ECLI:CZ:US:2012:1.US.4400.12.1
sp. zn. I. ÚS 4400/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012, č. j. 7Cmo 66/2011-136, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 42Cm 86/2005-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 11. 2012 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".
Podání stěžovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyli stěžovatelé zastoupeni advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel u Ústavního soudu vedl, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon k podání řádné ústavní stížnosti a byl vyzýván k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 1845/10, IV. ÚS 29/08 a další). Významné též je, že stěžovatel v těchto věcech k výzvě Ústavního soudu formální a obsahové nedostatky návrhu neodstranil a to ani v prodloužené lhůtě.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1273/10, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. III ÚS 3359/11 a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh stěžovatelů bez jednání odmítl.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelné věci stěžovatelky A. H. a J. H. vedené pod sp. zn. III. ÚS 1824/12.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj