ECLI:CZ:US:2013:1.US.418.13.1
sp. zn. I. ÚS 418/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti společnosti BSGROUP SSYTEM Ltd. Company No.: 7111158, se sídlem 6 Bexley Square, Salford, Manchester, M3 6BZ United Kingdom, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 410/2012 ze dne 31. října 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku č. j. 9 C 37/2012-327 o zamítnutí návrhu žalobce na vydání předběžného opatření tak, že uvedenému návrhu žalobce bylo vyhověno a stěžovateli zakázáno disponovat s označenými nemovitostmi.
V důvodech ústavní stížnosti popisuje stěžovatel procesní situaci předcházející vydání napadeného usnesení s důrazem na to, že soud I. stupně návrh na vydání předběžného opatření zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí k odvolání žalobce změnil a předběžné opatření zakazující stěžovateli dispozici s označenými nemovitostmi vydal. Učinil tak přesto, že jej stěžovatel upozornil na skutečnost, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve věci předběžného opatření je s ohledem na současnou právní úpravu odvolání v občanském soudním řádu (§220 odst. 3) i na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a II. ÚS 2100/08), z níž cituje a které se v podstatě ve stížnosti dovolává, zcela vyloučeno. Jak uvádí nad rámec věci, je také napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, který podle něj existenci označených nálezů Ústavního soudu opomenul.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 9 C 37/2012, který si připojil, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Z obsahu připojeného spisu totiž zjistil, že na rozdíl od procesní situace ve věci, z níž vzešly nálezy Ústavního soudu shora označené, jimiž stěžovatel argumentuje - v níž se tehdejší stěžovatelka, v poměru k níž bylo postupováno podle §76g o. s. ř., nemohla k návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřit vůbec a předložit soudu argumenty a důkazní návrhy ve svůj prospěch a tato situace byla v podstatě důvodem, který Ústavní soud, s ohledem na nutnost dodržování zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), vedl ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/09 k derogaci ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu - ve věci nyní posuzované došlo k tomu, že rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření bylo stěžovateli doručeno současně s návrhem na vydání předběžného opatření (č. l. 328 p. v.) a stejně tak bylo stěžovateli doručeno i odvolání žalobce proti zamítavému rozhodnutí soudu I. stupně a jeho doplněk (č. l. 348 p. v., č. l. 362 p. v.). Stěžovateli tak v této věci byl dán prostor pro argumentaci ve svůj prospěch, a to ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, čehož také stěžovatel využil, neboť k odvolání žalobce podal své vyjádření (č. l. 365 a násl.), nehledě již k tomu, že stěžovatel argumentaci směřující k zamítnutí návrhu na předběžné opatření uplatňoval již v řízení o prvém návrhu žalobce na vydání předběžného opatření v této věci stejného obsahu. Za uvedeného stavu, kdy stěžovateli v tomto konkrétním případě byl vytvořen procesní prostor pro uplatnění obrany, tak Ústavní soud učinil závěr, že napadeným měnícím rozhodnutím, jež bylo také odvolacím soudem vydáno nikoliv s odvoláním na Ústavním soudem zrušené ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., nýbrž bylo zdůvodněno přiměřeným použitím ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, a proto jeho stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněnou odmítl.
Pro úplnost k námitce nesprávného právního posouzení Ústavní soud uvádí, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší, aby je jako další odvolací instance přezkoumával.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu