ECLI:CZ:US:2008:1.US.4.05.1
sp. zn. I. ÚS 4/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. L., zastoupeného JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem Brno, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 6 Ads 19/2004 - 74, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, čj. 1 Cao 85/2002 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která po odstranění vad podáním, sepsaným advokátkou, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. v řízení, v němž napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o úpravě jeho důchodu. Tvrdil, že řízení před těmito soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy totiž nesprávně interpretovaly ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle stěžovatele, v době, kdy s ním jeho zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr, ještě neplatilo ustanovení §53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce o zrušení pracovního poměru pro "narušení socialistického společenského řádu", na který poukazuje §21 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích. V případě stěžovatele byla použita ustanovení zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, ve spojení se zákoníkem práce. Pracovní poměr byl proto se stěžovatelem, ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, rozvázán neplatně a rozhodnutí ČSSZ o úpravě důchodu a následná soudní rozhodnutí jsou nesprávná a příčí se účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 6. 12. 2000, č. X, byla zamítnuta žádost stěžovatele o úpravu důchodu podle §22 zákona o mimosoudních rehabilitacích s odůvodněním, že úpravu důchodu nelze podle tohoto ustanovení provést, neboť podle potvrzení bývalého zaměstnavatele ze dne 21. 11. 2000 byl jeho pracovní poměr zrušen dne 3. 9. 1969 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce proto, že stěžovatel nenastoupil dne 1. 7. 1969, po skončení dovolené, do práce a dopisem ze dne 8. 7. 1969 svému zaměstnavateli oznámil, že zůstane v cizině. Zaměstnavatelem nebylo potvrzeno skončení pracovního poměru stěžovatele podle §21 zákona č. 87/1991 Sb., a proto nelze provést úpravu jeho důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, čj. 26 Ca 8/2001 - 15, tak, že rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Dospěl k závěru, že stěžovatel nedoložil neplatné skončení svého pracovního poměru u ČVUT v roce 1969 z důvodu požadovaných v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, způsobem, který tento zákon vyžaduje, tj. "osvědčením" vystaveným zaměstnavatelem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2001, čj. 26 Ca 8/2001 - 15, podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, čj. 1 Cao 85/2002 - 27, tak, že odvolání neshledal důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší správní soud toto dovolání posoudil jako kasační stížnost a rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 6 Ads 19/2004 - 74, kasační stížnost zamítl.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve svých mnoha rozhodnutích vyslovil, jak mají orgány veřejné moci přistupovat k interpretaci tzv. restitučních zákonů, v nichž zákonodárce explicitně vyjádřil jejich účel (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 440/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 115, str. 141 a judikatura v něm uvedená). Způsob, jakým obecné soudy v daném případě interpretovaly zákon o mimosoudních rehabilitacích, nelze označit za odporující zmíněné judikatuře Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na srozumitelné a logické odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který dostatečně odůvodnil, proč v případě stěžovatele nemohlo být ustanovení §21 zákona o mimosoudních rehabilitacích aplikováno. Rozhodnutím ani procesním postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu