ECLI:CZ:US:2000:1.US.448.98
sp. zn. I. ÚS 448/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu stěžovatelky Městské části P., zastoupené JUDr. E. K., advokátkou, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, čj. 18 Co 251/98 - 118, 18 Co 252/98 a 18 Co 253/98, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 1997, čj. 5 C 103/95 - 89, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 1997, čj. 5 C 103/95 - 98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 20. 10. 1998, došlá Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1998, napadá rozsudky Městského soudu v P. a Obvodního soudu pro P. 8, které jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozhodnutí. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná strana - stěžovatelka - byla povinna uzavřít s oprávněnou osobou podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání domu čp. 195 se stavební parcelou katastrální číslo 157, zapsaných původně v pozemkové knize pro katastrální území K. ve vložce č. 193, nyní zapsaných na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu P. - město pro katastrální území K., jako čp. 195, objekt bydlení a parcela p. č. 325 - zastavěná plocha o výměře 422 m2. Stěžovatelka má za to, že rozsudky soudů obou stupňů nebylo respektováno její vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovozuje, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 věta druhá Listiny základních práv a svobod, dále čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy ČR.
Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení podle §212 odst. 1
o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované strany není důvodné. Proto jako věcně správný jej podle §219 o s. ř. potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně učiněnými na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu. Při řešení otázky, která zůstala spornou i v odvolacím řízení, tj. která osoba je pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších novel a zejména zákona č. 116/1994 Sb., povinnou osobou, a tedy i pasivně legitimovanou osobou v souzené věci, Městský soud v P. vyslovil názor, že je třeba vycházet ze zákona č. 172/1991 Sb., který stanoví, že ze zákona přecházejí některé věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, a to dnem 24. 5. 1991, kdy nabyl tento zákon účinnosti. Jestliže v §4 odst. 2 citovaného zákona je uvedeno, že do vlastnictví obcí nepřecházejí ty nemovitosti, na jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, v daném případě podle zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud ve výkladu tohoto ustanovení dovozuje, že pouze řádně uplatněný nárok brání zákonnému přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce. Vyslovil názor, že nárok, který nebyl uplatněn proto, že jeho uplatnění bránilo diskriminující ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, které znemožňovalo restituci majetku jinak oprávněným osobám trvale žijícím v cizině, přešel tak dnem 24. 5. 1991 s ostatními právy a povinnostmi na majetku váznoucími ze státu na obec. Zákon č. 164/1994 Sb., který založil nové restituční nároky na vydání věci po dni 1. 11. 1994 osobám trvale žijícím v cizině, umožnil žalobci, aby se výzvou k vydání předmětné nemovitosti domáhal po novém držiteli jejího vydání. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně proto dospěl ke správnému právnímu názoru, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších přepisů, je ta osoba, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 164/1994 Sb., tedy ke dni 1. 11. 1994, a že v souzeném případě touto povinnou osobou je žalovaná strana, zde stěžovatelka, tj. Městská část P. 8. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované strany, zde stěžovatelky, aby proti jeho rozsudku bylo připuštěno dovolání k vyřešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu s poukazem na to, že Nejvyšší soud ČR k vyřešení této otázky již přijal stanovisko, které je shodné s právním názorem vyjádřeným v jeho rozsudku.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 3. 1. 2000, čj. 23 Cdo 188/99 - 135, dovolání žalované strany proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedl, že závěry odvolacího soudu o tom, že spolu s přechodem sporných nemovitostí ze státu na hlavní město Prahu přešla na nového vlastníka i povinnost věc vydat oprávněné osobě, jsou správné. Zdůraznil současně, že postavení povinné osoby ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona - za situace, kdy hlavní město P. svěřilo hospodaření s předmětnými nemovitostmi žalované Městské části P. 8 - svědčí žalované. Tyto závěry lze podle něj pokládat za výraz konstantní soudní praxe.
Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky dospěl k závěru, že odvolací soud se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy, na které poukazuje stěžovatelka ve své stížnosti. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení, že žalovaná strana Městská část P. 8 - stěžovatelka - je osobou, která předmětné nemovitosti ležící v jejím obvodu držela ke dni účinnosti zákona č. 164/1994 Sb. a která s nimi vlastním jménem nakládala jako vlastník, a že v důsledku toho je jako povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších novel, zejména zákona č. 116/1994 Sb., v daném sporu věcně pasivně legitimována, je nutno chápat tak, že je součástí nezávislosti soudního rozhodování a splňuje navíc smysl a účel restitučního zákona, tj. zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989.
Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu vzhledem k tomu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu