené aktivní využití subjektivního práva zvolit obviněnému obhájce a hradit jeho služby však stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nijak nedokládá a rovněž ze spisu není patrné, že by uplatnila nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s úhradou obhajoby. Tato její tvrzení také nejsou spojena s návrhy na provedení dokazování a není z nich zcela patrné, jaký význam jim stěžovatelka přisuzuje. Rovněž není patrné, že by tuto argumentaci zdůraznila v odvolání, či se alespoň pokoušela v tomto smyslu doplnit dokazování. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i soudní řízení o náhradu škody vedené proti České republice je provázeno dispoziční zásadou a je tedy plně na účastnících řízení, aby uváděli skutečnosti podložené důkazními prostředky. Bylo tedy na stěžovatelce případné další skutečnosti náležitě označit a připojit k tomu návrhy na provedení dokazování, a ne je zmiňovat pouze okrajově a takovým způsobem, že není jasné, zda se jedná o skutková tvrzení, či zda je to pouze ornament. Rozhodnutí soudů, které je následkem strategie vedení řízení zvolené stěžovatelkou, pak nelze považovat za zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zejména do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu