ECLI:CZ:US:2008:1.US.395.05.1
sp. zn. I. ÚS 395/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEPRO, a.s., se sídlem Praha 7, Dělnická 213, zastoupené JUDr. Jaroslavem Císařem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 39, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 2/2005-109, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.11. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-52, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností společnost ČEPRO, a.s. (dále jen "stěžovatelka"), navrhla zrušení shora označených usnesení Vrchního soudu v Praze, usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Městského soudu v Praze, pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V projednávané věci Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 3. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-21, uložil žalované společnosti ČEPRO, a.s. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem), povinnost vydat společnosti Venturon Investment, s. r. o., se sídlem v Praze (dále jen "žalobce"), pohonné hmoty v množství a druhu podle dodacích listů specifikovaných ve výroku I. rozsudku za roky 1997, 1998, 1999 a 2000. Pro případ, že předmětné pohonné hmoty neexistují, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 2 406 950 184,-- Kč (bez spotřební daně), a spotřební daň ve výši 191 870 150,-- Kč, to vše spolu s 2% ročním úrokem z prodlení od 11. 11. 2003 do zaplacení (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 1 570 055,-- Kč (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka návrh na jeho zrušení dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř. (z důvodu, že první jednání zmeškala z omluvitelných důvodů), který však byl napadeným usnesením městského soudu ze dne 12. 11. 2004 zamítnut. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl posouzen jako opožděně podaný a současně jako nedůvodný, neboť stěžovatelčino tvrzení o nedoručení žaloby, předvolání k jednání a samotného rozsudku (v důsledku protiprávního jednání pracovnice podatelny) bylo zhodnoceno tak, že se jedná o nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, které však nejsou omluvitelným důvodem neúčasti na jednání ve věci dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř., ale jedná se o skutečnost, která může být důvodem odvolání proti rozsudku pro zmeškání.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004 bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 potvrzeno. Vrchní soud konstatoval, že městský soud správně posoudil návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání jako opožděně podaný. Dále uvedl, že s ohledem na to již nebylo třeba se zabývat tím, zda zde byl v řešeném případě omluvitelný důvod dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř.
II.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud a Městský soud v Praze, k vyjádření k ústavní stížnosti a vyžádal si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Cm 262/2003.
Vrchní soud v Praze však ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění usnesení, v němž je uvedeno, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání, podaný po uplynutí zákonné lhůty, jako opožděný. Postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo k porušení Ústavy ani Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
V ústavní stížnosti a v jejích dodatcích stěžovatelka uvedla, že rozsudek pro zmeškání byl vydán bez řádného doručení žaloby a předvolání k jednání, takže vůbec nevěděla, že řízení probíhá. Městský soud vycházel z dodejky a tím i z předpokladu, že žaloba i předvolání byly řádně doručeny a že se stěžovatelka bez řádné omluvy nedostavila k prvnímu jednání ve věci. Proto rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Ani tento rozsudek nebyl stěžovatelce doručen, takže se proti němu nemohla účinně bránit návrhem na jeho zrušení a městský soud na rozsudku vyznačil doložku právní moci dnem 29. 4. 2004. Stěžovatelka se o celém soudním řízení, tedy i o existenci pravomocného rozsudku pro zmeškání, dozvěděla až prostřednictvím orgánů Policie ČR v listopadu 2004. Poukázala na výslechy konkrétních osob, zejména I. S., pracovnice podatelny, která uvedla, že na žádost dalšího obviněného, A. K., uvedené písemnosti (žalobu, předvolání i rozsudek pro zmeškání) nezaevidovala a neodevzdala příslušným statutárním orgánům stěžovatelky, ale předala je právě A. K. Z uvedeného vyplývá, že účel doručení byl zcela zmařen.
Stěžovatelka se s existencí žaloby, předvolání k ústnímu jednání a rozsudku pro zmeškání nemohla řádným způsobem seznámit, v důsledku úmyslného, organizovaného a plánovaného jednání dalších osob vně stěžovatelky, které vykazuje znaky závažného úmyslného trestného činu. Kopie těchto listin jí byly předloženy k nahlédnutí Policií ČR až 8. 11. 2004. Ihned po seznámení s těmito listinami podala proti rozsudku pro zmeškání návrh na jeho zrušení, který však městský soud zamítl, aniž by vady doručování zkoumal. Touto skutečností se nezabýval ani vrchní soud, který jako soud odvolací usnesení o odmítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání potvrdil.
IV.
Významné pro posouzení dané věci je - z hlediska Ústavního soudu - její stránka procesní. Stěžovatelka proti touto ústavní stížností napadenému rozsudku pro zmeškání ze dne 8. 3. 2004 nepodala pouze návrh na jeho zrušení dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř., ale také odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-60, bylo toto odvolání odmítnuto jako opožděně podané. Uvedené usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 149/2005-114. Obě tato rozhodnutí byla přitom napadena, rovněž spolu s rozsudkem pro zmeškání Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-21 (touto ústavní stížností napadeným), jinou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 394/05. Dne 30.11.2007 bylo přitom ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 394/05 zcela vyhověno a všechna v ní napadená rozhodnutí, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 149/2005-114, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-60, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-21, byla zrušena.
Za tohoto stavu dovozuje Ústavní soud tyto závěry.
Pokud jde v dané věci o ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-21, je ústavní stížnost proti němu nepřípustná, neboť tento rozsudek již byl zrušen v předchozím odstavci citovaným nálezem Ústavního soudu, čímž je založena překážka rei iudicatae podle ust. §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud stěžovatelka navrhovala v této ústavní stížnosti rovněž odložení vykonatelnosti citovaného rozsudku pro zmeškání, je třeba poukázat na to, že návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku pro zmeškání bylo vyhověno právě v řízení sp. zn. I. ÚS 394/05, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 12.12.2005.
Pokud jde o napadená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 2/2005-109, a Městského soudu v Praze ze dne 12.11. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-52, Ústavní soud uvádí následující. V předmětné věci je - vzhledem k platné právní úpravě(§153b odst. 7 o.s.ř., §205 o.s.ř.) - jednoznačně patrno, že v souvislosti se zvláštním druhem rozsudku, jakým je rozsudek pro zmeškání, upravuje občanský soudní řád dvě cesty, kterými může účastník řízení tento rozsudek napadnout. Jednou cestou je návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. V řízení o tomto návrhu posuzuje soud (nejdříve přímo soud 1. stupně a potom i odvolací soud) jen to, zda navrhovatel, proti němuž rozsudek pro zmeškání směřuje, zmeškal jednání z omluvitelných důvodů. Současně však právní úprava připouští proti rozsudku pro zmeškání i odvolání. Oběma cestami lze dospět ke zrušení rozsudku pro zmeškání a k meritornímu projednání předmětné věci znovu před soudem 1. stupně. V souzené věci byla právní situace taková, že stěžovatelka obou možných opravných prostředků proti rozsudku pro zmeškání využila; v případě návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání sice úspěšná nebyla, avšak v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání byla úspěšná, byť ne přímo v řízení před obecnými soudy, ale až v důsledku citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/05, který rovněž tento rozsudek pro zmeškání zrušil a věc se tak vrátila soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka má dále možnost bránit své zájmy v rámci řízení o žalobě, proti ní podané, u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 262/2003.
Jestliže se tedy stěžovatelka v tomto řízení domáhá ústavní stížností ochrany svých ústavně zaručených práv, které měly být porušeny tím, že nemohla účinně bránit své zájmy před obecným soudem před vydáním rozsudku pro zmeškání (poznámka: rozsudek pro zmeškání byl vydán bez řádného doručení žaloby a předvolání k jednání, takže vůbec nevěděla, že řízení probíhá), nemohl jí Ústavní soud v tomto směru a v tomto řízení vyhovět. To proto, že jak v právní úpravě, tak i v reálné situaci má stěžovatelka nadále možnost účinně své zájmy v řízení před obecnými soudy chránit, neboť předmětná věc nebyla ještě pravomocně ukončena. Ústavní stížnost je tak v této části zjevně neopodstatněná. Zde lze poukázat na to, že Ústavní soud již dříve - ve své podstatě -obdobnou otázku řešil, argumentoval obdobným způsobem a dospěl ke stejnému závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/96).
Lze ještě dodat, že byť napadená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 2/2005-109, a Městského soudu v Praze ze dne 12.11. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-52, formálně existují, byla vydána v řízení o návrhu zrušení rozsudku pro zmeškání, který byl - jak bylo shora vysvětleno - Ústavním soudem zrušen a tak zůstávají zcela osamoceny a tedy v podstatě bez de iure relevantního dopadu do sféry stěžovatelky.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 8 Cmo 2/2005-109, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.11. 2004, čj. 25 Cm 262/2003-52, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu