ECLI:CZ:US:2002:1.US.468.01
sp. zn. I. ÚS 468/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. V., zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. V. S., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 26 Cm 134/2000, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 Cmo 1041/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 644/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze shora označeným usnesením zastavil řízení ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému S., a.s., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatel označil jako žalovanou stranu S., a.s. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2000, č.j. F 59533/2000/B3170/1, které nabylo právní moci dne 11. 9. 2000, však byl žalovaný vymazán z obchodního rejstříku bez likvidace, a to ke dni 28. 8. 2000. Podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, může valná hromada investičního fondu rozhodnout o jeho přeměně na otevřený podílový fond a dnem výmazu z obchodního rejstříku se akcionáři zaniklého investičního fondu stávají podílníky otevřeného podílového fondu a přechází na ně příslušný majetek. Podle ustanovení §5 cit. zákona není podílový fond právnickou osobou a majetek shromážděný v podílovém fondu je společným majetkem podílníků a je investiční společnosti svěřen do opatrování. Krajský soud proto dospěl k závěru, že "zaniklý subjekt žalovaného" ztratil způsobilost být účastníkem řízení dříve, než mohlo být řízení pravomocně skončeno. Protože žalovaný nemá univerzální právní nástupce, soud řízení zastavil (§107 odst. 1 o.s.ř.).
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil citované usnesení krajského obchodního soudu, a to ze stejných důvodů jako krajský soud.
Nejvyšší soud ČR - který rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 - v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze, jelikož není přípustné. Poukázal na to, že napadené rozhodnutí nelze podřadit ani pod ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani pod ustanovení §238a) odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř., ani pod ustanovení §239 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu §237 o.s.ř. stěžovatel nenamítal a z obsahu spisu prý nevyplývají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 26. 7. 2001, doplněné přípisy ze dne 19. 9. 2001 a 19. 3. 2002, především tvrdí, že napadenými usneseními porušily obecné soudy jeho právo na spravedlivý proces (především právo na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž jeho vlastnické právo. K výmazu společnosti S. totiž došlo ke dni 28. 8. 2000, tzn. až poté, kdy stěžovatel podal návrh na zahájení předmětného řízení (15. 5. 2000). Obecné soudy prý proto měly zjišťovat, zda existují procesní nástupci žalovaného, kteří vstoupili do jeho práv a povinností, leč namísto toho řízení zastavily. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě došlo k univerzální právní sukcesi, neboť majetek a závazky žalovaného přešly na jeho akcionáře, resp. podílníky. Těmto osobám proto prý měly soudy ustanovit procesního opatrovníka, pokud nechtěly doručovat všem právním nástupcům žalovaného. Obecné soudy údajně rovněž pominuly, že stěžovatel proti rozhodnutí o výmazu z obchodního rejstříku podal dne 13. 9. 2000 odvolání, neboť nesouhlasil s převzetím závazků žalovaného. Usnesení rejstříkového soudu o výmazu žalovaného z obchodního rejstříku tedy údajně nebylo pravomocné, přesto však v souzené věci obecné soudy zastavily řízení; správně měly řízení přerušit a vyčkat nabytí právní moci usnesení rejstříkového soudu o výmazu dalšího účastníka z obchodního rejstříku. Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu, že k odvolání stěžovatele nelze přihlížet proto, že se neúčastnil řízení před rejstříkovým soudem.
Stěžovatel dále namítá, že soud nemůže řízení o vyslovení neplatnosti přeměny žalovaného jako investičního fondu na otevřený podílový fond bez právní subjektivity zastavit, jelikož povaha věci (tzn. předmětu řízení - procesní obrana stěžovatele před důsledkem přenesení závazků investičního fondu na jeho osobu) sama o sobě nebrání pokračovat v řízení. V opačném případě by totiž mohlo dojít k tomu, že rozhodnutím o výmazu žalovaného by nastala protiprávní situace, kdy by se stěžovatel - jako žalobce v příslušné sporné věci a jako odvolatel v rejstříkové věci - nikoliv vlastní vinou nemohl domáhat svých práv a soudní ochrany proti tomu, aby žalovaný na něj převedl své závazky.
Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy svoje usnesení dostatečně neodůvodnily, přestože prý po žalovaném je "celá řada" procesních nástupců, a nevyložily, z jakého důvodu jsou důsledky přeměny subjektu žalovaného a související převod závazků na stěžovatele bez významu a v souladu s právním řádem; i ze zákona č. 248/1992 Sb. je totiž prý zřejmé, že nositelem závazků při kolektivním investování je pouze instrument kolektivního investování s právní subjektivitou (investiční fond nebo společnost) a nikoliv investoři.
K napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 vylučovalo přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, pokud se nejednalo o usnesení ve věci samé, a to prý i v případě, že se jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Tuto úpravu stěžovatel považuje za protiústavní, což dovozuje i ze skutečnosti, že po 31. 12. 2000 byla přípustnost dovolání v těchto věcech umožněna novelou o.s.ř. č. 30/2000 Sb.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, neboť tvrdí, že mu byla v důsledku zastavení řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady žalovaného investičního fondu odepřena soudní ochrana. S ohledem na povahu takto uplatněných námitek však Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv běžné zákonnosti. Jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů proto může nastat toliko v případě, jestliže zjistí, že došlo k porušení některé z ústavních kautel. Úkolem Ústavního soudu tedy není ochrana dodržování tzv. jednoduchého práva, pokud v konkrétním případě nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele, tedy k zásahu do ústavnosti.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou ústavní stížností stejného stěžovatele, byť brojící proti jiným rozhodnutím obecných soudů, se již zabýval v usnesení ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 390/01 (nepublikováno), od něhož neshledal důvod se v souzené věci odchýlit a na který proto pro stručnost odkazuje. Ratio decidendi citovaného usnesení totiž spočívá v tom, že "po zániku žalované akciové společnosti, a tedy i po ztrátě její procesní způsobilosti, nedošlo k univerzální právní sukcesi. Podílníci I., a.s. (subjektu bez právní subjektivity) nejsou procesními nástupci zaniklé akciové společnosti, neboť tito právní nástupci nepřevzali veškerá práva a povinnosti zaniklé společnosti. Stěžovatel tedy po zániku žalované společnosti nemá proti komu uplatnit rovněž zaniknuvší práva a povinnosti nemajetkové povahy, o něž v řízení šlo, a z tohoto důvodu soudu nezbylo, než řízení s odvoláním na §107 odst. 1 o.s.ř. zastavit". Podle zákona č. 248/1992 Sb. totiž platí, že zatímco investiční fond má formu akciové společnosti (§1 odst. 3), podílový fond právnickou osobou není (§5 odst. 1). Majetek shromážděný v podílovém fondu je společným majetkem majitelů podílových listů (§5 odst. 2). Je sice pravda, že výmazem z obchodního rejstříku se akcionáři zaniklého investičního fondu stávají podílníky otevřeného podílového fondu a majetek investičního fondu přechází na podílníky otevřeného podílového fondu a stává se jejich společným majetkem (§35j odst. 8), nicméně ani z této skutečnosti nelze usuzovat, že se podílníci otevřeného podílového fondu stávají univerzálními právními nástupci zaniknuvšího investičního fondu.
Protože ani Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy napadenými usneseními protiústavním způsobem odchýlily od dikce citovaných ustanovení zákona č. 248/1992 (tzn. jednoduchého práva), shledal tuto námitku stěžovatele zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel dále argumentuje tím, že prý rozhodnutí o výmazu žalovaného z obchodního rejstříku nenabylo právní moci, neboť je napadl odvoláním. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že předmětné usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2000 nabylo právní moci dne 11. 9. 2000; jestliže je stěžovatel napadl dne 13. 9. 2000 odvoláním, je nutno souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, obsaženém v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatel nebyl účastníkem rejstříkového řízení a že proto k jeho odvolání nebylo možno v řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady přihlížet. Ústavní soud proto shledal, že postup obecných soudů je konformní s úpravou obsaženou v jednoduchém právu (viz především ustanovení §200a o.s.ř.) a nespatřuje proto důvodnou ani tuto námitku stěžovatele ohledně tvrzeného porušení jeho základních práv.
K námitkám stěžovatele, brojícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost, Ústavní soud konstatuje, že podstata těchto námitek spočívá v nesouhlasu stěžovatele se zákonnou úpravou dovolání, platnou a účinnou před 1. 1. 2001. Protože však stěžovatel nenavrhl ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. tuto právní úpravu zrušit a zároveň ani nezpochybnil, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s touto reglementací, je zjevné, že i tato stěžovatelem uplatněná argumentace je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud tedy v souzené věci zjistil, že obecné soudy postupovaly při aplikaci dispozice obsažené v ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. ústavně konformním způsobem, že svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnily a že v jejich postupu nelze spatřovat znaky svévole. Za těchto okolností Ústavní soud, který respektuje své ústavní vymezení a princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, shledal, že námitky uplatněné stěžovatelem ústavně právní intenzity zjevně nedosahují.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu