ECLI:CZ:US:2002:1.US.411.2000
sp. zn. I. ÚS 411/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 33 Ca 193/99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp.
zn. 33 Ca 193/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Katastrální úřad Brno - město rozhodl dne 11. 3. 1999 pod
č.j. 910 V11-5248/98 podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění zákona č. 96/1996 Sb., v řízení
o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1998 uzavřené mezi L. F. zastoupeným
P. P. jako prodávajícím a stěžovatelem J. G. jako kupujícím tak,
že se návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí
zamítá.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména
uvedl, že L. F. je vlastníkem domu č.p. 2904 a pozemku p.č. 805
v k.ú. Ž. (dále jen "předmětných nemovitostí"). Předmětné
nemovitosti byly na základě smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne
23. 2. 1996 zastaveny ve prospěch P. P., kterému vlastník
předmětných nemovitostí v této smlouvě rovněž udělil plnou moc
k jejich prodeji za přiměřenou cenu třetí osobě či osobám
v případě, že zástavou zajištěná pohledávka nebude včas "splněna".
V zástavní smlouvě se dále uvádí, že P. P. je jako zástavní
věřitel oprávněn v souladu s §299 obchodního zákoníku zástavu
prodat přímým prodejem, veřejnou dražbou nebo jiným vhodným
způsobem, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva
předem upozorní zástavce a dlužníka.
Katastrální úřad v odůvodnění svého rozhodnutí dále
konstatoval, že při posuzování přiměřenosti ceny je třeba vycházet
z toho, že ve smyslu §1 odst. 2 obchod. zák. a §3 odst. 1 obč.
zák. nesmí výkon práv a povinností bez právního důvodu zasahovat
do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu
s dobrými mravy. Je sice nepochybné, že zástavní věřitel má právní
důvod domáhat se uspokojení ze zástavy, není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, avšak jeho zástavní právo je
věcným právem k cizí věci, která je stále ve vlastnictví zástavce
(L. F.) a jeho obsahem tedy není nabytí vlastnictví k zástavě
v okamžiku, kdy nebyla řádně a včas pohledávka uspokojena. Výkonem
zástavního práva lze zasáhnout do vlastnického práva zástavce
výhradně za účelem uspokojení zajišťované pohledávky a přitom je
nutné respektovat jeho právo na rozdíl mezi výtěžkem prodeje
a výší uspokojované pohledávky zástavního věřitele zvýšené
o účelně vynaložené náklady při prodeji (viz §299 odst. 3 obch.
zák.). V podmínkách tržního hospodářství, kdy dochází k volné
tvorbě cen, může být toto právo zástavce vážně ohroženo sjednáním
jiné kupní ceny, než jaké by bylo možné při "určitém dodržení
postupu" dosáhnout, sjednáním nepříznivých podmínek splatnosti
kupní ceny apod. Při respektování práva zástavního věřitele na
uspokojení jeho pohledávky je nutno respektovat i oprávněný zájem
zástavce, aby k prodeji zástavy došlo podle určitých předem
stanovených pravidel, která zabezpečí dosažení co nejvyšší kupní
ceny. Těmto zájmům neodpovídá způsob prodeje, kdy všechny důležité
okolnosti závisí výhradně na zástavním věřiteli, který má
zpravidla zájem na tom, aby výtěžek prodeje postačil k uspokojení
jeho zajištěné pohledávky, event. nákladů prodeje, nikoli však na
dosažení co nejvyšší kupní ceny.
Podle názoru katastrálního úřadu nebyly - za této situace
- podmínky vkladu splněny, neboť zástavní věřitel není oprávněn
"nakládat s předmětem smlouvy způsobem, jakým s ním nakládá",
protože určení ceny v zástavní smlouvě (v níž je obsažena plná moc
k prodeji předmětu zástavy) je formulováno neurčitě. "Přiměřená
cena" může být totiž ve své výši podstatně rozdílná při jejím
stanovení zástavním věřitelem nebo přímo vlastníkem.
Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město potvrdil
v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze, který tak
rozhodl o opravném prostředku stěžovatele podaném proti uvedenému
rozhodnutí.
V jeho odůvodnění Městský soud v Praze zejména uvedl, že se
ztotožňuje s důvody, pro které katastrální úřad přikročil
k zamítnutí vkladu. Dodal, že ust. §22 a násl. obč. zák. obsahují
občanskoprávní úpravu zastoupení, která umožňuje, aby jménem
zastoupeného jednal jeho zástupce. Podle odst. 2 tohoto předpisu
nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného. Byl-li v souzené věci prodávající zastoupen
zástupcem, jehož postavení se vůči zastupovanému odvíjí od vztahu
zástavního věřitele vůči zástavci, není možné bez dalšího vyloučit
rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného, zvláště byla-li otázka
stanovení kupní ceny (ve smyslu její přiměřenosti) ponechána na
posouzení zástupce. Tento rozpor nemůže být odstraněn ani tím, že
kupní cena bude stanovena dle znaleckého posudku, neboť v tržních
podmínkách nemusí cena stanovená znaleckým posudkem odpovídat
ceně, za kterou by bylo možné prodat nemovitosti na trhu
s přihlédnutím k míře nabídky a poptávky. Právě v kolizi zájmů
mezi zástavcem a zástavním věřitelem, kteří v dané věci vystupují
jako prodávající a jeho zástupce, spatřuje soud skutečnost, pro
kterou nemohlo dojít k platnému právnímu úkonu, neboť zákon (§22
odst. 2 obč. zák.) výslovně vylučuje, aby byl zástupcem ten, jehož
zájmy se ocitly v rozporu se zájmy zastoupeného.
II.
V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl
stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím bylo porušeno
jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod,
a to v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 36 a dále v článcích 2 odst.
3 a 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Proto navrhl, aby byl tento
rozsudek zrušen.
Stěžovatel k tomu uvedl, že základem porušení jeho ústavně
zaručených práv a svobod je pochybení Městského soudu v Praze
v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu vycházejícím
z toho, že plná moc udělená zástavcem zástavnímu věřiteli (P. P.)
k prodeji není platná (jelikož určení prodejní ceny zástavy je
v ní formulováno neurčitě), a že zástavní věřitel (P. P.) nemohl
zástavce zastupovat, poněvadž jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy
zástavce. Dodal, že právní úprava obsahových a formálních
náležitostí plné moci je obsažena v občanském zákoníku, přičemž
jeho §31 stanoví pro obsah plné moci pouze jedno omezení, a to,
že v ní musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění, což daná
plná moc obsažená v zástavní smlouvě splňuje. Pokud jde o závěry
soudu o neurčitosti ujednání o ceně, za kterou je zástavní věřitel
jako zmocněnec oprávněn zastavenou nemovitost prodat, stěžovatel
tvrdí, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat otázku
přiměřenosti ceny, neboť případné posuzování této otázky je
vnitřním vztahem mezi zmocnitelem a zmocněncem. I kdyby ovšem
Městský soud v Praze považoval určení ceny (jakožto ceny přiměřené
ve smyslu ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku) za neurčité, je
prý nutno na plnou moc pohlížet tak, jako by se v ní ustanovení
o určení kupní ceny vůbec nenacházelo, neboť s ohledem na ust. §41 občanského zákoníku by "neurčitost vyvolala neplatnost pouze
této části plné moci, nikoli neplatnost plné moci celé".
Stěžovatel má nicméně za to, že výraz "přiměřená cena" není
nikterak neurčitý, neboť neurčitý je pouze ten úkon, jehož
neurčitost nelze odstranit ani za pomoci výkladu ve smyslu ust.
§35 občanského zákoníku (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J.
a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha, C.H.BECK,
1997, s. 129). Důvodem pro udělení plné moci ve znění, které bylo
použito, je skutečnost, že se cena nemovitostí v čase vyvíjí,
a proto není možné ji vyjádřit konkrétní cifrou bez nebezpečí
poškození zájmů zástavce a zástavního věřitel. Udělení plné moci
k prodeji za cenu přiměřenou tedy sledovalo cíl zamezit prodeji za
excesivní cenu, zároveň však počítalo s možností jejího určení
"v rámci přiměřenosti", zejména přiměřenosti místní a časové.
Stěžovatel dále namítl, že pro nemožnost zastupování z důvodu
rozporu zájmů zástavce (L. F.) a zástavního věřitele (P. P.)
nestačí pouhá možnost takového rozporu, nýbrž že kolize se zájmy
zastoupeného "musí reálně existovat" (srov. např. Jehlička, O.,
Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha,
C.H.BECK, 1997, s. 129), což nebylo prokázáno. O rozporu zájmů
zmocněnce a zmocnitele nelze hovořit také proto, že neexistuje
prokazatelný rozumný argument pro tvrzení, že zájmem zástavce je
prodej za cenu co nejnižší. Naopak je i zájmem zástavního
věřitele, aby zástava byla zpeněžena za cenu co nejvyšší, neboť
s rostoucí cenou prodeje zástavy roste pravděpodobnost, že bude
zastavená pohledávka uhrazena. Zájem zástavce (zmocnitele)
a zástavního věřitele (zmocněnce) tedy nejen že v daném případě
nebyly ve vzájemném rozporu, nýbrž byly prakticky shodné.
Sěžovatel dodal, že katastrální úřad přezkoumává právní úkony
za podmínek a v rozsahu taxativně stanoveném v ustanovení §5
odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, a namítané obsahové nedostatky plné
moci mohly mít za následek zamítnutí návrhu na vklad výlučně
z důvodu uvedeného ve zmíněném ustanovení pod písmenem e) tohoto
předpisu (poznámka: e) "účastníci řízení jsou oprávněni nakládat
s předmětem právního úkonu"). Zástavní věřitel jako zmocněnec však
byl nepochybně oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, tj.
s prodávanými nemovitostmi bez ohledu na namítanou neurčitost
cenového ujednání, které by v případě sporu o přiměřenost ceny
mezi zástavcem (jako zmocnitelem) a zástavním věřitelem (jako
zmocněncem) bylo řešeno v občanském soudním řízení, nikoliv
v řízení před správním orgánem. Jak Katastrální úřad Brno - město,
tak i Městský soud v Praze proto prý zamítnutím návrhu na vklad
vlastnického práva překročily při svém rozhodování meze správního
přezkumu stanovené zákonem.
Stěžovatel konečně uvádí, že protiústavní charakter
napadeného rozhodnutí lze spatřovat "i v rovině zásahu" do
obecných právních zásad, v jejichž souhrnu hraje významnou roli
obecná maxima "pacta sunt servanda", kterou je zapotřebí
respektovat i v rozhodování orgánů veřejné moci, jak ukázal
Ústavní soud např. v nálezech IV. ÚS 201/96 nebo I. ÚS 531/98.
Zástavce (L. F.) s plným vědomím možných právních důsledků udělil
zástavnímu věřiteli (P. P.) plnou moc k prodeji zástavy za cenu,
kterou označil za "přiměřenou", a následně platnost udělené plné
moci nikdy nezpochybnil. Tento právní úkon spadá plně do sféry
soukromého práva a je výrazem dispozičního oprávnění vlastníka
věci, jež přestavuje "pactum" sui generis, které může být orgány
veřejné moci ignorováno pouze v kvalifikovaných a zákonem
upravených případech. V rozporu s tím Městský soud v Praze
výlučnost soukromoprávního ujednání nerespektoval, čímž zasáhl
i do majetkové sféry stěžovatele.
Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní
stížnosti v řízení před Ústavním soudem.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský
soud v Praze a vedlejší účastník - Katastrální úřad v Brně, kteří
shodně odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Jak Katastrální
úřad v Brně, tak i Městský soud v Praze s upuštěním od ústního
jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.
Zástavce - prodávající L. F. se k ústavní stížnosti
nevyjádřil.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá
rozsudek Městského soudu v Praze zejména v tom směru, že soud jako
státní orgán překročil při svém rozhodování (spolu s Katastrálním
úřadem v Brně) meze správního přezkumu právních úkonů stanovené
zákonem, neboť považoval plnou moc udělenou zástavcem (L. F.) jako
prodávajícím zástavnímu věřiteli (P. P.) za neplatnou, jednak pro
její neurčitost, jednak pro rozpor zájmů zástavce a zástavního
věřitele.
Tyto závěry opřel městský soud o právní názor, podle něhož
v souzené věci nelze vyloučit rozpor mezi zájmy zastoupeného
(zástavce - prodávajícího L. F.) a zástupce (zástavního věřitele
P. P.), zvláště byla-li otázka kupní ceny - co do její
přiměřenosti - ponechána na posouzení zástupce. Městský soud se
rovněž ztotožnil se závěry katastrálního úřadu, který popřel
oprávnění zástavního věřitele (P. P.) k nakládání s předmětnými
nemovitostmi s poukazem na neurčitost ujednání o ceně uvedeného
v zástavní smlouvě a v ní obsažené plné moci (pozn.: prodej za
"přiměřenou" cenu).
S tímto názorem se Ústavní soud - z ústavněprávního pohledu
- neztotožňuje.
Především je nutno vycházet z právního postavení zástavního
věřitele (P. P.), kterému - pokud sjednal se zástavcem (L. F.)
obsah zástavního práva podle ust. §299 obchodního zákoníku
- náleželo oprávnění prodat zastavenou věc (předmětné
nemovitosti), jež koresponduje této zákonné úpravě zástavního
práva; proto mu toto právo zůstalo zachováno i tehdy, pokud byl
současně k takovému úkonu zmocněn. Právo uplatňované v souladu se
zákonem pak nemůže zakládat rozpor (tedy reálně existující rozpor)
mezi zájmy zástupce a zastoupeného, neboť v souzené věci se
nepochybně jedná pouze o realizaci vzájemných práv a povinností
zástavce a zástavního věřitele způsobem předvídaným zákonem
a vystavená plná moc nemůže být hodnocena jako právní úkon tomuto
oprávnění bránící; k tomu totiž výklad Městského soudu v Brně ve
svém důsledku směřuje. Správní řízení vedené u Katastrálního úřadu
v Brně a přezkoumávané Městským soudem v Praze se zaměřilo na
úvahu, zda byl zástupce P. P., zmocněný k prodeji předmětných
nemovitostí, oprávněn s předmětem právního úkonu po právu
nakládat; to je patrno jednak z odůvodnění rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Brně, jednak z napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze. Bylo tedy povinností obecného soudu posouzením této
otázky se zabývat, a to po zvážení všech skutkových okolností
v souladu se zákonem a při respektování jeho jazykového, logického
i systematického výkladu.
Ústavní soud k tomu blíže uvádí, že závěry Katastrálního
úřadu v Brně, které Městský soud v Praze akceptoval, nelze
považovat za dostatečně podloženy. Tvrzení, že zástavní věřitel P.
P. nebyl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, je opřeno
výlučně o názor, že " určení ceny v plné moci obsažené v zástavní
smlouvě je formulováno neurčitě". Zde je třeba přisvědčit námitce
stěžovatele, že oprávnění hodnotit způsob dispozice s nemovitým
majetkem, popř. hodnotit sjednané podmínky právního úkonu, na
základě něhož se dispozice provádí, katastrálnímu úřadu - jak
plyne z ustanovení §5 zák. č. 265/1992 Sb. - nenáleží. Jestliže
tedy katastrální úřad - byť to verbis expressis neuvedl
- považoval za nesplněnou podmínku dle §5 odst. 1 písm. e) shora
citovaného zákona (pozn.: "účastníci řízení jsou oprávněni
nakládat s předmětem právního úkonu"), a výlučně proto návrh na
vklad do katastru nemovitostí zamítl, porušil tím právo
stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť jako orgán vykonávající
státní moc je při svých rozhodnutích vázán zákonem.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku v zásadě akcentoval jen
(nově nastolenou) otázku kolize zájmů zástavce (L. F.)
a zástavního věřitele (P. P.). V rámci svého přezkumu dle ust. §250 l) o.s.ř. se však důvody uvedenými v odvolání proti rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Brně a zákonností tohoto rozhodnutí více
nezabýval, byť stěžovatel jednak namítal, že katastrálnímu úřadu
nepřísluší přezkoumávat otázku přiměřenosti (kupní) ceny, jednak
dovozoval, že ani výraz " přiměřená cena" není neurčitý. Leč ani
právní závěr městského soudu dovozující kolizi zájmů zástupce
a zastoupeného nevychází náležitě ze skutkových zjištění, neboť
soud se v tomto směru spokojil s tvrzením, že kolizi "není možné
bez dalšího vyloučit", bylo-li stanovení kupní ceny ponecháno na
zástupci; konkrétní skutečnosti tento závěr potvrzující či alespoň
odůvodňující však obecný soud neuvádí. Za tohoto stavu Ústavní
soud usuzuje, že v souzené věci existuje - ve smyslu jeho ustálené
judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi zjištěnými a skutkovými
okolnostmi a právními závěry, které z nich obecný soud vyvodil.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno poskytnout
stěžovatelům ústavní ochranu, neboť i rozhodnutím Městského soudu
došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod.
Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným
stěžovateli se již dále Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo
nadbytečné.
Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní
stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze
podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. července 2002