ECLI:CZ:US:2006:1.US.391.06.1
sp. zn. I. ÚS 391/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T. zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem se sídlem Lubenec, Sídliště 249, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2006, čj. 6 To 374/2006 - 105, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 5. 2006, čj. 4 T 57/2006 - 88, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2006, čj. 4 To 243/2006 - 14, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 4. 2006, čj. O Nt 174/2006 - 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se A. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Lounech (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2006, čj. 6 To 374/2006 - 105, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 5. 2006, čj. 4 T 57/2006 - 88, kterým soud prvního stupně, po podání obžaloby, rozhodl o jeho ponechání i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Usnesením ze dne 5. 5. 2006, čj. 4 To 243/2006 - 14, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 4. 2006, čj. 0 Nt 174/2006 - 5. Tímto usnesením byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, neboť i nadále trval důvod vazby podle ustanovení §67 písm. c) TrŘ. Současně nebyl přijat písemný slib stěžovatele, peněžitá záruka a návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dosud provedené důkazy neumožňují jednoznačný závěr, že spáchal stíhaný trestný čin. Obecné soudy se nezabývaly hodnocením jeho osoby a v rozporu se zásadou presumpce neviny poukázaly na dosud nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Lounech, kterým byl uznán vinným proviněním v jiné jeho trestní věci.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádřil odvolací soud, který odkázal na obsah svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o citované vyjádření odvolacího soudu, které nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces".
Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností", vztahujících se k důvodům vazby, a které při znalosti skutkových okolností a důkazní situace mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález sp. zn. I. ÚS 303/01, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, Praha, str. 149, a v něm uvedenou judikaturu).
Z usnesení obecných soudů vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Jedná se o trestnou činnost, kterou měl spáchat v období od února 2005 do 2. 2. 2006 tím, že nejméně třicetkrát prodal Z. K. pervitin, vždy po jedné dávce, a H. H. pervitin také nitrožilně aplikoval. Stíhaného skutku se dopustil v době, kdy byl pro stejnou trestnou činnost [§187 odst. 1, 2 písm. b) TrZ] trestně stíhán a následně nepravomocně odsouzen. Stěžovatel je bez zaměstnání a legálního zdroje obživy. S ohledem na předchozí trestnou činnost a nyní stíhanou trestnou činnost je zřejmě výnos z trestné činnosti zdrojem jeho obživy a hrozí reálná obava z pokračování v trestné činnosti v případě propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel si nevzal ponaučení z předchozího trestního stíhání, dopustil se stejné trestné činnosti, ačkoli si musel být vědom, že může být vzat do vazby. Proto obecné soudy neuvěřily jeho slibu, že povede řádný život a nedopustí se další trestné činnosti. S ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost stíhaného trestného činu dospěly k závěru, že v dané věci nelze dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.
Ústavní soud neshledal mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů žádný rozpor, který by odůvodňoval jeho zásah. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění usnesení obecných soudů dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 TrŘ ve spojení s §67 TrŘ). Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. c) TrŘ a vyjádření k nepřijetí písemného slibu, peněžité záruky a dohledu probačního úředníka. Proto nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. c) TrŘ jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny).
Poukaz obecných soudů na nepravomocné odsouzení stěžovatele pro stejnou trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán, nelze považovat za porušení presumpce neviny, ale za konkrétní skutečnost, k níž musí obecné soudy při hodnocení všech skutečností odůvodňujících trvání vazby přihlédnout a vypořádat se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci.
Nepřípadnou je rovněž námitka stěžovatele, týkající se důkazní situace, o kterou opírá nedůvodnost vazby. K tomu je třeba připomenout, že hodnocení důkazů, doposud ve věci shromážděných, je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je pouze zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. To za současného zjištění, jak tomu bylo v projednávané věci, že zjištěné skutečnosti (obsah spisového materiálu) nasvědčují tomu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, má znaky trestného činu podle ustanovení §187 odst. 1 TrZ a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel. Ústavnímu soudu, jenž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR) ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel spáchal nebo nespáchal stíhaný trestný čin.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, když v daném případě obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu