ECLI:CZ:US:2013:1.US.4285.12.1
sp. zn. I. ÚS 4285/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Růžičky, zastoupeného Mgr. Helenou Lehkou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 1. 10. 2012, č. j. 5 KZT 723/2012-6, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 7. 9. 2012 pod č. j. 2 ZT 140/2011-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Usnesením Policie České republiky. Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Přerov, 2. oddělení obecné kriminality SKPV ze dne 15. 10. 2011 pod č. j. KRPM-9167-57/TČ-2011-140872 bylo zahájeno trestní stíhání Františka Orbána pro přečin výtržnictví dle ust. §358 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin ublížení na zdraví dle ust. §146 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 4. 11. 2011 pod č. j. 2 ZT 140/2011-8 bylo výše uvedené usnesení dle ust. §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu zrušeno jako nezákonné a neodůvodněné.
Pod stejnou spisovou značkou Policie České republiky bylo dne 26. 6. 2012 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání Jakuba Hučka, Ondřeje Srubka a stěžovatele Zdeňka Růžičky. Toto usnesení bylo vůči Ondřeji Srubkovi a stěžovateli Okresním státním zastupitelstvím v Přerově dle ust. §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením policejního orgánu ze dne 6. 8. 2012 pod č. j. KRPM-9167-156/TČ-2011-140872 bylo opět zahájeno trestní stíhání Ondřeje Srubka a stěžovatele pro přečin výtržnictví dle ust. §358 odst. 1 tr. zákoníku a pro zločin těžkého ublížení na zdraví dle ust. §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu.
Stěžovatel podal prostřednictvím své obhájkyně námitku podjatosti státní zástupkyně okresního státního zastupitelství Mgr. Daniely Kollárové jako dozorující státní zástupkyně. O této námitce bylo rozhodnuto usnesením Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 Z T 140/2011-125 tak, že Mgr. Daniela Kollárová, státní zástupkyně státního zastupitelství v Přerově, není vyloučena z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení. Proti usnesení okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 7. 9. 2012 podal stěžovatel stížnost, leč ta byla - podle stěžovatelova tvrzení - podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení vedeném proti němu byla porušena jeho Ústavou zaručená základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen „Listina“) spočívající v nestrannosti státního zástupce dozorující přípravné řízení trestní.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na §2 odst. 5 trestního řádu. V přípravném řízení totiž státní zástupce dohlíží, aby policejní orgán řádně a pečlivě objasňoval všechny skutečnosti ve prospěch či v neprospěch podezřelé či trestně stíhané osoby. Podle ust. §30 odst. 1 trestního řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen státní zástupce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Stěžovatel považuje postup Mgr. Daniely Kollárové ve výše uvedené trestní věci za porušující tato ustanovení, což má za následek hrubé porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podjatost Mgr. Daniely Kollárové je podle stěžovatele spatřována v jejím úsudku o tom, jak se události seběhly, kdo by měl být prověřován v rámci trestního řízení jako obviněný a kdo by v něm měl vystupovat v postavení poškozeného. Při posuzování nestrannosti a tedy neexistence podjatosti státního zástupce se totiž podle stěžovatele uplatňují stejná pravidla, jaká platí pro soudce. Nestrannost se pak posuzuje jednak subjektivním testem, jednak objektivním testem. Subjektivní test podle stěžovatele vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti, tedy že osoba soudce, v tomto případě státního zástupce, je pokládána za nestrannou, dokud nejsou dány subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody, shledat jej podjatým. Objektivní test nestrannosti je na druhé straně zaměřen na legitimní a objektivně podložené pochyby o nestrannosti dané osoby.
Stěžovatel má za to, že Mgr. Kollárová a její postup v rámci předmětného trestního řízení nemohou obstát právě v objektivním testu nestrannosti, neboť jmenovaná státní zástupkyně již v přípravném řízení učinila taková rozhodnutí a úkony, z nichž vyplývá, její předběžné a z hlediska zákona nedovolené stanovisko k otázce viny jednotlivých osob.
Tu stěžovatel zdůraznil, že policejní orgán nejdříve usnesením ze dne 15. 10. 2011 zahájil trestní stíhání Františka Orbána. Toto usnesení však bylo zrušeno usnesením okresního státního zastupitelství ze dne 4. 11. 2011 jako nezákonné a nedůvodné. Pak Mgr. Daniela Kollárová dospívá k závěru, že rozhodnutí policejního orgánu o trestním stíhání Františka Orbána je třeba v celém rozsahu zrušit jako nezákonné a neodůvodněné, neboť skutkový stav nebyl zjištěn v dostatečném rozsahu. Dalším samostatným písemným pokynem jmenované státní zástupkyně byl až návrh ze dne 25. 11. 2011, aby byl za účasti soudce proveden neodkladný a neopakovatelný úkon spočívající v rekognici ukázáním osoby pachatele poškozenému Františku Orbánovi.
Z výše popsaného skutkového stavu podle stěžovatele vyplývá, že ačkoliv bylo úkolem státní zástupkyně Kollárové ve fázi přípravného řízení za součinnosti s policejním orgánem pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch všech osob, proti nimž bylo vedeno řízení, tedy přistupovat ke všem osobám nezaujatě, nestranně, proti jedné z těchto osob – konkrétně proti Františku Orbánovi – bylo usnesení o trestním stíhání zrušeno. Odůvodnění tohoto usnesení státní zástupkyně je podle stěžovatele zcela neurčité a nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou zmíněny konkrétní důvody, pro které měla státní zástupkyně za to, že nebyl zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu.
Podle stěžovatele ze spisového materiálu (v okamžiku, kdy bylo obhájkyni stěžovatele umožněno nahlédnout do spisu poprvé) nevyplývá, že by se orgány činné v trestním řízení nadále řádně zabývaly okolnostmi svědčícími jak v neprospěch, tak ve prospěch Františka Orbána. Od doručení výše zmiňovaného návrhu na provedení rekognice, vydaného Mgr. Kollárovou, je František Orbán označen pouze jako poškozený.
Podle stěžovatele byla námitka podjatosti posuzována pouze z hlediska subjektivního zájmu Mgr. Kollárové na výsledku řízení; námitka podjatosti tak byla hodnocena pouze z hlediska výše zmíněného testu subjektivního.
II.
Z příloh předložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením ze 7. září 2012, č. j. 2 ZT 140/2011-125, bylo rozhodnuto Okresním státním zastupitelstvím v Přerově tak, že:
„Mgr. Daniela Kollárová, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově, není podle §30 odst. 1 tr. řádu vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nelze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže ve věci nestranně rozhodovat.“
Státní zástupkyně mimo jiné uvedla, že policejní orgán zahájil usnesením trestní stíhání Františka Orbána pro přečiny výtržnictví a ublížení na zdraví. Toto usnesení bylo následně rozhodnutím státní zástupkyně ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 ZT 140/2011-8 jako nezákonné a neodůvodněné zrušeno. Po doplnění prověřování zahájil policejní orgán trestní stíhání Jakuba Hučka, Ondřeje Srubka a Zdeňka Růžičky (stěžovatele). Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podali všichni tři jmenovaní opravný prostředek. Stížnost obviněného Jakuba Hučka byla usnesením státní zástupkyně zamítnuta, ke stížnostem obviněných Ondřeje Srubka a Zdeňka Růžičky (stěžovatel) bylo usnesení policejního orgánu v části týkající se těchto obviněných zrušeno. Následně pak policejní orgán vydal dne 6. 8. 2012 usnesení, kterým podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájil trestní stíhání obviněných Růžičky a Ondřeje Srubka.
Ke konkrétním námitkám, jimiž stěžovatel dovozuje poměr dozorové státní zástupkyně k dané věci z toho, že prý nezákonným způsobem zasahovala do průběhu trestního přípravného řízení (některé úkony učinila a jiné naopak neučinila) se v odůvodnění zejména konstatuje, že státní zástupce vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním a za tím účelem je oprávněn dávat závazné pokyny policejnímu orgánu a činit další úkony v souladu s trestním řádem [srovnej ust. §157 trestního řádu a §174 trestního řádu]. Státní zástupkyně postupovala výlučně v mezích zákona, neboť využila oprávnění, která jí dává trestní řád při dozoru v trestním řízení. Pokud stěžovatel napadá postup státní zástupkyně v návaznosti na zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání Františka Orbána proto, že nedala žádný písemný pokyn k odstranění údajných nedostatků zrušeného usnesení, pak je třeba uvést, že státní zástupkyně policejnímu orgánu provedení nutných úkonů uložila, leč tento pokyn není součástí vyšetřovacího spisu. Takový postup má oporu v ust. §19 odst. 3 vyhl. č. 23/1994, o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se do prvopisu vyšetřovacího spisu vždy zařadí pokyny státního zástupce policejnímu orgánu k vydání usnesení, proti němuž je přípustná stížnost. Ostatní pokyny se zakládají do vyšetřovacího spisu, stanoví-li tak státní zástupce. Odlišný právní názor pak nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 trestního řádu, když nadto odlišný právní názor nevede k vyloučení orgánu činného v trestním řízení.
Stížnost stěžovatele ve smyslu §141 a násl. trestního řádu byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci z 1. 10. 2012, č. j. 5 KTZ 723/2012-6, zamítnuta. Z usnesení státní zástupkyně Kollárové ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 Zt 140/2011-125, a z obsahu vyšetřovacího spisu policejního orgánu je - podle krajského státního zastupitelství - zřejmé, že uplatněnou námitku podjatosti vůči státní zástupkyni Kollárové nelze považovat za důvodnou. Od zahájení úkonů trestního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem o nestrannosti této státní zástupkyně. Státní zástupkyně sice ponechala bez úpravy postup policejního orgánu, který vede společné řízení proti všem třem obviněným, leč toto procesní řešení nelze označit za nezákonné. Rozhodně nemůže ovlivnit úvahy o zavinění jednotlivých osob, které se účastní trestního řízení v různém postavení (obviněný, poškozený, svědek). K žádné z takových osob nemá státní zástupkyně Mgr. Kollárová vztah odpovídající hlediskům §30 odst. 1 trestního řádu; tedy rovněž z tohoto procesního postupu nelze vyvodit její poměr k projednávané věci. Dosavadní výsledky prověřování a následného trestního stíhání předběžně určily osoby, které mohly spáchat uvedené trestné činy. Jedině z toho důvodu bylo zrušeno usnesení policejního orgánu o trestním stíhání Františka Orbána jako obviněného, neboť bylo předčasné. Při dalším dozoru v přípravném řízení vycházela dozorující státní zástupkyně Kollárová z výsledků doplněného prověřování a její pokyny nebyly ovlivněny žádnými okolnostmi; v souladu s procesním stavem vedeného trestního řízení byl František Orbán svědkem.
III.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního; subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010).
K samotné otázce podjatosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který - stejně jako Evropský soud pro lidská práva - konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Důsledně vzato, stěžovatel totiž spatřuje porušení nestrannosti ze strany státní zástupkyně v podstatě v tom, že jedna z původně obviněných osob má nyní postavení poškozeného a její podíl na trestné činnosti – alespoň jak se dá soudit ze stěžovatelovy argumentace – aktuálně prověřován není. Naopak, jak plyne i z příloh k ústavní stížnosti předložených, usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo k jeho stížnosti zrušeno. Později pak bylo trestní stíhání vůči stěžovateli a několika dalším osobám – mezi nimiž již není František Orbán – opětovně zahájeno.
Opomine-li Ústavní soud za této situace skutečnost, že dosud - podle jeho ustálené judikatury (srovnej například usnesení Ústavního soudu ze 7. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2794/09) - nejsou fyzické ani právnické osoby oprávněny se domáhat toho, aby došlo k trestnímu stíhání toho kterého subjektu (takto se zřejmě dá stěžovatelova stížnostní argumentace vyložit), pak po vyhodnocení právě posuzovaného případu Ústavní soud neshledal, že by bylo možno jakkoliv relativizovat nestrannost jmenované státní zástupkyně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že Mgr. Kollárová nemá přímý zájem na výsledku řízení ani nemá vztah k jeho subjektům. Je pak otázkou, jestliže na základě výsledků vyšetřování – s nimiž stěžovatel, jakož ani s právními závěry Mgr. Kollárové z nich vyvozenými, věcně v ústavní stížnosti vůbec nepolemizuje – je stíhán právě stěžovatel společně s dalšími osobami, v čem vlastně má stěžovatelem tvrzená podjatost Mgr. Kollárové spočívat.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším nežádoucí.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu
III.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního; subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010).
K samotné otázce podjatosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který - stejně jako Evropský soud pro lidská práva - konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Důsledně vzato, stěžovatel totiž spatřuje porušení nestrannosti ze strany státní zástupkyně v podstatě v tom, že jedna z původně obviněných osob má nyní postavení poškozeného a její podíl na trestné činnosti – alespoň jak se dá soudit ze stěžovatelovy argumentace – aktuálně prověřován není. Naopak, jak plyne i z příloh k ústavní stížnosti předložených, usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo k jeho stížnosti zrušeno. Později pak bylo trestní stíhání vůči stěžovateli a několika dalším osobám – mezi nimiž již není František Orbán – opětovně zahájeno.
Opomine-li Ústavní soud za této situace skutečnost, že dosud - podle jeho ustálené judikatury (srovnej například usnesení Ústavního soudu ze 7. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2794/09) - nejsou fyzické ani právnické osoby oprávněny se domáhat toho, aby došlo k trestnímu stíhání toho kterého subjektu (takto se zřejmě dá stěžovatelova stížnostní argumentace vyložit), pak po vyhodnocení právě posuzovaného případu Ústavní soud neshledal, že by bylo možno jakkoliv relativizovat nestrannost jmenované státní zástupkyně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že Mgr. Kollárová nemá přímý zájem na výsledku řízení ani nemá vztah k jeho subjektům. Je pak otázkou, jestliže na základě výsledků vyšetřování – s nimiž stěžovatel, jakož ani s právními závěry Mgr. Kollárové z nich vyvozenými, věcně v ústavní stížnosti vůbec nepolemizuje – je stíhán právě stěžovatel společně s dalšími osobami, v čem vlastně má stěžovatelem tvrzená podjatost Mgr. Kollárové spočívat.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším nežádoucí.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu