ECLI:CZ:US:2015:1.US.3991.13.1
sp. zn. I. ÚS 3991/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem Karviná, Masarykovo nám. 6/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 3 Tdo 461/2013-39 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 5 To 262/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově; tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí především k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že trestní soudy při svém rozhodování vycházely z důkazů, které byly získány nezákonným způsobem. Primárně jde o důkazy navazující na provedení kontroly odběrného místa (v místě bydliště stěžovatele) ze strany společnosti ČEZ Měření, kdy stěžovatel má za to, že kontrola zasáhla do jeho práv podle čl. 10 odst. 3 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny. V jejím průběhu pracovníci uvedené společnosti na stěžovatele i na členy jeho domácnosti vyvíjeli nátlak, aby ukázali místo neoprávněného odběru, takže výslechy pracovníků společnosti ČEZ Měření a videozáznam jimi pořízený v průběhu kontroly byly získány nezákonným donucením a jsou tedy procesně nepoužitelné. Za důkaz získaný nezákonným donucováním považuje stěžovatel také jeho doznání ke skutku, za který byl odsouzen, učiněné při jednání s poškozeným, kdy nátlak spočíval v hrozbě neobnovení dodávky elektrické energie pro případ, že se k neoprávněnému odběru elektřiny nepřizná. Stěžovatel dále brojí proti způsobu určení výše škody, kterou měl způsobit neoprávněným odběrem elektřiny, konkrétně proti tomu, že její výše byla zjištěna na základě znaleckého posudku vypracovaného podjatým znalcem, a to pouze výpočtem podle vyhlášky č. 51/2006 Sb.
III.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné. Soud má za to, že se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal se skutečnostmi uváděnými stěžovatelem a vysvětlil, proč obhajobu stěžovatele považoval za účelovou a z čeho dovodil, že jednotlivé důkazy byly provedeny zákonným způsobem. V návaznosti na to Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že trestní soudy se ve svých rozhodnutích zcela dostačujícím způsobem vypořádaly se střetem zájmu na ochraně osobní integrity a zájmem společnosti na objasnění trestné činnosti, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Nejvyšší soud dále podotkl, že v dané věci neexistoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel ve své replice k uvedeným vyjádřením Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu v zásadě opakuje, zdůrazňuje a dále rozvádí své námitky, které byly obsaženy v samotné ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí i celého vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Pokud jde námitku týkající se nezákonnosti důkazů získaných v návaznosti na kontrolu provedenou v bydlišti stěžovatele pracovníky společnosti ČEZ Měření, je třeba nejprve uvést, že trestní soudy se touto námitkou pozorně zabývaly. Již soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku uspokojivě vypořádal s problémem použitelnosti videozáznamu, který v průběhu prováděné kontroly pořídili pracovníci společnosti ČEZ Měření i přes nesouhlas rodinných příslušníků stěžovatele. Tento soud uvážil okolnosti, za nichž byly tyto důkazy pořízeny, přihlédl k tomu, že nebyly zpřístupněny široké veřejnosti a dále dospěl k závěru, že v daném případě převažuje zájem společnosti na trestním stíhání pachatelů trestné činnosti, a připustil použití důkazu. Stejný závěr dovodil i soud odvolací, který navíc jednak upozornil na to, že k provedení kontroly v místě bydliště stěžovatele ze strany pracovníků společnosti ČEZ došlo zcela v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb., energetický zákon, a jednak podotkl, že předmětné obrazové a zvukové záznamy nepředstavují jediný ani rozhodující důkaz prokazující vinu stěžovatele. Tyto závěry konečně potvrdil i soud dovolací.
Ústavní soud podotýká, že v obdobném případě již v minulosti konstatoval, že i případné pochybení pracovníků provádějících kontrolu odběrného místa neznamená automaticky nepoužitelnost důkazu a že je třeba vždy posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit (viz usnesení ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 3766/12 a judikaturu zde citovanou). Podobně v jiné věci Ústavní soud připustil, že dokonce i tajně (soukromou osobou) pořízenou zvukovou nahrávku lze v rámci trestního řízení použít jako důkaz, přičemž je na trestních soudech, aby zvážily konkrétní okolnosti, za kterých k pořízení nahrávky došlo; roli přitom hrálo i to, že nahrávka byla nikoli stěžejním, ale jen podpůrným důkazem (sp. zn. II. ÚS 143/06).
V aktuálně posuzované věci se proto Ústavní soud ztotožňuje s úvahami a argumentací prezentovanou trestními soudy a v použití důkazů navazujících na kontrolu odběrného místa v bydlišti stěžovatele nespatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces. Pro úplnost je vhodné dodat, že pokud stěžovatel odkazuje na nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 1414/07 a III. ÚS 183/03, jde o případy skutkově podstatně odlišné, takže je nelze využít při posuzování předmětné věci.
Namítá-li stěžovatel absolutní neúčinnost svého doznání ke stíhanému skutku, které měl učinit při jednání s poškozeným a které mělo být učiněno toliko pod hrozbou neobnovení dodávky elektrické energie, trestní soudy vycházely při svém rozhodování nikoli z tohoto samotného "doznání", ale ze svědecké výpovědi popisující obsah rozhovoru pracovníků společnosti ČEZ se stěžovatelem. Také hodnocení tohoto důkazu z hlediska věrohodnosti se trestní soudy náležitě věnovaly. Věrohodnost této výpovědi opřely mj. o videozáznam pořízený při rozhovoru a své úvahy srozumitelně odůvodnily. Jestliže soudy respektovaly kautely dané příslušnými ustanoveními trestního řádu, Ústavnímu soudu pak nepřísluší - v souladu s ustálenou judikaturou - do jejich hodnocení důkazů zasahovat (srov. např. již nález sp zn. III. ÚS 23/93).
Trestní soudy se náležitě vypořádaly také s námitkou stěžovatele ohledně určení výše škody, kterou měl způsobit činem, za nějž byl odsouzen. Tato škoda byla stanovena na základě znaleckého posudku, jenž vycházel z vyhlášky č. 51/2006 Sb. Zhodnocení tohoto důkazu se velmi podrobně věnoval zejména odvolací soud (viz s. 7-8 napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě), přičemž Ústavní soud tyto úvahy považuje za racionální. Ústavní soud na tomto místě musí upozornit, že již ve svých dřívějších rozhodnutích akceptoval přípustnost výpočtu škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie podle zmiňované vyhlášky č. 51/2006 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2322/12, III. ÚS 1374/11 a I. ÚS 1485/13). Svým usnesením sp. zn. Pl. ÚS 29/13 pak odmítl návrh na zrušení ustanovení §98a odst. 1 písm. a) energetického zákona (a na vyslovení protiústavnosti ustanovení §51 odst. 2 tohoto zákona ve znění účinném do 3. 7. 2009), které zmocňuje Ministerstvo průmyslu a obchodu k vydání vyhlášky upravující způsob stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru elektrické energie.
Lze tedy shrnout, že dokazování provedené trestními soudy v předmětné věci podle přesvědčení Ústavního soudu netrpělo vadami, které by představovaly porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. Soudy v napadených rozhodnutích spolehlivě a dostatečně vysvětlily hodnocení provedených důkazů a úvahy, na nichž založily svá rozhodnutí, a vypořádaly se též s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby. Namítané porušení práv podle čl. 10 odst. 3 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny považoval Ústavní soud za nepřípadné, neboť se k projednávané věci nevztahují. Ústavní soud proto neshledal důvody ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu